Poslední dobou z nás nemá vůbec nikdo respekt: soupeři (dávají nám klidně góly), rozhodčí (nestydatě pískají mimo tradiční úzus), ptáci (jeden z nich mi nechutně pokadil moje sparťanské okno), psi (nějaký sešívaný čokl na mě onehdá drze štěkal v parku), dokonce i ta chřipka, která zavirovala moje krásné tělo a přinutila mě strávit sobotní mač před bedýnkou znamenající svět.
Usedl jsem tedy s čajem a nedovoleně vyrobenou lihovinou a spustil pekelný přístroj. To jsem ale ještě netušil, že se stanu svědkem velmi pokleslého absurdního dramatu. Zprvu jsem předpokládal, že herci v rudých dresech mají být v Jablonci za hrdiny, nikoli za kašpárky, ale svými výkony mě brzy vyvedli z omylu a ukázali, že moderní umělecké pojetí je zde od toho, aby ustrnulé představy bořilo.
Zelení škrholové se snažili ze všech sil dostát svým rolím a ještě úspěšně napomáhali představitelům sparťanských hráčů dosáhnout dramatického efektu neviditelnosti. Nejednomu z nich se podařilo dovedně zmizet před zraky tisíců diváků, což jistě vyžaduje alespoň jiskru talentu.
Nicméně přes tyto neotřelé vizuální prvky zůstává po zhlédnutí zmíněné hořké taškařice v duši milovníka umění jistá pachuť. A nezmírní ji ani vybroušené vtipné dialogy, které během přenosu zaznívaly. Celé představení nelze totiž nazvat jinak než sparťanským odcházením, přičemž nesměle doufám, že se jednalo o jeho derniéru.
Ale možná se mýlím. Třeba jsem příliš hříšný, abych pochopil jinotaje a narážky skrývající hlubší, mně unikající obsah díla.
O autorovi| MARTIN ČEJKA, Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
