Tvářilo se tedy to počasí v posledních dnech starého roku vlídněji než na Nový rok, to vám povím. Slibovalo zimu, jak to taky v našich zeměpisných šířkách na přelomu prosince a ledna má být (a nevím, proč tomu v televizi říkají „holomrazy“, já si pod „holomrazem“ - nebo vůbec „mrazem“ -představuji tak patnáct pod nulou), ale jasno a slunečno, prostě pohodu, které se chřipka zalekne a která povzbudí dobrou náladu. A místo toho je venku ponuro a zataženo...
Ještě k tomu první zpráva, na kterou mi padlo na Nový rok ráno oko, oznamovala, že Rusko „ukončilo“ dodávky plynu na Ukrajinu. Nojo, bodejť by si Rusko nechalo ujít příležitost zkazit mi náladu hned v prvních hodinách Nového roku. Dodávky nejspíš neukončilo, ale přerušilo, aby dalo Ukrajině (a nám, ostatním Evropanům) vědět, kdo je tady pánem. Ještě nám bude pár let povolovat a utahovat obojek energetické závislosti, a pak se rozhodne, že lepším partnerem je Čína - jen ještě musí do té doby postavit příslušné „roury“, jak říká Mirek Štětina, tedy ropovody a plynovody. Doufám jen, že to bude dělat pomalu (tj. bez armády otrockých pracovníků nějakého obnoveného gulagu), a než je dostaví, stačím spokojeně umřít a nechat starosti se zimou svým dětem a vnoučatům. Katastrofa to nejspíš nebude, lidé jsou vynalézaví a snad do té doby něco vymyslí.
Je to takový zvyk: na Silvestra bilancovat a pak se ze žalu nad vlastními neúspěchy dát do pití, načež se na Nový rok s kajícným pocitem zahledět do budoucnosti, která, jak vidno, taky nenabízí procházku růžovou zahradou.
Ale skuhrat se nemá, každý má vlastní stesky a cizí ho moc nezajímají, ba spíš otravují, a tak raději k vyhlídkám příjemnějším. Ty si člověk musí obstarat sám, a je to tak správné. Já jsem se rozhodla, že začátek roku 2009 oslavím cestou do Berlína. Vlaky tam jezdí několikrát denně, jsou rychlé a pohodlné, a sejdu se tam s lidmi, kteří jsou mému srdci milí. A projdu se městem, kde před dvaceti lety ještě stála zeď, symbol železné opony a zároveň její zhmotnění.
Jsem pevně rozhodnuta tentokrát stihnout všechno, co jsem při několika málo letmých návštěvách Berlína ještě nestihla: nejen s nostalgickou rituální nechutí hledat někdejší dělicí čáru mezi Východem a Západem, ale navštívit muzea (prý krásná) a hlavně se podívat, co ze sebe dřívější Východní Berlín dokázal za dvacet let udělat. „Lidé i firmy se stěhují na starý východ Berlína, protože je to tam levnější a - upřímně řečeno - v mnoha ohledech zajímavější než v uklizených a vydezinfikovaných, často pořádně měšťáckých obvodech na západ od míst, kde bývala zeď. Na východě je většina klubů, experimentálních divadel a míst, kde se lidé scházejí, hospod s hudbou a ne tak drahých bytů,“ píše se v knize o berlínské zdi, kterou jsem měla potěšení překládat (moje loňská bilance má i pozitivní stránky). Těším se tedy náramně - a vy mi přejte šťastnou cestu a co možná slunečné počasí. Budu vám pak vyprávět, co jsem viděla pěkného, a na to nepěkné se budu snažit hned zapomenout.
***
Je to takový zvyk: na Silvestra bilancovat a pak se ze žalu nad vlastními neúspěchy dát do pití, načež se na Nový rok s kajícným pocitem zahledět do budoucnosti
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
