Do politického slovníku se v posledních týdnech vrátilo téměř zapomenuté sousloví parlamentní obstrukce. ODS se probudila z podzimního spánku a rozpomněla se, že nemusí pouze pomáhat se schvalováním levicového rozpočtu, ale že by mohla také některým levicovým rozpočtovým excesům bránit. Uvědomila si, že ačkoli už téměř rok není součástí sněmovní většiny, jednací řád jí dává řadu možností, jak bránit levicovému populismu.
Stávající strategie ODS dává smysl jedině v těchto dnech a týdnech. Právní řád totiž počítá s tím, že se zvolením nové Poslanecké sněmovny padá veškerá nedodělaná legislativní činnost sněmovny předchozí. I kdyby tak některému zákonu chyběl pouze prezidentský souhlas, který by poté prezident odmítl dát, nově zvolená sněmovna jej přehlasovat nemůže, vše musí začít znovu. To samozřejmě všichni zúčastnění dobře vědí - proto ODS dělá to, co dělá, proto začíná být ČSSD nervózní.
V sázce je důstojnost sněmovny Není pochyb o tom, že současná zoufalá snaha ODS odvrátit alespoň to nejkřiklavější může podvracet zbytky povědomí o důstojnosti zastupitelského sboru. Ano, může. Dlužno ale říci, že se tak děje alespoň cestou poměrně elegantní.
To, co zažíváme, je totiž jen slabý odvar skutečných parlamentních obstrukcí. Ti, kdo dnes zdržují, se alespoň drží politických témat. Když zažívali svou zlatou éru v letech 1996-1998 Miroslav Sládek a jeho republikáni, tak to byla jiná káva. Mnohahodinové řeči zcela mimo téma, předčítání seznamů léků, jako například při projednávání česko-německé deklarace, bylo poměrně běžným koloritem. Nebo pro změnu sociálnědemokratické obstrukce při poslední prezidentské volbě.
Ato vše nebylo nic proti obstrukcím z říšského sněmu rakouské monarchie z přelomu 19. a 20. století, jichž se nezřídka účastnili i tehdejší čeští poslanci. Ty občas nabývaly tak bouřlivých forem, že, řečeno s dobovou publicistikou, poslanecká sněmovna „činila dojem hospody nejposlednějšího řádu“. Termín obstrukce tehdy znamenal ne pouhé zdržování programu, ale skutečné blokování sněmovního zasedání na několik týdnů či měsíců, znamenal hlučný křik, občasné ničení lavic, jejichž deskami se třískalo na znamení nesouhlasu apod.
Součást parlamentního života Dnes jsme jinde. Zatímco před sto lety se obstrukcemi oddalovalo rozhodnutí, aby mohly v dalších hodinách, dnech a týdnech probíhat hlučné demonstrace na podporu obstrukčníků, dnes se vyčkává na pár dnů, které už technicky znemožní při nesouhlasu Senátu a prezidenta přijetí pár rozhazovačných novel.
Obstrukce jsou součástí parlamentního života. Menšina v nich má nástroj, jak se bránit alespoň trochu totálnímu válcování ze strany většiny. Používají se obvykle ve výjimečných případech. A dnes takový máme, přičemž varující příklad je pouhé čtyři roky starý. Tehdy ve sněmovně propuklo populistické legislativní šílenství, k němuž se přidalo vše, co mělo nohy a ruce. Výsledkem bylo nastavení veřejných rozpočtů na neskutečné výdaje v sociální oblasti, které se pak horko těžko v dalším roce odstraňovaly. Dále také ale řada legislativních zmetků, které obsahovaly chyby a nelogičnosti. Zmizení povinnosti zaměstnavatelů odvádět za zaměstnance sociální pojištění, které dnes hrozí státu ztrátou desítek miliard, bylo jednou z nich.
Sebelepší jednací řád obstrukcím nezabrání. Spíše by pomohlo, kdyby vešlo v povědomí, že něco se prostě ve slušné společnosti nedělá. Že se kupříkladu voliči prachsprostě neuplácejí pár dnů před volbami - ať třináctým důchodem či vyšší mateřskou. Či že se pár dní před odchodem z ministerstva nenakupují obrněné transportéry, jak jsme to zažili v roce 2006.
I když možná jedna změna jednacího řádu by přijít mohla. Stálo by za to zvážit, zda by nebylo po zkušenostech roku 2006 a 2010 vhodné zakázat v době například půl roku před volbami přijímat určitý typ rozhodnutí; navyšování mandatorních výdajů rozpočtu na prvním místě.
Zapomenout bychom při tom všem neměli na to, že dnešní politický kabaret, v němž jsou ódéesácké obstrukce tím posledním, co by se mělo vytýkat, má řadu viníků. Podobnou situaci už jsme totiž vůbec nemuseli zažívat. Nemuselo být čtvrt roku do voleb, ale čtyři měsíce po nich. Na stávající situaci nefunkční a zablokované sněmovny podrývající důvěru v demokratické instituce nese svůj díl odpovědnosti Ústavní soud, který zrušil podzimní předčasné volby.
Jistě, může se stát, že z voleb vzejde sněmovna, která bude mít od voličů jasný mandát k tomu, aby prošustrovala nejenom peníze naše vezdejší, ale i zítřejší a pozítřejší. To už ale bude čerstvé voličské přání, s nímž, nechceme-li odvrhnout demokracii jako takovou, nic neuděláme. Přesto se ale chce doufat, že ve chvíli, kdy do dalších důležitých voleb bude poměrně daleko, se snadněji najde většina odvážných poslanců, kteří zakoupené letenky do Argentiny, Maďarska či Řecka bez náhrady stornují.
***
Obstrukce jsou součástí parlamentního života. Menšina v nich má nástroj, jak se bránit alespoň trochu totálnímu válcování ze strany většiny.
To, co zažíváme, je jen slabý odvar skutečných obstrukcí. Když zažívali svou zlatou éru Sládkovi republikáni, to byla jiná káva.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, vedoucí katedry politologie FSS
