Když nevíte coby, nechoďte do známého hobby marketu, ale udělejte si výlet do nějakého zapadlého koutu naší vlasti a zkuste se dostat zpátky jen pomocí autobusů a vlaků. To jsou potom zážitky! Ne nějaké najetí na dálnici a plynule 130 km/h až k domovu... Začalo to celkem nevinně: služební cestou do Německa. Proč si to nezařídit a nejet na návštěvu příbuzných kousek od Plzně, řekla jsem si. Plán měl jedinou podmínku - zpátky jsem musela veřejnou dopravou. Nejlépe kombinací bus + bus nebo vlak + vlak. Cenově to vychází skoro nastejno (překvapivě). Autobus ale jede z vesnice na Plzeňsku jediný, odpoledne. Sice navazuje na spoj do Prahy, ale ten zase pro změnu končí na okraji Prahy a dalších 45 minut navíc zabere cesta MHD. Vlak jede podstatně déle, ale také na sebe navazují, a hlavně jede na Hlavní nádraží, do centra. Tak a teď babo raď!
Už už jsem se pomalu smířila se třemi hodinami ve vlacích, když tu jsem si všimla malinkaté poznámky o výluce. Chápete to? Jednou za uherský rok se ocitnete v těchto končinách, jste donuceni použít vlak, a na trati je výluka. Z důvodů úpravy porostu okolo trati a výměny kolejnic. To by se z toho jeden zbláznil. Navíc výluka je i na druhém spoji, naštěstí ještě před nástupní stanicí.
První jsme šikovně objeli, takže jsme nakonec čekali, až dorazí náhradní autobusová doprava (co vás nemá, myslíte, že jsme odjížděli včas?). Rezerva na přestup byla naštěstí dostatečná a postupně se zpoždění vytratilo (zázraky se dějí!). Průvodčího jsem zahlédla jen přes sklo, opět se rozhodl nekontrolovat lístky. Jelikož to nebylo poprvé, rozhodla jsem se hrát tu hru s nimi a lístek jsem si koupila až v Plzni, z Plzně. České dráhy takhle musejí přicházet o docela velké peníze. Ale jinak můžu pět jen chválu, oba vlaky byly z kategorie rychlíků, takže cesta příjemně odsejpala, nikde se zbytečně nestavělo a dojeli jsme načas.
Zuby na cédéčku Anebo se po několikaleté přestávce rozhodnete vzorně se starat o zuby. Základem úspěchu byla změna zubaře. Z vesnického děduly na čerstvou absolventku v Praze. Už jen první prohlídka byla jak noc a den. Dědula se na to zběžně mrknul a hned se pustil do vrtání. Slečna zubařka prohlídla zub po zubu, sestřička vše pečlivě přepsala do počítače (dokonce mají jakýsi šikovný program, kde se na konkrétním zubu dá kaz / plomba označit). Následoval rentgen, objednání na další, speciální rentgen (nedostala jsem snímek, ale CD!) a objednání na zubní hygienu (o té jsem do té doby četla jen v časopisech). Zubní hygienistka (také velice mladá) byla ze mě první hodinu celá nešťastná. Všechno špatně - technika čištění na pětku (klasika sem-tam, kroužení), kartáček střední tvrdosti letěl přímo do koše (je prý příliš tvrdý), vyfasovala jsem super měkký - a to je vám, panečku, pohádka, jako peříčko. A tím to nekončilo! Dosud jsem zarytě přesvědčená, že se mi mezi zuby nic nevejde, a tudíž je pro mě mezizubní kartáček zbytečný. Možná tak tu nit (také do té doby vídána jen ve filmech). Načež mi bylo předvedeno, že existují malé gumové kartáčky (ne jako ty klasické, co vypadají jako zmenšeniny kartáčů na vymývání lahví) a ukázány nevídané prostory mezi zuby. To byly věci! S nití to byl větší boj, než jsem doufala. Ale i tak jsem konečně, po dvaceti letech a dvou sezeních zde, zjistila, jak si správně čistit zuby.
O autorovi| Petra Doubková, http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
