Dostal jsem jednu knížku mimořádného obsahu i zjevu. Přivedla mě k úvaze o tom, jak naše vzdělání a vlastně celé duševní opracování závisí i na tom, kolik a jakých vjemů jsme přijali a pocitů prožili v dětství. Jsou to dnes různé zbytky tehdejších vědomostí, jež na našem duchu zanechaly vrypy a zvrásnily ho tak, jak zvrásněný je náš mozek. Jsou v tom i nepotřebné znalosti, jež porůstají naši duševní krajinu jako keře, stromy, kameny, mezi nimiž máme zapomenutá zviřátka, brouky a neskutečné bytosti… To všecko se v našem praktickém obcování s lidmi uplatňuje v našem vyjadřování, v asociacích. Tu máš, čerte, kropáč! Musíte o čertu něco vědět, abyste tomu obratu rozuměli. A proč to čert se sedlákem prohraje, když termínem smlouvy mezi nimi bylo „až opadne z dubu listí“? Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru, a jak to bylo dál, zapomněl jsem. Ale tehdy jsem prvně slyšel jméno toho města, tedy dřív, než jsem uměl číst a než jsem ve škole slyšel něco o husitech. Při dnešních zprávách o akciovém trhu mi už nejednou napadlo vyprávění o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil.
Sbírali jsme ořechy na zahradě. Až protivně obtěžoval mě popěvek „Má maměnka cosi má, schovala to do sena…“. A vzpomněl jsem si i na tu senzační příhodu, jak Popelka našla v oříšku krásné šaty a mohla jít na ples, kam jí macecha zakázala. Hledě na ten ořech, představuju si tu pannu v takových šatičkách, co se vešly do ořechu; to mi jako děcku nenapadlo… A jenom když znáte pohádku o Červené karkulce, porozumíte cynické variaci: když Karkulka došla k babičce, našla ji už celou sežranou. To je škaredé, nelíbí se mi to. Mně se líbí, jak byl jeden král, neměl žádné děti a toho nejstaršího syna poslal do světa.
Slyšel jsem od jedné paní, která chtěla jakousi prostou věc, na niž měla právo, jak ji posílali od čerta k ďáblu, než jak ta slepička sehnala trochu vody pro kohoutka, aby neumřel. Uvědomil jsem si tuto neformulovanou vrstvu našeho vzdělání, když jsem dostal Bartošovu „Kytici z lidového básnictva“, kterou vydalo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Je to reprint vydání z roku 1929, v počtu 800 výtisků! Je to tedy kniha vzácná, akorát pro rodiče chytrých dětí. V předešlých pěti vydáních bylo dohromady 19 510 výtisků. Kdyby to vydavatel neprozrazoval, mysleli byste, že je to výtisk od R. Prombergra: tak je knížka vypravená.
Otevřel jsem ji a zadržel dech; jak šlo šidlo na houby a koblížek na vandr, jak Jeníček loupal perníček, jak urostla řepa veliká převeliká a hodná kůzlátka neotevřela vlku. Zjistil jsem, že umím celou tu říkánku „Byl jeden domeček…“ až po „na hřbitově pochováni“. Jsou tu všecky sloky písně „Osiřelo dítě“. Ale neznal jsem a teď si přečetl napínavý příběh, jak dvě sestry šly do služby: kam!? Kam je vedlo jejich klubíčko. Příběh je mimořádně dlouhý, čekal jsem dobrý konec, byly to hodné dívky, a přece ne: byl mezi nimi jakýsi jemný vnitřní rozdíl a projevil se až na té cestě.
Je tu i oddíl písní: některé by dnes už nikdo nezazpíval, nebýt nás Wlastenců v Penu: „Komáři se ženili“, „Sivá holubičko, kdes byla“. Jsou tu i hádanky, některé lehké: Přiběhl k nám bílý vůl, zalehl nám celý dvůr (sníh). Dám vám tři těžší: Dvě kavky vedle sebe sedí, jedna druhé nevidí. – Škopíče bezedný, plný masa nacpaný. – Když to leží, mlčí to, když to zvedneš, vřeští to.
