„Polehali jsme za palby na zem. Nemohla jsem se zvednout, fufajka se mi nasákla vodou a přimrzla k řece,“ vzpomíná na bitvu u Sokolova za druhé světové války naše první sniperka Marie Ljalková-Lastovecká.
PRAHA Při palbě kolem sebe slyšela nářek zraněných vojáků. Na promočenou uniformu zapomněla. I když byla vycvičenou zdravotnicí, nemohla spolubojovníkům nijak pomoci. „Byla jsem jako přibitá k ledu. Kus ode mě museli být Němci, protože jsem slyšela ,Feuer!‘. Pak mi o přilbu začaly břinkat projektily,“ popisuje téměř devadesátiletá Lastovecká, která včera převzala od prezidenta Řád bílého lva.
Na počátku války se Lastovecká přihlásila jako dobrovolnice k československé vojenské jednotce. Měla být zdravotnicí, její nadřízení si však všimli střeleckých schopností a přeřadili ji do kurzu pro odstřelovače. Po bitvě u Sokolova byla povýšena na poddůstojnici, stala se instruktorkou střelby a absolvovala boje při osvobozování Kyjeva. Roku 1944 byla vážně zraněna, dodnes jí v hlavě zůstal kus střepiny. V roce 1953 odešla, i z politických důvodů, do invalidního důchodu.
Pilot RAF i vězeň v gulagu Řád bílého lva od včerejšího večera na své uniformě nosí i sedmaosmdesátiletý plukovník Emil Boček. Po začátku druhé světové války uprchl do Francie, kde bojoval proti nacistické armádě jako pěšák. „Starší lidé nám říkali, že legionáři vybojovali první republiku, že je teď řada na mladých,“ říká Boček.
V září roku 1941 jej přijalo britské letectvo RAF. Coby mechanik se staral o stroje 312. československé stíhací perutě. Jako stíhací pilot RAF poprvé vzlétá v říjnu roku 1944. Jeho specializací jsou doprovodné lety spojeneckých bombardérů nad Evropu. Dlouho usiloval o sochu Edvarda Beneše v Brně, ta byla odhalena letos v dubnu.
Třetím čerstvým nositelem Řádu bílého lva je i osmaosmdesátiletý plukovník Jan Plovajko.
Jako mladík chtěl bojovat proti nacistickým okupantům. Po útěku z Podkarpatské Rusi byl však zadržen Sověty a poslán na tři roky do sibiřského gulagu. Poté co zázrakem přežil kruté podmínky lágru, se přihlásil do československé bojové jednotky v Buzuluku. S tou byl v bitvách v Sovětském svazu, na Dukle i v Praze. V boji byl několikrát zraněn. „Odměnou“ za nasazení života mu bylo v roce 1948 zatčení – kvůli protisovětskému postoji. A byl propuštěn z armády. Dodnes je členem například Českého svazu bojovníků za svobodu.
