Kdo viděl jeden film Michaela Moorea, viděl téměř všechny. S výjimkou svěžího - protože opravdu osobního -debutu Roger a já Moore používá stále tutéž metodu: vybere si gigantické americké téma, na něž má předem jasný názor, a ten pak jenom oblepí rádobyvtipně sestříhanou archivní stopáží, animovanými vsuvkami, nerelevantními výpověďmi účelově vybraných lidí a záběry na to, jak ho někam nepouštějí nebo odjinud vyhazují.
Takhle vypadalo Bowling for Columbine o posedlosti Američanů zbraněmi, takhle vypadal Fahrenheit 9/11 o útocích 11. září, jiné nebylo ani Sicko o americkém zdravotnictví. Moore za své snímky inkasoval Oscara, Zlatou palmu z Cannes i řadu dalších trofejí, nelze se ale ubránit podezření, že spíš než za tvorbu byl oceňován právě za své názory.
Ve filmu O kapitalismu s láskou se autor vrací obloukem ke zmíněnému titulu Roger a já. Zatímco v něm dokumentoval dopad zavření továrny General Motors na jeho domovské městečko Flint, tentokrát si bere na paškál ekonomickou krizi v celých Spojených státech a kapitalismus vůbec.
Snad s výjimkou absence animace Moore se od svých metod opět neodchyluje. Odpaluje film předělávkou odrhovačky Louie Louie se satirickým textem a podkresluje ji záběry bankovní loupeže. Vede humpolácky návodné paralely mezi pádem Říma a současnými USA. Nekonečně dlouho zabírá jedno banální soudní vystěhování. Ze všech lidí na celém světě se na kapitalismus ptá svého kamaráda herce. A tak dále. Časem dojde i na jeho oblíbené legrácky, jako když si s náklaďákem dojede do banky pro údajně ukradené peníze z mnohamiliardového záchranného balíčku od americké vlády, nebo na ždímání slziček, třeba když nechá jednoho z protagonistů nahlas předčítat dopisy umírající manželce.
Náhodné trefy Občas se Mooreovi podaří zasáhnout cíl. To, že si korporace nechávají pojišťovat řadové zaměstnance a po jejich předčasném úmrtí inkasují tučné částky, málokdo ví a každý odsoudí. Udělat si výnosný byznys z nápravného zařízení pro mladistvé je taky jednoznačně zavrženíhodné. A sledovat boj zaměstnanců továrny na okna a dveře za svá práva jednoho nakazí odhodláním. Jsou tu však dva háčky. Autor podobné případy staví vedle sebe bez ladu, skladu a struktury. A šmahem ruky je zobecňuje do konspiračních teorií a plakátových proklamací, že kapitalismus je zlý, zlý, zlý.
Ironií je, že režisér se snaží říct věci, s nimiž se dá souhlasit: totiž že demokracie nerovná se kapitalismus a že dnešní kapitalismus nadnárodních korporací není kapitalismem Henryho Forda. Podává je však populistickou formou, která primárně útočí na lidi neschopné kritického myšlení nebo neochotné se o něj vůbec pokoušet. A když se v jeho novince všechno sečte a podtrhne, ukáže se, že Moore plamenně obhajuje lidi, kteří si nedokázali spočítat jedna a jedna, žili si nad poměry a teď se diví, že je někdo otravuje s kasírkou.
Moore je ve svém pachtění nakonec docela dojemný. Dochází mu munice a vylhaným závěrem o tom, že v ústavách evropských států máme zakotvené právo na celoživotní štěstí a spokojenost, těžko někoho naštve tak, jako ještě naposled v Sicko potěmkinovskou scénou, v níž partu Američanů vezme na ošetření do „běžné“ kubánské nemocnice, která je ve skutečnosti zařízením pro vládnoucí elitu. Snad ho odliv světové pozornosti opět vrátí nohama na zem a kamerou k filmům, které vycházejí z jeho osobní zkušenosti.
***
O kapitalismu s láskou
(Capitalism:
A Love Story)
USA 2009
Scénář a režie: Michael Moore
Kamera: Daniel Marracino,
Jayme Roy
Hudba: Jeff Gibbs
Distribuce v ČR: Bontonfilm
Premiéra: 4. 2. 2010
