Nymfomanka: sexualitu prozkoumává Lars von Trier s nadhledem

Na druhé straně je možno uklidnit zjitřenou fantazii těch, kdo od von Trierova díla očekávali cosi jako pornografický maraton: o mnoho víc erotických záběrů, než kolik se jich objevilo v ukázkách, ve filmu neuvidí. Alespoň tedy ne v jeho "cenzurované" verzi, která je nyní v biografech. Režisérský sestřih, jenž se má objevit na Berlinale, prý bude explicitnější. Na podstatě toho, co chce film sdělit, to nejspíš nic nezmění.

Na soudy o celkovém vyznění Nymfomanky je po zhlédnutí prvního dílu pochopitelně brzy. Co však říci lze, je, že uvedená část dělá té následující dost dobrou reklamu: téma lidské sexuality prozkoumává Lars von Trier s nadhledem a vtipem a zároveň neochvějně směřuje k podstatným otázkám a někdy i odpovědím. Jeho (téměř už patentovaný) přístup by šlo asi označit jako "chladně chápavý" – nikoli krutý, nikoli soucitný. Diváka vtahuje do provokativní hry, kde je přehánění metodou k poodhalení pravdy.

Nač si dát při sexu Bacha

Určující charakteristika hlavní hrdinky – ovšemže režisérova účelového konstruktu určeného k vivisekci – je obsažena v názvu filmu a není proč se zdržovat nějakými složitými úvody; zuboženou Joe (Charlotte Gainsbourgová) nalezne jednoho dne před svým domem osamělý starší muž jménem Seligman (Stellan Skarsgard). Ujme se jí a nechá si od ní po kapitolách vyprávět příběh její závislosti na sexu. Počínaje dětskými sexuálními prožitky přes ztrátu panenství a dobu, kdy "za noc vystřídala sedm až osm mužů" a jejich další osud určovala házením kostkou... Kam až se dostane, zatím přesně nevíme. (Ještě nedošlo ani k proměně Joe ve zralou ženu – a tak ji v jejích vzpomínkách zatím hrála mladá herečka Stacy Martinová.)

Stacy Martinová ve filmu Nymfomanka

Jedná se o jakýsi pokus o zpověď: prostá a poznáním vesměs nedotčená (byť chvíli studovala medicínu...) Joe je přesvědčena, že to, co prováděla, bylo nemorální a ona že je špatný člověk. Sečtělý Seligman se jí naopak takové pojetí vytrvale snaží vyvracet. Z jejich disputace vyvěrají další linie vyprávění a paralely s jinými oblastmi života. Člověk "na lovu" sexuálních partnerů jako rybář při muškaření je ještě celkem jednoduchá metafora. Vysvětlení potřeby "trojjediného" milence pomocí Bachovy polyfonie je už rafinovanější a – kdyby nic jiného – dost zábavné.

Vyprávění se nevyhýbá ani etickým aspektům nevázaného pohlavního života (ba naopak, vypravěčka se, jak bylo řečeno, setrvale obviňuje), právě tady je ovšem von Trier nejironičtější: kapitola s ženou a dětmi jednoho z hrdinčiných milenců pojatá jako groteska je vskutku odzbrojující. Účinně kontrastuje s naléhavostí černobíle zobrazeného oddílu, v němž je hrdinka přítomna drastickému umírání svého otce v nemocnici (aniž by přitom bylo opuštěno základní téma filmu).

A samozřejmě láska: tajná a nejriskantnější přísada sexu. Může vás zradit ve chvíli, kdy se na ni nejvíce spolehnete... Uvidíme tedy, co bude dál. Ten vypravěččin potlučený obličej už zase tak moc legrace v druhém díle neslibuje.