PRAHA Často v první linii pracovali čeští chemici během války v Perském zálivu. A do roku 1995 pak až sedm tisíc pěšáků pomáhalo stabilizovat situaci v rozvrácené Jugoslávii. To jsou hlavní konflikty, kterých se čeští vojáci zúčastnili pod hlavičkou OSN či NATO.
Když mají štěstí a vrátí se v pořádku, jejich život pokračuje buď na základnách, nebo v civilu. Ale ti, kdo utrpí zranění, mají návrat do života v Česku složitý.
Žádná invalidovna, tedy zařízení pro vojáky dlouhodobě poznamenané zraněním z boje, tu nyní neexistuje. „A přitom by o něj byl zájem,“ myslí si šéf Sdružení válečných veteránů Ladislav Sornas. „Náš stát totiž nemá speciální nástroj, jak rozlišit, jak invalidita vznikla,“ pokračuje.
O invalidní vojáky se vláda stará stejně jako o nemohoucí civilisty, ale to prý nestačí. „Zatímco běžný pracovní úraz vznikne často tím, že zaměstnanec zcela nedodrží pravidla, vojáci je dodržují, a i přesto mohou být zraněni,“ říká Sornas.
Současné vedení ministerstva však oponuje, že i o zraněné v produktivním věku se náležitě stará. „Například Jiří Schams měl od nás prvotřídní péči ve vojenské nemocnici,“ připomíná náměstek ministra obrany Michael Hrbata příběh českého vojáka, kterého v Afghánistánu v roce 2008 zranil granát a jenž má střepinu v mozku.
Veteráni tady s Hrbatou souhlasí. Voják ve službě, který je raněn, má nárok na servis nejlepších odborníků. „Pokud se ale dostane do civilu, je na úrovni běžného občana,“ reaguje Sornas.
Ministerstvo namítá, že kterýkoliv veterán může využít služeb speciálních armádních domovů péče. V nich je však dohromady jen 38 lůžek. „Ale my prioritně nechceme zavírat vojáky do ústavů, snažíme se je udržet v rodinách,“ dodává Hrbata. Moderním veteránům však ani tato idea nevyhovuje. Chtěli by, aby ranění měli ze zákona možnost jít do speciálních zařízení, kde o ně bude postaráno.
Proto už před dvěma roky oslovili resort obrany. „Ministryně Vlasta Parkanová tehdy vytvořila koncepční záměr, a tak v každém kraji zaměstnali vojáka, který měl vytvořit seznam a shromáždit kontakty na moderní veterány,“ vysvětluje Sornas. Tuto práci pak převzala Obec legionářská, která se ale zaměřuje jen na důchodce.
A ministerstvo ví, že má deficit. „Z naší analýzy plyne, že novodobí veteráni potřebují pomoc s uplatněním na pracovním trhu a psychologickou podporu. Proto jsme požádali o třicet milionů z Evropského sociálního fondu. Těmi by měla být hrazena péče o ně v příštích třech letech,“ říká mluvčí ministerstva obrany Vladimír Lukovský.
Ministerstvo přitom už nyní investuje do práce se všemi ročníky veteránů padesát milionů korun za rok.
***
SLUŽBA ZA HRANICÍ * I když neexistují přesné statistiky, odhaduje se, že v Česku je nyní patnáct tisíc veteránů moderních válečných konfliktů. Deset tisíc jich je stále ve službě. Jde především o muže v produktivním věku. * V rámci OSN, tedy coby takzvané modré barety, se šest až sedm tisíc vojáků vystřídalo v balkánské misi UNPROFOR (1992 až 1995). Jako pozorovatelé zamířili čeští vojáci i do Iráku po skončení války v Perském zálivu (1992). * V rámci operací NATO je české vojsko nejpočetněji zastoupeno v Afghánistánu. * Pokud armáda posílala vojáky do misí OSN, inkasovala za každého 920 dolarů. Pod hlavičkou operací NATO tyto kompenzace neexistují.
