V „Kečupové záhadě“, jednom z nejzásadnějších dosud publikovaných textů o kečupu (The Ketchup Conundrum, New Yorker - 6. září, 2004), hledá jeho autor, slavný americký novinář a esejista Malcolm Gladwell, důvod, proč kečup chutná tak, jak chutná (tedy: hnusně a ani trochu po rajčatech), a proč prakticky všechny značky na trhu chutnají stejně. V žádném článku se toho o kečupu nedozvíte tolik jako v tomto. Zdá se například, že kečup „spouští - ve stejné míře - všech pět základních chutí“ (což je sladká, slaná, hořká, kyselá a „umami“) a že podle teoretiků jídla je dokonce „esperantem kuchyně“, jakousi univerzální řečí, která coby červená nit prochází chuťovými zážitky po celé planetě (ale to musím napadnout: esperanto přece nemá hladkou konzistenci, onu klasickou kečupovskou viskozitu, spíš připomíná obsah kýble smeteného před všemi dveřmi chodby národů; kečup je spíš „international English“, zjednodušená angličtina lámaná v každé vesnici světa - je stejně všudypřítomný a taktéž vyroben ze stejných ingrediencí). Gladwell dochází k závěru, že zatímco u většiny pochutin - dochucovacích omáček nebo hořčice - se chuti jednotlivců liší, představa lidstva o chuti, barvě a textuře kečupu je univerzální. Nejblíže se k této univerzální představě přiblížil americký kečupový gigant Heinz, který díky tomu prodá 650 milionů flašek kečupu denně, od Aljašky až po Zambezi, a snadno zničí všechny, kdo by mu chtěli konkurovat něčím, co by chutnalo dobře. Například jako Jim Wagon se svým „World’s Best Ketchup“, hrdina Gladwellova článku.
Gladwell ve svém textu už ale nezmiňuje, že univerzální chuť lidstva není vázána jen na kečup. Její projevy vidíme všude kolem sebe -v hudbě, v literatuře a nejvíc v televizních seriálech. Kolik Jimů Wagonů se ve všech oborech snaží přijít s novými chutěmi a novými kombinacemi! Často jsou - chvíli -velmi úspěšní, často to vypadá, že našli novou cestu, že se jim podařilo navyknout lidstvo na chuť, která je sofistikovanější a voňavější než ta univerzální, ale pokaždé jim dojde dech a inspirace, prohrají a diváci se vrátí ke své univerzální chuti. Všechny MASHe, Kancly, Sopranovi, Ztracení, Ajťáci a Teorie velkého třesku přicházejí a odcházejí. Ale univerzální chuť zůstává. Známe ji všichni, je to ta stále stejně namíchaná směs citů a vztahů, která nás provází na různých kanálech takřka každý den v týdnu, Ordinace, Vékávéčka, Cesty domů, to všechno jsou lokální pokusy namíchat tu stejnou univerzální směs, stejný kečup. A máme tu dokonce i svůj Heinz: no ano, je to „Tak jde čas“, televizní kečup s nejdokonalejší recepturou. Vysílá se od roku 1965 a má jedenáct a půl tisíc epizod. Pětačtyřicet let nad ním všichni ohrnují nos, dělají si z něho srandu (autoři Přátel se do Takjdečasu strefovali obzvláště entuziasticky), a pak jsou rádi, když udají 300 epizod (Přátelé: 236). Pětačtyřicet let míchají nové chutě, a nakonec stejně zjistí, že co lidi chtějí, je pořád jeden prastarý recept, univerzální směs základních televizních chutí. Lásku, úklady, slzy a štěstí. Seriálu Tak jde čas nedávno prodloužili smlouvu až do roku 2014, takže dobrou chuť.
