Děti i dospělí se při volbě „schopného vůdce“ rozhodují naprosto stejně iracionálně, zjistili švýcarští vědci.
Tvář člověka je pro nás důležitější než jeho skutečné kvality. V tom se svět nezměnil přinejmenším od dob Platonových. Tvrdí to ve své nejnovější studii zveřejněné vědeckým týdeníkem Science ekonomové John Antonakis a Olaf Dalgas z univerzity ve švýcarském Lausanne.
Příliš charizmatický kapitán Platon rozhodně nepatřil mezi velké přívržence aténské demokracie, při hledání možných kritických úhlů však rozhodně nebyl nenápaditý. Ve spise Republika si posloužil podobenstvím o lodi s poněkud nekompetentním velitelem: „Představte si loď, která má kapitána, jenž je vyšší a silnější než kterýkoli muž z jeho posádky, ale na druhé straně poněkud nedoslýchá, stejně nespolehlivý má i zrak a nevyniká nijak ani v mořeplavbě.“
Takový člověk – ač ke své funkce zcela nezpůsobilý – se na ni snadno může dostat. Posádka lodi (v Platonově smyslu samozřejmě obyvatelé státu) si nedokáže vybrat skutečně schopného kapitána, protože je do značné míry ovlivněna jeho vzhledem.
I když naše demokracie se od té řecké dost liší, stále platí, že lidé hodně spoléhají na první dojem. Voliči, kteří se rozhodují, komu dají své hlasy, nejsou výjimkou. Můžou sice prvotní dojem korigovat podle informací, které o kandidátovi dodatečně získají, ale k tomu se moc nemají. Soud založený na prvním dojmu má překvapivě tuhý kořínek.
Kdy se vyplatí experimentovat na dětech O tom, že se lidé ve volbách skutečně řídí podle vzhledu kandidátů, se Antonakis a Dalgas přesvědčili v experimentu, ve kterém bezmála sedmi stům dospělých Švýcarů ukazovali fotografie dvojic protikandidátů z francouzských parlamentních voleb, které se konaly roku 2002.
Švýcarští dobrovolníci dostali za úkol vybrat z každé dvojice „schopnějšího“ kandidáta. Přestože nedostali o uchazečích o mandát žádnou další informaci amohli hodnotit jen jejich vzhled, strefili se do skutečných výsledků voleb v 72 procentech.
Mohla se při výběru úspěšnějšího kandidáta uplatnit životní zkušenost, jež by nám dovolila vyčíst z tváře nějaké známky skutečných schopností?
Na tuto otázku se pokusili Antonakis a Dalgas najít odpověď v podobně strukturovaném pokusu, při němž vybíraly „schopnějšího“ kandidáta děti.
Pro své pokusy získali švýcarští vědci 681 dobrovolníků ve věku od pěti do třinácti let. Nechali je hrát počítačovou hru, při které hráč putuje spolu se starými Řeky z dobyté Troje do Odysseova rodiště na ostrově Itaka. V jedné fázi hry si měly děti vybrat kapitána lodi.
Vědci jim nabídli opět fotografie dvojic protikandidátů z francouzských voleb v roce 2002. Děti tedy řešily v rámci hry stejnou úlohu jako starší dobrovolníci v prvním pokusu.
Vybíraly schopnějšího muže výhradně na základě jeho vzhledu. Děti dosáhly úplně stejného výsledku jako dospělí. Navzdory minimu často vzývaných „životních zkušeností“ vybraly i nedospělé děti v 71 procentech případů za kapitána korábu muže, který vyšel vítězně ze soutěže o hlasy zletilých. Určujícím kritériem byl vzhled, a nikoli osobní kvality.
„Výsledky našich pokusů dokazují, že když voliči přistupují k jednomu z nejdůležitějších úkolů demokracie, nezvažují adekvátním způsobem informace o skutečných kvalitách politických kandidátů,“ konstatují Antonakis a Dalgas v závěru studie.
***
Dětští a dětinští voliči Kdyby rozhodovaly děti, nebylo by o mnoho hůř, chtělo by se říct při čtení výsledků výzkumu, podle kterého se dospělí i děti rozhodují při volbě „vůdce“ až příliš často shodně. A podle jeho tvůrců nejde o zcela ojedinělý výsledek. „Máme řadu důkazů, že voliči se nerozhodují tak rozumně, jak jsme doufali,“ říká švýcarský ekonom John Antonakis.
Příklad rozhodování účastníků švýcarského pokusu. Snímky zachycují dvojici kandidátů ve francouzských parlamentních volbách: Jeana-Jacquese Denise a Laurenta Hénarta. Ve skutečných volbách zvítězil Hénart. Při pokusech si ho vybralo jako schopnějšího či důvěryhodnějšího 77 % dětí a 67 % dospělých.
