Britský kytarista a zpěvák Eric Clapton dospěl do oné záviděníhodné fáze kariéry, kdy už nemusí nikomu nic dokazovat, ani sobě. Na jeho novém albu, nazvaném jednoduše Clapton, je tudíž zbytečné hledat spojovací téma. Jedná se o víceméně nahodilou kolekci starožitných kousků, proloženou nemnoha novinkami a poskládanou z několika různých "jam sessions".
Když se do studia dostavil jazzový trumpetista Wynton Marsalis s legendárním neworleanským pianistou Allenem Toussaintem, znamenalo to, že je čas na dixielandové klenoty My Very Good Friend The Milkman a When Somebody Thinks You’re Wonderful. Zasedli-li k pultíkům členové tělesa The London Session Orchestra, mohl Eric přizvat blízkou přítelkyni Sheryl Crow ke sladkému duetu Diamonds Made From Rain. A když se k mikrofonu přiloudal vyhlášený samotář J. J. Cale, dali si pánové poklidnou, laid-back-rockovou jízdu jako za starých dobrých časů hitu After Midnight.
Právě klid je největší předností i slabinou Claptonovy poslední nahrávky: tam, kde kytarista zní, jako by si brnkal v křesle na verandě poblíž nějakého anglického Křivoklátu, není nic snazšího než přisednout a hledět s ním na šeřící se obzor.
Horší je to v okamžicích, kdy by stálo za to přitvrdit, protože na rozdíl od nedávných reunionů se skupinou Cream a s bývalým kolegou z kapely Blind Faith Stevem Winwoodem se Clapton drží překvapivě zpátky. Cédéčko se tedy musí poslouchat pečlivě, jinak člověku může jít jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Za pozornost přitom stojí už obratně rozklopýtaná úvodní píseň Travelin’ Alone z dílny zapomenutého černošského bluesmana Lil’ Sona Jacksona. Dílna je skutečně to pravé slovo, protože jednoho dne Jackson pověsil muzikantské povolání na hřebík a vrátil se ke své původní profesi mechanika. I jeho písnička zní trochu strojově, ale tak nějak hezky, jako když škytá stará fordka. Následujícím standardem Rocking Chair se Clapton přihlásil k odkazu Louise Armstronga (nebylo by zajímavé, kdyby se ti dva sešli?) a rovněž zpívajícího skladatele Hoagyho Carmichaela, o němž je stydno říci, že ho dnes už známe skoro tak málo jako potulné bluesmany, ačkoliv po sobě zanechal šlágry Stardust aGeorgia On My Mind.
Clapton vydalzatím poslední album:Eric Clapton: Clapton |
To kytarový guru J. J. Cale – autor tříakordových "klasik" Cocaine, Call Me The Breeze a Travelin’ Light – se tak dlouho snažil neproslavit, až se stal kultovním hrdinou, mimo jiné díky Claptonovým cover verzím. Je vlastně s podivem, že se ti dva tolik let obcházeli, aniž se spolu pustili do něčeho většího. K jejich prvnímu zásadnímu setkání (nepočítáme-li jeden londýnský jam v dubnu 1976, pár duetů během koncertu na počest Buddyho Hollyho a neuskutečněný plán angažovat Claptona na Caleovo první album Naturally) došlo až před pěti lety na albu The Road To Escondido, a to je vážně trochu pozdě. J. J. a Eric jsou totiž pro sebe jako stvoření; v jistých chvílích – dobře je to slyšet v písni River Runs Deep – dokonce dělá britský žák svého amerického učitele lépe než sám Cale.
Kromě jazzové a bluesrockové linie má album Clapton ještě jednu polohu, a sice popovou. Bohužel však nejde o progresivní pop z dodnes nedoceněné desky Pilgrim ani záměrně nenáročné "rodinné" popěvky, jichž se mnohonásobný otec dopustil na šest let starém CD Back Home. Jediná skladba, na níž se tentokrát autorsky podílí (Run Back To You Side), má život jepice a i zbylé pokusy o střední proud jsou v téhle zvláštní sbírce předem odsouzeny k zániku. Zvlášť když se interpret rozhodl skončit klasickým kusem z repertoáru Yvese Montanda Les feuilles mortes (Autumn Leaves).
Francouzský text k tomuto šansonu napsal v polovině čtyřicátých let básník Jacques Prévert, anglický překlad pořídil odva roky později muzikálový tvůrce Johnny Mercer. Tak vida, kam až se zatoulala někdejší ikona britské "bluesové invaze"...
