Po listopadu 1989 se takřka všechna česká města vrhla do nové výstavby. Ta se pohříchu odehrávala na zelené louce, tam, kde byly pozemky levnější a stavební procesy jednodušší. Trvalo dobrých patnáct let, než města obrátila pozornost ke svým centrům. Ve Zlíně tomu nebylo jinak.
Baťovo dědictví představuje největší hodnotu dnešního Zlína, ale zároveň i jeho největší problém. Epicentrem tohoto problému je pak sama továrna. Řada budov továrního areálu, jenž je situován v naprostém centru města a jehož rozloha je ohromná (cca 1 km na šířku a 4 km na délku), byla po krachu obuvnického průmyslu ve Zlíně na začátku 90. let použita jako zástava věřitelům.
Zatímco město investovalo nemalé prostředky do nové výstavby, areál chátral a zůstával prakticky nedotčen stavebně-podnikatelskými aktivitami. Z dnešního pohledu je to možné svým způsobem považovat i za výhodu. Areálu se tak vyhnula divoká 90. léta, ze kterých se v oblasti výstavby mnoho hodnotných realizací nedochovalo.
Kouzlo areálu nestojí na výjimečných stavbách Změnit pohled veřejnosti na areál nebylo jednoduché. Léta produkoval charakteristický zápach a hluk při výrobě bot a až do konce 90. let byl pro veřejnost uzavřený. Pilotní roli při změně jeho vnímání sehrála rekonstrukce 21. budovy (čísla budov v továrním areálu vyjadřují sloupce a řady, ve kterých se konkrétní budova nachází, takže 21. budova je první stavbou od jihu ve druhém sloupci od východu), bývalé správní budovy firmy Baťa. Do útrob tzv. Baťova mrakodrapu s legendární pojízdnou výtahovou kanceláří šéfa firmy se tak na začátku roku 2005 nastěhovalo vedení kraje a finanční úřad.
Krátce po započetí rekonstrukčních prací na budově č. 21 se magistrát rozhodl prověřit možnou budoucnost nedalekého souseda - budovy č. 23 (tedy ob jednu budovu severněji, stejný sloupec). Zažádal o podporu programu PHARE a se svou představou nově vzniklého Podnikatelského a inovačního centra uspěl. Nutno říct, že přes obrovské komplikace, které to přineslo, si město vybralo správně.
Hodnota továrního areálu totiž nespočívá ve výjimečných stavbách, jakkoliv skvělých - č. 21 od Vladimíra Karfíka, č. 14 a 15 od Jiřího Voženílka, které čeká transformace na Krajské kulturní a vzdělávací centrum podle výsledků veřejné architektonické soutěže z roku 2009, č. 34, bývalý velkosklad obuvi, od Vladimíra Kubečky -, ale především v genialitě urbanistického návrhu Františka Lydie Gahury a v jeho celistvosti a atmosféře. Z tohoto pohledu jsou možná méně nápadné budovy (jako právě č. 23) mnohem hodnotnější než vyjmenované výjimky.
Jak nezbourat patro V čem spočívaly zmíněné komplikace? Firma Baťa se chovala velice pragmaticky a běžné tovární, ale i bytové stavby nestavěla na tisíce let. Předpokládané nízké životnosti odpovídala i přesnost a kvalita provedení. (Pro architekty jedna malá perlička. Stavební oddělení firmy Baťa nezřídka realizovalo jednotlivé stavby na základě projektové dokumentace v měřítku 1:100.)
Dalo se předem odhadnout, že únosnost původního objektu z roku 1931 nebude nejvyšší (v některých místech dosahoval pouze 150 kg/m2, přičemž administrativní budova vyžaduje minimálně dvojnásobek). Přesnější statický posudek odhalil, že je situace mnohem komplikovanější. Ve čtyřpodlažním objektu bylo staticky docela v pořádku přízemí a druhé patro, zatímco první a třetí, poslední, na tom byla velmi špatně. Došlo to tak daleko, že z posledního patra byly odstraněny veškeré obvodové zdi a zůstala zachována pouze střecha.
