Takhle vidí normalizaci režisér Jan Mikulášek v dramatizaci knihy Mariusze Szczygieła Gottland, kterou uvedl v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Polský spisovatel Mariusz Szczygieł má rád Česko i Čechy. A svou knížkou Gottland se pokusil přesvědčit své krajany, že nejsme až tak zavrženíhodný národ. A možná ani tak zbabělý, jak si Poláci myslí. Samozřejmě, že je od něj milé, když se s takovým zaujetím zaobírá našimi dějinami, ale přeceňovat jeho knihu netřeba. Gottland je zručně napsaná publicistika, soubor reportáží, které mapují paradoxy českých moderních dějin. A v zásadě nic nového nezjevují, jsou to známá a stokrát publikovaná fakta. Autorův pohled na ně je ale na jedné straně nezatížený, na druhé příjemně empatický. A zároveň ironický, což je čtenářsky vděčné. Přesto Gottland je a zůstává lekcí z českých dějin hlavně pro Poláky, protože především jim ukazuje, že rezistence a schopnost přežít se ctí se občas může obejít bez velkých gest. A nemusí pokaždé jít o švejkování a zalézání pod peřinu. Szczygieł navíc v Gottlandu vystihl, jak často se u nás velkolepé myšlenky a projekty stávají parodií sebe sama. Jak neschopnost dotáhnout věc do konce a pověstný domácí bordel v konečném výsledku kolikrát přinášejí nečekaná rozuzlení. A možná i to, že český hrdina i padouch občas splývají. Inspirace Marthalerem V každém případě se Gottland lépe čte než sleduje na jevišti. Dramatizaci knihy pořídili pro ostravskou činohru společně režisér s dramaturgem Markem Pivovarem. A postupovali logickým způsobem: ze Szczygiełových reportáží vybrali ty, o nichž se domnívali, že mají dramatický potenciál i schopnost spojit se ve významový tvar. Vzniklo jevištní pásmo či koláž, do něhož jsou volně vkomponované příběhy Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, Otakara Švece, Lídy Baarové, Tomáše Bati, Jana Procházky a dalších. Odehrávají se v příslušné stylizaci a nadsázce a ti, kdož právě neztělesňují konkrétní postavy, stávají se chórem či komentátory, kteří svými promluvami v různém stupni ironie ilustrují, co se děje. Všichni jsou navlečeni od ohavně hnědých obleků a kostýmů, což z nichž v danou chvíli stvoří tupé stádo, které si jde nafasovat to, co je momentálně třeba – svačinu i klíče, kterými se bude zvonit na náměstí. Karel Gott tímto panoptikem korzuje jako skutečný „idiot hudby“ a s přibývajícími roky si připíná nové a nové zlaté slavíky.
Režisér a dramaturg se snaží vše poskládat tak, aby vynikla absurdita, paradoxy, bizarnosti, kontroverze. Jenže o čem se vlastně hraje? Že jsou Češi ze všech nejhorší, komičtí oportunisté, stádní typy, neřku-li ubečené ovce a vyznavači hesla „malá domů“? Proč ne, sebeironie je dobrý prostředek, ale inscenátorům tahle premisa nějak prokluzuje pod nohama, protože nakonec jim v pracně udržovaném šklebení uvízne neplánovaný patos – exaltovaný monolog Lídy Baarové připomíná o kousek předtím parodovanou Nedělní chvilku poezie a závěrečný příběh mladíka Zdeňka Adamce, který se upálil na protest proti konzumní společnosti, vychází tak schematicky, že už by to ani víc nešlo.
Především ale má zvolený princip co do divadelnosti značné limity. Výtvarník Marek Cpin grotesku z českých dějin zasadil do interiéru asociujícího prostor libovolné socialistické instituce, sekretariátem strany počínaje, čekárnou na OÚNZ konče. Stěny obložené dřevotřískou, sektorový nábytek, řady sedadel, uniformita jako základní znak, jako jednotka beznaděje. Je tu ale drobný problém, režie s těmito výtvarnými znaky skoro nepracuje, snad jen když jeden z herců vstoupí do dveří ve středovém sloupu a zase vyjde. Na horizontu je průhled na schodiště, z něhož lze efektně scházet. Řešení dost připomene výpravy Anny Viebrockové, což není náhoda, občas to vypadá, že nad Gottlandem převzal záštitu sám Christoph Marthaler. Jenže jeho Nultá hodina, která se také ohlížela do německé minulosti, byla promyšlená jevištní skladba, zatímco Mikuláškova inscenace je přinejmenším nevyrovnaná a zejména v první půli až překvapivě nedivadelní a statická. Střídají se v ní vysloveně hluchá místa se svěžími nápady, po úvodní vtipné pohybové kreaci na téma,kdo neskáče, není Čech‘ se stejně klopotně jako zábavně hraje o Vondráčkové a Kubišové a antichartě, kde se doslova sype hlava popelem a pak si jdou všichni houfně pro rozhřešení a hymna se pro jistotu jenom šeptá. V epizodě o Baťovi, pojednané jako sborová recitace, ale tempo padá na dno a nezvedne se ani v příběhu o staviteli Stalinova pomníku Otakaru Švecovi.
Cvičení na televizní znělku Po přestávce se ale klima rázem mění, příběh Lídy Baarové je sevřený, v rovině groteskního až drastického humoru. A konečně se daří i výmluvně propojit minulost se současností v téměř neuvěřitelném odrazu – Goebbels s Goebbelsovou se svíjejí ve smrtelné křeči za zpěvu Marty a Helenky. Hudební podoba inscenace je vůbec povedená, výběr hudby je trefný a dodává další významy. Nejzdařilejší ovšem zůstává příběh osmý – normalizace. Tady ožívá Mikuláškova obrazivost ve vší originalitě – hnědé stádo nafasuje hned na začátku televize a s nimi se uloží ke spánku, ještě ale předvede spartakiádní cvičení na znělku zpráv Československé televize. Vlezlý moderátor vítá nový rok 1970 a pak už roky letí jak splašené a jeden druhému se podobá jako vejce vejci, stále týž marasmus. Závěr patří zpěvu Gottových písní, postupně z nich zaznívají jen útržky, pak jen začátky slov a nakonec všichni řvou přes sebe v totálním chaosu. Škoda, že v téhle rovině režie inscenaci neudržela až do konce.
Jako u každé koláže i v Gottlandu jde převážně o kolektivní herectví, které slouží celku, ale i tak bije do očí stylová nesourodost. Vyjma Anny Cónové (Goebbelsová, Mahulena Procházková a Vondráčková), která naopak přesně vystihla, co takové pojetí unese, a ve všech polohách našla přesné gesto, dikci i způsob, jak vše nadsadit a neuvíznout v křeči. V dramatizaci také najdeme řadu připsaných pasáží i vsuvek, které svědčí o autorské kreativitě i ostřejším pohledu. Otázka zní, zda si Pivovar s Mikuláškem neměli napsat vlastní text, který by se knihou jen volně inspiroval, protože se nelze zbavit dojmu, že Szczygiełova instruktáž pro polské čtenáře je v českém prostředí přece jen banální a nejde a ani nemůže jít pod povrch věcí.
***
M. Szczygieł: Gottland
Dramatizace: Jan Mikulášek a Marek Pivovar
Režie: Jan Mikulášek
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Jan Mikulášek NDM Ostrava, č. premiéra 20. 1.
