Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Obchod se zbraněmi po vídeňsku

Česko

Hlavním tématem pátečního vydání magazínu LN z 26. února byla rakousko-česká mlha. O vzájemném nepochopení Čechů a Rakušanů, různých přežívajících stereotypech, ale zejména překvapivých podobnostech již bylo napsáno mnoho. Proto asi nepřekvapí, že i v nejnovější kapitole česko-rakouských vztahů, která se týká sporného nákupu rakouských obrněných transportérů Pandur pro českou armádu, se dá najít spousta společného. Počínaje tím, jak bývají v obou zemích velké státní zakázky pro armádu zadávány, až po zvláštní mlhu nejasností a dohadů, které je obestírají. Tam i tady o úspěchu či neúspěchu rozhodují konexe, vidina slibovaných provizí, ať už do vlastní kapsy, nebo pro stranické pokladny. A objeví-li se někdy zrnko podezření, že došlo ke korupci, málokdy se podaří cokoli dokázat.

Rakouský příklad je nicméně pro nás poučný i z jiného důvodu. Tamní zbrojní průmysl, který má také relativně velkou tradici, byl totiž po mnoho let hýčkaným dítkem v rodině zestátněného průmyslu, a tedy i miláčkem největších politických stran, jež společnosti s výraznou majetkovou účastí státu ovládaly.

Lukrativní dědictví po Hitlerovi Ačkoli řada z nich existovala už předtím, rakouské zbrojovky jsou do značně míry pozůstatkem německého válečného průmyslu z let 1938 až 1945. Alpská republika dlouho po připojení k Hitlerově říši přežívala v závětří, tedy nebyla tak častým cílem spojeneckých náletů jako Německo. Během sedmi let, kdy bylo Rakousko součástí Německé říše, v jeho zbrojním průmyslu našlo zaměstnání na 32 000 lidí.

Po válce hrozilo, že Rusové továrny rozmontují a odvezou jako válečnou kořist do Sovětského svazu. Proto byly raději znárodněny, čímž se staly páteří poválečného rakouského hospodářství. Vysoký podíl státem vlastněných firem ovšem také znamenal, že se dostaly nepřímo pod kuratelu hlavních politických stran v zemi, čímž byly položeny základy pro vznik bludného kruhu vzájemných závislostí: socialističtí a lidovečtí politici drželi nad státními společnostmi ochrannou ruku a garantovali zaměstnancům bezpečná pracovní místa, případně exkluzivitu při udělování státních zakázek.

Na druhé straně si politické strany z jejich zaměstnanců udělaly věrné klienty a čekaly, že jim budou věrní u volebních uren.

Zlaté období nastalo rakouským zbrojařům v 70. letech za vlády socialistického kancléře Bruna Kreiského.

Jeho politika „aktivní neutrality“ se nevyčerpávala jen v pořádání různých světových summitů ve Vídni ani v budování dobrých kontaktů do arabského světa v dobách, kdy mnozí tamní vůdcové byli ještě na seznamu aktivních teroristů nebo přinejmenším jejich mecenášů. Díky Kreiského politice se rakouským firmám včetně zbrojovek také otevíraly cesty na trhy lačné moderních technologií. Nějaké morální výčitky tehdy nikoho netrápily, jako kdyby vše běželo podle hesla: „Když jim nedodáme zbraně my, dodá je někdo jiný.“

Tehdy také začíná příběh jednoho z největších politických skandálů poválečného Rakouska, v jehož pozadí byl vývoz zbraní. Dceřiná společnost státního ocelářského koncernu VOEST firma Noricum v hornoštýrském Liezenu se topila v dluzích. Její manažeři nutně potřebovali nové zakázky. Rozhodli se proto koupit licenci na výrobu kanonů od kanadské společnosti Gerald Bull. Ve Štýrsku se tedy začal vyrábět dalekonosný kanon GHN-45 (Gun Howitzer Noricum), přičemž číslovka označovala dolet střely v kilometrech. Firma Noricum děla vyrobila i přesto, že Rakousko podle smlouvy o neutralitě žádné podobné zbraňové systémy nesmělo vlastnit, a tak se je snažila prodat v zahraničí. Jedním z kupců těchto superkanonů byl začátkem 80. let Irák Saddáma Husajna, tehdy zapletený do krvavé války s Íránem. Protože rakouské zákony o neutralitě zakazovaly vývoz zbraní do válčících zemí, oficiálně se děla exportovala do Jordánského království a teprve odtud směřovala do Iráku. Když si ovšem íránská strana krátce nato ve Vídni oficiálně stěžovala na dodávky dalekonosných děl nepříteli, rozhodli se manažeři Norica dodat 200 kanonů i Íráncům - v tomto případě oklikou přes Libyi. Zásobování obou stran konfliktu těmito superkanony dalo práci 1600 lidí v hospodářsky slabém horním Štýrsku a trvalo až do roku 1986. Už o rok dříve vyšly v rakouských novinách o celé akci první zprávy, včetně jednoznačných důkazů - fotografií lodí s obřími kontejnery pro Írán.

Systém jede dál Unikátní byla aféra Noricum zejména tím, že se tu podařilo odkrýt všechna negativa rakouského hospodářského i politického systému, jenž si žil svým vlastním životem a byl zcela izolován od veřejné kontroly. Zároveň to byl jediný případ, kdy se kromě manažerů zbrojovky Noricum museli před soudem zodpovídat i vrcholní politici v zemi. A tak se v soudní síni ocitli někdejší socialistický kancléř Fred Sinowatz, ministr zahraničí Leopold Gratz nebo ministr vnitra Karl Blecha, všichni pro obvinění z porušení zákona o rakouské neutralitě. Zatímco Sinowatz i Gratz byli nakonec osvobozeni, Blecha dostal podmínku devět měsíců za zadržování úředních listin.

Ale vraťme se do současnosti: stejné vášně jako u nás pandury nebo gripeny vyvolává v Rakousku rozhodnutí vlády o nákupu stíhaček Eurofighter, a to ještě osm let poté. I tady lze nalézt řadu paralel, od pochybností o výhodnosti transakce a příliš vysoké ceně až po otázky, jestli by malé zemi, jakou je Rakousko, nestačilo méně strojů. Nakonec při této obří zakázce působil tentýž rakouský lobbista jako u nás při vyjednávání o gripenech: hrabě Alfons MensdorffPouilly.

O nákupu eurofighterů rozhodla v roce 2002 konzervativní vláda Wolfganga Schüssela. Dala jim přednost před levnějšími gripeny, přestože rakouské vojenské letectvo předtím mnoho desítek let využívalo právě letouny švédské výroby. Sociálnědemokratická opozice tehdy obvinila vládu z korupčního jednání a slibovala, že až vyhraje, nákup 18 letounů za necelé dvě miliardy eur zruší. A skutečně mimo jiné i díky tomuto tématu vyhrála volby. Leč zrušit anebo aspoň výrazně změnit smlouvu o pořízení eurofighterů se jí nepodařilo.

A tak letouny, které dnešní sociálnědemokratický ministr obrany Norbert Darabos vůbec nechtěl, dál patří k hlavním chloubám jeho generálů.

***

Tam i tady o úspěchu či neúspěchu rozhodují konexe, vidina slibovaných provizí, ať už do vlastní kapsy, či pro stranické pokladny

O autorovi| ROBERT SCHUSTER, šéfredaktor Mezinárodní politiky

Autor: