Podle redaktora britského nedělníku The Observer a uznávaného odborníka na anglický jazyk Roberta McCruma dnes angličtinu v nějaké formě používají dvě třetiny světové populace, tedy asi čtyři miliardy lidí. Asi 400 milionů z nich jsou rodilí mluvčí. To z ní činí s opravdu velkým předstihem nejpoužívanější světový jazyk – druhá čínština má podle posledních demografických údajů americké zpravodajské služby CIA odhadem 1,3 miliardy rodilých mluvčí. I když k nim připočteme čínsky hovořící cizince, celkový počet lidí ovládajících v nějaké podobě jazyk říše středu už moc nenaroste. Ve virtuálním světě dominuje angličtina ještě drtivěji, podle McCruma je v ní mezi sedmdesáti až osmdesáti procenty všech webových stránek.
A zdá se, že její vliv bude v budoucnosti jen sílit.
Podle odhadu Britské rady se bude v roce 2030 učit anglicky najednou skoro třetina světové populace. A očividně na tom nic nezmění ani růst síly a vlivu Číny a dalších velmocí, ani pokles vlivu Spojených států a Západu obecně. Dnešnímu světu možná můžeme říkat post-americký, ale určitě ne post-anglofonní. V roce 2003 ohlásily Chile i Mongolsko záměr stát se bilingvními zeměmi s angličtinou jako druhým hlavním jazykem (a nechme nyní stranou, nakolik se jim tento záměr podaří naplnit). V roce 2006 se stala angličtina povinným předmětem na mexických základních školách a v roce 2009 zavedla angličtinu jako svoji další úřední řeč původně frankofonní Rwanda. A v posledním čísle týdeníku Economist je článek o tom, jak anglický jazyk vytlačuje menší původní jazyky Jižní Afriky ke hranicím vyhynutí.
A co se týče samotné Číny? Robert McCrum tvrdí, že z celkového počtu obyvatel, kteří mají za mateřskou řeč čínštinu, dnes v nějaké míře vládne anglickým jazykem 350 milionů lidí. A k tomu dodává, že spousta dalších se jej snaží naučit, například hned padesát milionů obyvatel Číny se v současnosti účastní superpopulárního jazykového kurzu, hovorově nazývaného Crazy English. Vede ho čínský „Elvis angličtiny“ Li Yang, který zpravidla vyučuje na velkých fotbalových nebo atletických stadionech tak deset tisíc lidí najednou. Jeho oficiální heslo zní: „Ovládněme angličtinu, ať je Čína silnější.“ Li Yang jako by byl pedagogem, kazatelem a vojenským šikovatelem v jedné osobě. Stojí na pódiu, mává rukou a vykřikuje do mikrofonu slova, která dohromady poskládají jednoduché anglické věty. A celý stadion je po něm opakuje. Podle reportáže týdeníku New Yorker to vypadá následovně: Li Yang: „Chci!“ Dav: „Chci!“ Li Yang: „Vám!“ Dav: „Vám!“ Li Yang: „Změřit!“ Dav: „Změřit!“ Li Yang: „Te-plo-tůůů!“ Dav: „Te-plo-tůůů!“ Angličtina na Yangových stadionových lekcích pro masy už připomíná cosi, co se utrhlo od starých angloamerických základů a začalo si žít vlastním životem. A tím dobře ilustruje to, co se s angličtinou děje ve světovém měřítku. Jestliže je na světě čtyři miliardy uživatelů angličtiny, tedy desetkrát víc než rodilých mluvčích, je evidentní, že angloamerický patent na tento jazyk se začíná uvolňovat. Navíc většina z těch čtyř miliard se vůbec nechystá číst v originále Na Větrné hůrce nebo Pickwickovce, dokonce ani londýnské nebo newyorské Timesy. Chtějí umět tolik, aby si mohli promluvit se zřízencem na egyptském, italském nebo singapurském letišti a zjistit, kam jim, sakra, zmizela zavazadla. Nebo úspěšně vyjednat s tchajwanskou firmou dovoz instantních polévek do Francie. Pro tuhle hrubou, „terénní“ verzi angličtiny vhodnou pro všechna klimatická pásma se vžil název „globish“.
