Baz Luhrmann má v sobě přesně tu energii a nadšení, které byste čekali u někoho, kdo natočil tak bláznivé filmy jako Romeo a Julie či muzikál Moulin Rouge. V prosinci hrdě uvedl do evropských kin svou novinku Austrálie a nadšení a energie ho pořád neopouštějí – přestože natáčení tohoto velkofilmu bylo to nejnáročnější, co kdy zažil.
„Nemůžete natáčet rozmáchlý epos a neočekávat problémy. A když je to velké natáčení, pak máte hodně opravdu velkých problémů,“ říká Luhrmann. „Nejtěžší bylo nevzdat se,“ dodává.
Ve válce neplatí žádná pravidla Jak si během takové práce uchovává zdravý rozum? „Tak, že předstírám, že ho pořád mám. Je to test. Neříkám, že to je jako válka, protože ta je mnohem horší, ale ve válce nejsou žádná pravidla a vy si na to nemůžete stěžovat. A tohle bylo docela podobné.“
V Austrálii Luhrmann vyměnil scénu filmů „červené opony“ za rozmáchlou epiku. Toho, že by jeho fanoušci postrádali ohlušující styl jeho předchozích děl, se nebál. „Práce na každém projektu mi vždycky zabírá kus života. Teď je mi 45 let a nebudu žít věčně. Takže se rozhoduji, co budu dělat, podle toho, jak to zapadá do mého vlastního vývoje, do mé cesty. Zároveň se snažím udělat něco, co má význam i pro někoho jiného. Miluji muzikály, ale epické filmy jsou má další velká láska. Udělám ale i další muzikál, stýskalo se mi po něm,“ svěřuje se.
Do muzikálu může znovu obsadit Hugha Jackmana, pro nějž v Austrálii upravil roli Honáka, kterou měl původně hrát Russell Crowe. „To bych mohl. Hugh je hudebně velmi talentovaný. Na natáčení jsme ale měli pravidlo, že Honák nezpívá,“ říká režisér.
Taneční scénu si nicméně v Austrálii neodpustil.
„V romantickém eposu přece vždycky musí být tanec,“ tvrdí. Luhrmann navíc hudbu miluje. Jednou, v roce 1999, se dokonce umístil na špičce britské hitparády se songem Everybody’s Free (To Wear Sunscreen). „Taky je zajímavé, že slovo ‚strictly‘ v názvu Strictly Come Dancing pochází z mého filmu,“ prozrazuje další perličku, tentokrát o britské taneční show typu Stardance. „Dřív se říkalo jen striktní rytmus nebo tempo a já jsem si to půjčil do názvu svého studentského divadelního představení Strictly Ballroom.“ Ještě než tuto hru natočil jako svůj debut (u nás uváděný jako Tanec v srdci), jezdil s ní po světě. „Byli jsme i v Bratislavě předtím, než skončila studená válka. Příběh byl trochu politicky jízlivý, takže si umíte představit, jak tam studenti na hru o utiskování reagovali.“ Kromě Jackmana hraje v Austrálii i jiná australská hvězda – Nicole Kidmanová, kterou vedl už v Moulin Rouge. Další žena, s níž Luhrmann opakovaně pracuje, je jeho manželka Catherine Martinová, která se stará o kostýmy a výpravu. „Často máme mezi sebou spektakulární hádky. Ostatní se ptají: Máme zavolat policii? Ale pro nás je to normální průběh práce, ani nevíme, že se hádáme,“ popisuje režisér. Sice si dovede představit, že by spolupracoval i s jinou kostýmní návrhářkou, ale netouží po tom. „Pokud by se tak stalo, tak jenom ze dvou důvodů. Že jsme se rozešli, nebo kdyby už to Catherine nechtěla dělat. Většinou ženy říkají, že nechtějí být omezovány rodinou a chtějí se soustředit na kariéru. Ona to má naopak.“
Na rodině záleží i Luhrmannovi. Do Austrálie se pustil právě kvůli ní. „Všechny mé příběhy nějak vycházejí z mého života. Tenhle film začal otázkou pro mé děti – kdo jsou, kde jsou jejich kořeny. Žili jsme tři roky v New Yorku, pak v Paříži, ale chtěl jsem, aby pro ně byla domovem Austrálie,“ říká. „Zároveň jsem se rozhlížel po plátně, na které bych mohl namalovat rozmáchlé romantické epické komické akční drama, tuhle žánrovou kombinaci. Navíc má moje země ve své historii velmi temnou kapitolu – tu o takzvané ukradené generaci, míšeneckých dětech Aboriginálů, které byly matkám odebírány na převýchovu. A já jsem byl v postavení, že jsem ji mohl vložit do zábavy pro masy a ukázat ji tak světu.“ Ukradená generace On sám, rodák ze Sydney, který vyrostl na venkově, toho v mládí o ukradené generaci moc nevěděl. „Vyrůstal jsem v docela rasistické oblasti. Pak jsem se ve škole dozvěděl, že Aboriginály dávají do misií, protože jsme na ně vybírali peníze. Ale nevěděl jsem, že děti odebírali násilím, když byly míšenci. Kdyby se Barack Obama narodil v Austrálii, vláda by ho odvedla od jeho rodiny a řekla by mu, že jeho matka je mrtvá. Změnila by mu jméno, nechala by ho ‚přeprogramovat‘ podle učení evropských eugeniků z 30. let a vymýtila by z něj ‚to černé‘.“
Oficiálně se Austrálie za tyto postupy už omluvila. „Tenhle film však vyprovokoval i několik výhrůžek od lidí, kteří si pořád myslí, že se tohle nikdy nestalo,“ diví se Luhrmann.
Jak je tedy Austrálie přijímána v Austrálii? „Když jste z malé země a máte velké téma a nevejdete se do škatulek, je to pro komentátory složité,“ myslí si filmař. „Není to však složité pro diváky. A právě na nich mi záleží. Aboriginálské i bílé děti mi teď píší hodně dopisů. Třeba nedávno jsem dostal e-mail, kde stálo: ‚Zajímalo by mě, jestli moje matka taky tak plakala, když mě odvedli.‘ Takže to byl evidentně někdo z ukradené generace.“
***
Film o nuceně převychovaných Aboriginálech už vyvolal několik výhrůžek
