Jak si tak svištíme po globalizační dálnici do nicoty, málokdy se umíme zastavit u pomníčků, které se skromně krčí podél té naší slavné cesty. Rád bych položil symbolickou kytičku na hrob zapomínaného muže, který dal českému, moravskému a slovenskému rocku a folku tolik, co málokdo, třebaže jeho jméno bylo na obalech zaznamenáno titěrným písmem.
Dnes by se dožil šedesáti let producent a textař Hynek Žalčík.
Hudební producent je něco jako filmový režisér, táta a finančník dohromady. V nejlepším případě jde o člověka, který předem slyší, co by měla deska obsahovat, jak by měla znít a vypadat. Svolá do studia muzikanty, sedí u nahrávání a míchání, ale také u návrhu obalu. A hlavně sežene prachy a riskuje. To si pište, že beze jmen jako Jerry Wexler, George Martin, Phil Spector, Arif Mardin, Brian Eno, Daniel Lanois, Joe Boyd, Jon Landau, Rick Rubin, Ry Cooder či třeba Timbaland by vývoj populární hudby vypadal dost jinak.
Zdejší bolševik tuhle profesi neuznával a zřejmě si pod ní představoval kapitalistického vykořisťovatele, dřepícího s doutníkem na žoku peněz. Takže jsme místo toho měli umělecké spolupracovníky či organizátory. A výborné, formátu Karla Mareše, Jiřího Smetany, Michala Prostějovského či Bohuslava Ondráčka. Mimochodem, na praxi podceňování role producenta navázala neslavná Akademie populární hudby a kategorii Producent roku při udílení Andělů dávno zrušila. Řečeno s Ivánkem, akademici si asi myslí, že se deska udělá sama. Ovšem druhý zázračný Žalčík nikde. Už krátce po dvacítce (!) se prosadil v Supraphonu jako nezávislý producent. Měl nejen nezbytný vkus, ale rovněž odvahu a vizi. V singlových dobách věděl, že „opravdovou kvalitu osobnosti ... ukáže teprve větší plocha, tedy dlouhohrající deska“. Přivedl k rockové hudbě Josefa Kainara, čímž se postaral o Město Er Michala Prokopa s Framus Five a Kuře v hodinkách Flamenga s Vláďou Mišíkem, zařídil Provizorium Deža Ursinyho, první LP Collegium Musicum, Marsyas, Luboše Andršta a Energitu, Barnodaje Progress Organization, Generaci CaK Vocalu, Stůj, břízo zelená, Edisona a Signál času Jana Spáleného a zejména elpíčko Šafránu, jehož skoro celý náklad vylekaný cenzor zničil. Za pouhých deset let uprostřed husákovského temna přichystal nejzákladnější tuzemská alba, jako by věděl, že mu nakonec nebude dopřáno moc času.
Nejen to, sestavil i trojalbum Jiří Suchý & Jiří Šlitr 1959-1969 a knížku textů Pavla Kopty Abeceda. Sám jich taky pár napsal, třeba Stále dál, Ptáčníka, Syna Daidalova, Biograf a V hotelu Belveder je dnes tanec. Po listopadu 1989 založil reklamní agenturu a vydavatelství TACT a vymyslel edici CD s klasickou hudbou pro německý a dánský trh. Zemřel nečekaně 8. února 2005 ve věku nedožitých šestapadesáti let.
Někdy před čtvrtstoletím po výletu do kapitalistické ciziny mi v dobřichovické hospodě u nádraží za pouhé dvě stovky vnutil elpíčko October jisté začínající irské kapely Tůtů nebo tak nějak. Tvrdil, že jednou bude strašně slavná. Hynek se prostě nepletl.
***
Řečeno s Ivánkem, akademici si asi myslí, že se deska udělá sama. Ovšem druhý zázračný Žalčík nikde.
