Na Macbethovi si už vylámal zuby leckdo, tahle hra může inscenátory zradit dřív, než se nadějí. Zvlášť hodlá-li režisér publiku předestřít děj s příslušným naturalismy – stačí málo, a je tu směšná rytírna s potoky krve.
U nové inscenace režiséra Glasera nic takového nehrozí, velmi záhy je zřetelné, že máme co dělat se stylově čistým tvarem, který se soustředí na vnitřní svár hlavních postav. Text doznal krácení a rychlé střídání situací ještě umocňuje to, co je už zakódované v Shakespearovi: děj se zběsile řítí kupředu a bere s sebou vše, co by mu mohlo stát v cestě, nikdo už nemůže zastavit, co rozpoutal. Glaser hraje o mukách svědomí, o předem prohraném boji se zlem, které se Macbethovi vkrádá do duše a jehož svůdnosti neumí odolat. To jemu rvou čarodějnice vnitřnosti zaživa. Ony jsou těmi neodbytnými našeptávačkami, kterých se nelze zbavit, a ovládají jej mnohem víc než jeho žena Lady Macbeth.
Předem prohraný boj Režie dává nahlédnout do nitra postav i pomocí výrazné výtvarné stylizace. V metaforách a pointách vizuálně efektních situací má zlo, s nímž Macbeth svádí prohraný boj, rozmanitou podobu. Je všudypřítomné a nelze se ho zbavit. Jsou to podivné předzvěsti: zvuky a hlasy, které se vynořují z temných zákoutí, červené koule, které běží po schodech, světlo, jež se kříží a prudce vybíhá z nečekaných skulin, výrazná hudba. Autor scény Jaromír Vlček použil jednoduché přírodní materiály – dřevo, větve, proutí, suchou trávu – a vytvořil s nimi neuvěřitelně sugestivní dekorace.
Scenérii zahrady tak doplnil prvky, které do ní hladce vklouzly a podpořily autentický dojem. Barokní zahrada se proměnila v syrovou pustinu, měsíční krajinu, z níž ční černé pahýly větví a kde zůstaly jen vykotlané stromy. Místo vzdušného letohrádku Bellarie je tu náhle ošumělá stavba plná prasklin a všepohlcující prázdnoty a zmaru. Středové schodiště obité kovem měděně září a Macbeth po něm mnohokrát bezcílně vystoupá a pak opět sejde, stejně jako žena.
S výtvarnem Glaser výborně pracuje a také několikrát přináší neotřelé řešení známých situací. Skvělé je například pojetí hostiny, na níž chybí Banquo, jehož dal Macbeth právě zavraždit. Duch mrtvého Banqua se mu má během hostiny několikrát zjevit, což režie vyřešila jednoduchým, ale působivým trikem. Muži stojící se sklenkami vína v rukou se otočí zády a na hlavách mají připevněné masky Banquova obličeje – Macbeth propuká v šílenství a mluví k mrtvému, kterého nikdo nevidí. Muži se otočí a Macbeth se uklidní, celý postup se pak ještě několikrát zopakuje. Nesmíme zapomenout na efekt otáčivého hlediště, který tu pochopitelně v mnoha momentech dobře funguje. Působivě vychází scéna, kdy Lady Macbeth přemlouvá chotě k vraždě. Za jejich zády se zjevují další a další trsy holého a suchého křoví, jako by nemělo nikdy skončit. Macbeth se pak schoulí do velkého ptačího hnízda... Pochmurný styl Dalším velkým plusem inscenace je obsazení dvou hlavních postav – Macbetha hraje Ondřej Volejník a jeho ženu Lady Macbeth Věra Hlaváčková. Jejich touha po moci není nijak zběsilá, myšlenka na ni a na vraždu se prostě jen tak narodila a nelze se jí zbýt. Volejník hraje Macbetha v zajímavé rozpolcenosti, zpočátku je submisivní i výbojný zároveň, pak už jen divoce bojuje s přízraky a odpoutává se od reality.
Lady Macbeth v podání Věry Hlaváčkové je přízračná bytost od začátku, její voskově bledá tvář s tmavě nalíčenýma očima má neproniknutelný výraz, patologická mysl prostupuje veškerým jejím jednáním, až se jí zmocní definitivně. Inscenace drží svou bezvýchodnou výpověď a pochmurný styl důsledně až do konce: zatímco vítězové slaví, trojice čarodějnic se jako personifikované zlo vítězně šklebí, neboť nové oběti už dorazily.
***
William Shakespeare: Macbeth Překlad: Martin Hilský Režie: Martin Glaser Scéna: Jaromír Vlček Jihočeské divadlo České Budějovice na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, psáno z reprízy 17. 8.
