Když se podíváme na jeho složení, zjistíme, že to nic hrozného není. Dobrý kečup má obsahovat především rajčata, což je i po tepelné úpravě jedna z nejzdravějších zelenin. Dokořenit rajský protlak taky není zlo, cukr problematický je, ale nikdo člověka nenutí „vyglgnout“ na posezení celou lahev.
Otázkou je, kolik rajčat v kečupu je, a hlavně – co je tam ještě. Kontrola potravinářské inspekce v minulosti odhalila, že v některých „kečupech“ není ani 7 % rajčat. Čím to proboha nastavují?! Fantazie pracuje a obrázky to nejsou pěkné. Modifikovaný škrob – a co ještě?
Kečupu ale chemie netřeba. Když budete dělat kečup domácí, nepotřebujete ropný vrt: klíčem je mít zralá rajčata, která mají dost pektinu na to, aby hmota nebyla vodová. A pak ještě ocet, cukr, sůl a koření.
Kečupová ikona, firma Heinz, hrdě tvrdí, že do kečupu nedává zahušťovadla, konzervanty ani barviva. Heinzovskou kvalitu velebil i šéfkuchař Jamie Oliver, který si ale poškodil důvěryhodnost tím, že podle zjištění britského deníku Guardian přijala jeho nadace 15 tisíc liber za to, že Heinzovy fazole učiní součástí menu ve své restauraci Fifteen...
Fazole nefazole, Heinz Neheinz, kečup je stálice. Známá sladkokyselá chuť je snadno přístupná a oblíbí si ji kdekdo včetně dětí – až moc, čímž vzniká obávané zakečupování jakékoli potraviny. Být kuchař v restauraci, trpím při pohledu na to, jak si na moje jídélka lidé kydají červenou hmotu, která jejich chuť unifikuje. Být rodič, jehož dítě překračuje jakoukoli únosnou dávku cukru tím, že si na vše dává čtvrt litru červeného sósu, taky nebudu spokojená. Ale jednou za uherský rok si dát trochu kvalitního kečupu? Velebené věci jako salsa jsou někdy skoro to samé (rajčata + jiná zelenina + koření). Velká část kečupů na trhu se dostane bez chemické konzervace a koneckonců udělat si z přebytku rajčat kečup domácí je sice pracné, ale nikoli složité (a ještě můžete experimentovat s kořením nebo s přidáním angreštu a jiných méně obvyklých plodů). Kde je problém?
Babicoidní patlání?
Pro svou dostupnost a lidovost je kečup považován za univerzální zlo a symbol babicoidního patlání a kažení chuti. Použít slovo kečup u stolu ve slušné společnosti je dnes faux pas, a i když lahev viskózní hmoty má doma skoro každý, její používání, neřkuli zálibu v oné chuti přiznávají lidé značně neochotně. Mně to přijde srandovní. Kečup mi moc nejede, tak ho nejím často, ale když to někomu chutná, proč ne? Odporu k chemickým náhražkám rozumím, o to víc, že občas se jako každý připletu k podivnému poloprůsvitnému pudinku nepřirozeně růžové barvy, který kečupem fakt není.
Není nic jednoduššího než si koupit kvalitní kečup bez chemie – stačí se podívat na obal, a když tam najdete moc povídání o konzervantech a škrobu, nebrat. Sám o sobě přece tenhle dvě stě let starý vynález zhoubu nepředstavuje, je to spíš fackovací panák. Snad kdyby zmizel z obchodů a restaurací a lidé si ho dávali párkrát do roka, stal by se jednou z mnoha omáček, které se jedí, a ne symbolem zla. Ale to se už nikdy nestane. Není tedy čas na smíření foodies (kteří nebudou dostávat hysterické záchvaty, když se přiblíží k červené lahvi) a běžných konzumentů (kteří zauvažují, že se vyplatí vychutnat si především normální chuť jídla a jen někdy ji doplnit tou hmotou od k)?
***
Domácí kečup si můžete vyrobit podle receptu na www.lidovky.cz/dobrá chuť