Výraz „globish“ prý jako jeden z prvních použil v roce 1998 Ind Madhukar Gogate. Přišel s vynálezem zjednodušené planetární angličtiny, která by se psala foneticky, podle jediné univerzální zjednodušené výslovnosti. Například věta, „Nic mu není“, která by se v klasické angličtině psala, „He is fine“, má v Gogatově systému podobu, „Hee iz faain“. Takový profesor Higgins se Shawova Pygmalionu by seznámení s tímto systémem asi nepřežil ve zdraví, ale Madhukar Gogate se jím snažil především ušetřit cizince výstředností anglické výslovnosti, v níž se například „-ough“ čte celkem pěti různými způsoby. Zároveň však trval na tom, že nemá v úmyslu reformovat angličtinu, že jen vytvořil nezávislý jazykový systém, který z angličtiny vychází.
Zatím se příliš neujal.
Větší úspěch by mohla mít novější varianta globish, kterou vymyslel v roce 2004 Francouz Jean-Paul Nerriere. Ten strávil jako někdejší viceprezident společnosti IBM spoustu času na obchodních cestách po světě. Všiml si, jak si na mezinárodních konferencích nebo mezinárodních leteckých linkách výborně rozumí řekněme Brazilec s Jihoevropanem a Japoncem, kteří spolu komunikují něčím, co Nerriere nazývá „jistou formou perverzní angličtiny“, a jak špatně si tatáž skupina lidí rozumí s rodilým angličtinářem, který má skotský nebo texaský přízvuk, používá mnohonásobně víc slov a k tomu ještě přihodí nějakou tu frázi nebo idiom. Nerriere zkrátka zjistil, že z anglických kořenů samovolně vyrostlo cosi jako mezinárodní obchodní jazyk, který však už angličtinou úplně není. Vyvolalo to v něm reakci, jakou bychom u top manažera firmy, která se živí výrobou výpočetní techniky, vlastně čekali: že je třeba dát této nové řeči nějaký systém, program a řád. Omezil tedy její slovní zásobu na 1500 základních slov (v tom se nechal inspirovat půlstoletí starým systémem zjednodušené angličtiny, který používá například rozhlasová stanice Hlas Ameriky), pomocí nichž můžete vyjádřit i výrazy, která v seznamu nejsou (k čemu znát slovo „neteř“, když se dá přece říci „bratrova dcera“), vyházel idiomy a fráze, zakázal metafory, ironii a humor, zjednodušil gramatiku. Výsledkem je „dekofeinovaná angličtina“ neboli Globish (Nerriere si jako zkušený obchodník nechal tenhle termín zaregistrovat), dorozumívací prostředek vhodný pro všechny – včetně rodilých angličtinářů. I pro ně totiž vydal tenhle Francouz speciální učebnici, aby se naučili mluvit řečí, které by rozuměl i Brazilec s Jihoevropanem a Japoncem. Nerriere zdůrazňuje, že jeho globish není jazyk, nýbrž nástroj. „Jazyk je nositelem kultury. Globish o nic takového neusiluje. Je to jen prostředek komunikace.“
Zato zmiňovaný redaktor Observeru Robert McCrum si pod označením globish představuje veškerou angličtinu používanou cizinci ve chvílích, kdy se nedokážou domluvit vlastním jazykem nebo jazykem země, ve které se nacházejí. Napsal o tom knihu Globish: Jak se anglický jazyk stal jazykem světa. Podle něj byly takovým typickým příkladem globish anglické transparenty radikálních muslimů, kteří protestovali v roce 2005 před dánskou ambasádou v Londýně proti karikaturám proroka Mohameda. Jeden ze sloganů zněl: „DOWN WITH FREE SPEECH.“ Tedy SVRHNĚME SVOBODU SLOVA.
„Tahle srážka islamistického džihádu s oxfordským slovníkem angličtiny nebo snad srážka koránu s Monty Pythonem jasně ukázala (tedy alespoň mně), jak dramaticky se posunulo globální sebevyjádření, jež se prosazuje napříč světem, který sjednotil internet. Co může být surreálnějším – a výstižnějším – komentářem k poangličtění moderní společnosti než demonstrace zbožných muslimů v Londýně, kteří při ní těží ze staré anglické svobody vyjádřené v anglickém jazyce, aby se mohli dožadovat omezení této tradice občanských svobod, přestože právě ona je k tomuto jejich protestu opravňuje?“ píše McCrum.
Globish je jazyk blogů, řeč, kterou spolu mluví vojáci na mezinárodních misích a pracovníci na mezinárodních projektech. Je to jazyk filmu Milionář z chatrče. Je to jazyk, který vzniká zdola, což podle McCruma nakonec jen přirozeně navazuje na historii angličtiny.
„Od chvíle, kdy byla angličtina normanskými dobyvateli v roce 1066 zatlačena do podzemí, stal se z ní jazyk obyčejných lidí,“ dodává. Jen pro pořádek si připomeňme, že Normané byli potomci Vikingů, kteří od devátého století obsadili severní Francii, oblast dnešní Normandie, a přijali galorománský jazyk. Po dobytí Anglie normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem ovládla britské ostrovy normanská aristokracie a úředním jazykem se stala francouzština.
Jednou z klíčových figur pro vývoj (a zjednodušení a zlidovění) anglického jazyka byl podle McCruma kšeftsman William Caxton, který se v patnáctém století na svých cestách po Evropě seznámil s technologickou novinkou – knihtiskem – a přivezl ho do Anglie, kde ze sebe učinil prvního knižního redaktora a nakladatele v jedné osobě. Při tom zjednodušil a sjednotil rozháranou angličtinu konce patnáctého století způsobem, který byl podle McCruma praktický i pragmatický zároveň. Ovšemže nebyl ani zdaleka tak radikální jako Nerriere se svojí globish, ale zárodek čehosi podobného v jeho standardizaci „lehké“ angličtiny byl – koneckonců McCrum tvrdí, že výsledkem Caxtonova byl sebevědomý vyjadřovací prostředek s mezinárodním – až globálním – potenciálem.
Podobně „zdola“ vznikla i americká angličtina – McCrum ve své knize popisuje, jak nespokojení poddaní britského impéria na americkém kontinentě pracovali na svébytné formě angličtiny. „Nové okolnosti si žádají nová slova, nové fráze a přenesení starých slov na nové předměty,“ napsal jeden z otců zakladatelů nezávislých Spojených států Thomas Jefferson. A Noah Webster, americký autor slavného slovníku angličtiny, který je dodnes – v modernizované verzi – vydáván pod názvem Merriam-Webster, horlil v roce 1789 za reformu slovní zásoby s odůvodněním, že „Velká Británie, jejímiž dětmi jsme a jejímž jazykem hovoříme, už pro nás nemůže být směrodatná, neboť vkus jejích autorů je už zkažený a její jazyk v úpadku“.
Angličtí autoři měli na americkou angličtinu také názor. Zmíněný Shawův profesor fonetiky Henry Higgins si stěžuje, že „v Americe už léta nepromluvili anglicky“, sám Shaw mluví o „dvou národech rozdělených společnou řečí“ a vždy bystře ironický Oscar Wilde utousil, že „dnes máme s Amerikou společné opravdu všechno – samozřejmě kromě jazyka“.
Stejně jako kdysi britská kolonie Amerika se podle redaktora Observeru chystá přijít s vlastním prohlášením nezávislosti na své lingvistické minulosti i světová angličtina jedenadvacátého století. McCrum předpovídá, že z globish se stane lingua franca tohoto milénia – řeč příliš jednoduchá na to, aby vytlačila ostatní jazyky, ale dostatečně univerzálně prostá na to, aby se s ním svět dokázal na základní úrovni dorozumívat.
