Za vyleštěnou výlohu řeznictví jen dvě minuty chůze od zchátralé historické budovy pražského nádraží Vyšehrad skládá řezník Jiří Svítek čerstvé kotlety, žebra a dlouhé šály prvotřídní svíčkové. Nic divného, řekli byste, ovšem jen do té chvíle, než si přečtete vývěsní tabuli. Vedle obligátního vepřového, hovězího a kuřecího masa se v tomto řeznictví sežene i čerstvá či mražená nutrie.
Vcházím dovnitř a řezníka Svítka se ptám, zda bych si nemohl kilo nutrie koupit. "To víte, že mohl, ale ne dnes," odpovídá respekt budící řezník. A ihned dodává na vysvětlenou, že tento týden maso z nutrií nemá, protože mu ho zákazníci vykoupili. "Přijďte příští úterý. To mi kamarád z Moravy pošle čerstvé nutrie. On totiž ty potvůrky za komunistů choval. Pak s tím sekl, ale dnes se k tomu zase vrátil kvůli masu, o které je prý zájem. Na jeho prodej musíte mít speciální povolení. A to má dnes jen pár lidí. Kilo nutrie prodávám za 169 korun. Jsou to ale kousci od dvou a půl do tří kilogramů," popisuje řezník Svítek. A nutrie jdou na odbyt. "Týdně prodám i deset kilogramů masa z nutrie," říká řezník Svítek.
Z butiku do nemocnice
Nutrie k obědu zní dnes trochu exoticky, i když to není tak dávno, kdy toto maso hrálo prim na nemocničním jídelníčku.
Československo patřilo v šedesátých letech minulého století nejen v Evropě, ale na celém světě mezi největší producenty nutrií. Tehdejší farmy produkovaly až šest set tisíc kožek nutrií ročně. Z nich pak kožešníci šili kvalitní kabáty, čepice, límce a další doplňky. Kožešina těchto zvířat je totiž trvanlivá, velmi lehká a prý se i příjemně nosila. Tisíce stažených torz, která "zbyla" po nasycení obchodů s módou, pak putovaly do nemocnic. Maso nutrie říční, známé též jako vodní krysa či řekomyš, tu konzumovali pacienti dodržující přísnou dietu.
"Maso z nutrie je velmi dobré kvality, lehce stravitelné, s nízkým obsahem cholesterolu a vysokým obsahem bílkovin. Navíc je jemně vláknité, s nízkým obsahem tuku, a proto je velmi dietní," vysvětluje předseda Českého svazu chovatelů a jeden z posledních chovatelů nutrií v Česku Jan Kaplan. O jeho farmu, čítající na sto padesát nutrií, se dnes stará jeho tchán. Pan Kaplan se totiž specializuje na masný dobytek a býčí politiku. "Jezdím do zahraničí nakupovat plemenné býky a také posuzuji Charolaiský skot na výstavách. To je speciální masné plemeno krav," vypráví pan Kaplan.
Nutrie po mysliveckuŠálek vody svaříme s octem, solí, bobkovým listem a šesti kuličkami jalovce. Do nálevu vložíme nutrii a dáme na dva dny do lednice rozležet. Maso osušíme, oddělíme kýty, hřbet protkneme slaninou, osolíme a opepříme. Sto gramů špeku nakrájíme na nudličky a rozehřejeme na pánvi. Přidáme jemně usekanou středně velkou cibuli a za stálého míchání necháme zrůžovět. Poté vložíme připravené porce nutrie a pod pokličkou dusíme doměkka. Před dokončením šťávu zjemníme kouskem másla a zakapeme citronovou šťávou. Podáváme s bramborovým knedlíkem. |
Maso nutrií se podle Kaplana vyrovná masu králičímu, kuřecímu a telecímu. "Po biologické stránce je dokonce lepší. Má krásně růžovou barvu a chuťově je naprosto vynikající. Při pečení je mnohem lepší než třeba králičí maso, protože tak nevysychá," říká Kaplan, který s chovem kožešinových zvířat začínal před třiceti lety. Prozatím však prodej masa z nutrií vázne kvůli nedokončené legislativě. A proto si na něm u Kaplanů pochutnávají pouze rodinní příslušníci a blízcí přátelé. "Pokud totiž nemáte speciální povolení od ministerstva zemědělství, můžete za prodej masa z nutrií dostat i pokutu," popisuje Kaplan.
V Česku jako doma
Dnes z původních padesáti chovatelů zůstalo jen několik a dají se spočítat na prstech jedné ruky. "Holicko, kde máme farmu, bylo Mekkou nutrií. Dnes se do celkem náročného chovu, který navíc nemá skoro žádné ekonomické využití, pouští jen málokdo," říká Kaplan.
To potvrzuje i Daniela Bukovská ze zoo farmy, jež se zabývá chovem činčil jihoamerických a jiných drobných hospodářských zvířat. "Jediný chovatel, kterého jsem znala, s tím také po pár letech skončil. Mimo jiné kvůli náročnosti chovu a také proto, že má ještě jiné chovatelské záměry," říká Bukovská. "Nutrie je šlechtitelsky a chovatelsky velmi zajímavá, ale náročná na prostředí," říká Jan Kaplan. Obzvlášť pokud nemá v blízkosti zdroj vody.
Především je zapotřebí pravidelně jí vyměňovat podestýlku, aspoň jednou za týden důkladně vyčistit celý kotec a denně seškrabovat zbytky potravy. Obvykle se nutriím podává namáčené obilí nebo míchanice připravená ze šrotu v kombinaci s trávou, řípou a senem. To vše ještě obohacené o minerály a vitaminy. Veškeré pokusy krmit nutrie průmyslově vyráběnou stravou zatím ztroskotaly. Především proto, že zvířata obvykle uchopí nabízenou granuli do předních pacek a tak dlouho ji omývají, až se prakticky rozpustí. Příprava každodenního jídelníčku proto také zabere víc času. "Práce je pro mě zároveň koníčkem," pochvaluje si přesto chovatel.
Původní domovinou nutrie říční je Jižní Amerika – od jižní Brazílie přes Paraguay až po Patagonii a Ohňovou zemi. Na tomto území se vyskytují různé klimatické podmínky, od tropických až po chladné oblasti na jihu kontinentu.
Jako první k nám přivezl nutrie z Argentiny Jiří Kincl v roce 1925. V té době jsme byli jednou z prvních evropských zemí, kde se tato zvířata objevila. "Našim chovatelům se v minulosti dokonce podařilo vyšlechtit několik zcela nových typů," připomíná Jan Kaplan. Typická česká nutrie má tmavě hnědou barvu, černý hřbet a krásné oranžové zbarvení na bocích, skráních a břiše. Zároveň se ale v našich chovech objevují i ocelově stříbrná zvířata, a to díky několika málo dosud zapáleným chovatelům především z Brněnska, Olomoucka a Prostějovska. A také přeštické vícebarevné nutrie, které pocházejí z Plzeňska.