Autoři správně rozpoznali důležitost proporcí původní stavby a odmítli ji (alespoň opticky) snížit o jedno podlaží. Toto horní vylehčení 23. budově velmi sluší a přibližuje ji slavnější kolegyni - 21. budově, která je díky terase v posledním patře zakončena velmi podobně. Na střeše se tak díky velmi nízké únosnosti objevila pouze lehká dřevostavba obsahující velkoprostorovou kancelář s konferenčním sálem.
Vedení světla interiérem Vnitřní uspořádání je logické a jednoduché. Jedná se o klasický trojtrakt (kanceláře-chodba-kanceláře), kde největší pozornost zaslouží častokrát nejvíce opomíjená část -chodba. Toto označení se ovšem pro centrální lineární prostor stavby vlastně příliš nehodí.
Chodbovitý dojem odstraňuje několik nápadů, ale ten nejdůležitější se týká přivedení přirozeného světla. Střecha objektu je provrtána pěti světlíky, které skrze otvory schodišťových těles a další otvory v podlahách jednotlivých pater (včetně již zmíněné kanceláře v posledním patře) přivádějí přirozené světlo až do přízemí. Vstupu světla napomáhají i čtyři kanceláře s prosklenými čely, které jsou vykonzolovány mimo hlavní hmotu objektu, a navenek tak výrazně signalizují změnu v užívání bývalé tovární budovy i náhodnému kolemjdoucímu, nejevícímu zájem o současnou architekturu. Vnější obložení kontrastním materiálem - cortenovým plechem - je vyčleňuje z okolního betonu a cihel a dodává jim na významu a viditelnosti.
Nejcharakterističtějším prvkem interiéru je použití černého ocelového vyprotézování původní železobetonové konstrukce, jehož pomocí se dosáhlo požadované únosnosti stavby. Pozoruhodné je, jak se autorům pomocí relativně minimalizovaných prostředků (dýhového obložení vestavěných příček, epoxidových nátěrů podlah, křehkých rámů zasklení) podařilo změnit syrovost původní haly v příjemný administrativní interiér.
Industriálnost objektu byla velmi potlačena novou elegancí. To bychom mohli považovat za handicap řešení, ale jde naopak spíš o jeho přednost. Úkolem nebylo vytvořit muzeum průmyslové výroby, ale kancelářské prostory, které si může pronajmout jakákoliv firma z nejrůznějších oborů. V jedné stavbě tak najdeme právníky, fotografy, ale i úředníky kraje a ministerstva. Časové vrstvy v novém celku Největší hodnotou návrhu architektů Mudříka a Míčka je způsob, jakým se jim podařilo skloubit různé časové vrstvy do jednoho homogenního celku. Původní stavba ze 30. let, výtahová šachta (jejíž dnes prázdná strojovna nabízí jeden z nejlepších výhledů na tovární areál) a repasovaná okna z let šedesátých, stejně jako současné zásahy včetně nových venkovních schodišť a oken, ale i např. nezbytného vnějšího zateplení betonových sloupů, to vše vytváří velmi kompaktní celek s jasným charakterem. Doufejme, že obdobný radostný osud čekají i další stavby zlínského areálu a že časem dojde i na obdobně kvalitní úpravy veřejných prostor.
FAKTA
architekti: Pavel Mudřík, Pavel Míček klient: Statutární město Zlín, EU program PHARE celkové náklady: 2,3 mil. eur (asi 67 mil. Kč) dotace z fondu PHARE: 1,6 mil. eur (asi 46 mil. Kč) městský příspěvek: 0,7 mil. eur (asi 21 mil. Kč) projekt: 2004-2005 realizace: 2005-2006
O autorovi| ADAM GEBRIAN, Architekt, kritik, teoretik a propagátor architektury
