Myslím, že ztichly i kočky, co se tady po stovkách hlasitě mrouskají. Zato promluvila hlava státu. Přes zákaz nočního vycházení se v řadě kaváren rozhodli naopak na ulici v tuto noc vyjít. Vynesli televizory a rozestavěli před nimi židle. Řeč prezidenta byla středně dlouhá, pan Mubarak byl skvěle nalíčen i oblečen – symbolicky zvolil pohřební kombinaci bílé košile a černé kravaty, artikuloval dokonale a mluvil bez zaškobrtnutí. Lidé v umělohmotných křesílcích na nočních ulicích Káhiry měli zaťaté pěsti a pootevřená ústa v údivu: "Jdi do hajzlu!" zařval najednou kdosi a chvíli se dosavadní ticho změnilo v řev, volání, bouřlivé skandování: "Jdi pryč Mubaraku, jdi pryč Mubaraku, jdi pryč Mubaraku......"
"Prosím vás, prosím vás, odkud jste? Odkud?" mladík měl slzy v očích a nerozuměl nám ani slovo, protože byl vzrušen na nejvyšší míru a spíš než poslouchat chtěl mluvit. "To nevadí, hlavně, že nejste Američani nebo Židi," konstatoval a rozhodl se, že nám poskytne rozhovor. "Nenávidíme ho, Mubaraka, je to vychytralý hlupák, sadista..." křičel chlapík a hned se kolem něj shromáždil hlouček podobně dramaticky naladěných mužů. Začali mu radit, co má říkat, stále hlasitěji, a hlasitěji, až jejich projev přerostl v bouřlivé skandování "Mubaraku táhni," a náš rozhovor se přetransformoval do skupinové manifestace nevole. Opustila jsem hlouček a zjevně si mé nepřítomnosti ani nikdo nevšimnul.
Čtěte také další reportáž Petry Procházkové: |
Ihned po televizním vystoupení prezidenta Egypta se davy lidí bez ohledu na zákaz nočního vycházení vydali na náměstí Tahrír. Přidali se ke skupinkám, které zde už mnoho nocí přespávají. Na roztrhaných igelitových taškách, na kartónech, a někdy i přímo na zemi leží desítky, stovky mužů. U KFC, na schůdkách, se choulí skupinka žen. Drží tady vachtu, a budou držet, dokud prý prezident neodejde. Přibíhají ke mně lidé a chtějí rozdávat rozhovory.
Egypt má za sebou další bouřlivou noc. Armáda slíbila, že pokud nedojde k nějakým násilnostem, drancování, rabování, vraždění a jiným prohřeškům proti pořádku, nechá demonstranty řádit i přes zákaz nočního vycházení. A chvílemi to spíš vypadalo, že civilisté chrání vojáky. "Jsou s námi, přece nás chrání," řval starší muž na dav lidí, kteří se snažili projit v zakázané blízkosti kolem tanku střežícího jeden z přístupů na náměstí Tahrír. Vojáci byli o něco nervóznější než ve dne. Projev jejich vrchního velitele Mubaraka jim nepomohl. I on si myslí, že jsou jeho hlavní oporou, stejně jako tomu věří občané vyčkávající v bezpečí svých bytů konce revoluce, i ti, kteří revoluci tvoří pod jejich zavřenými okny.
Čtěte více o Mubarakově projevu k národu: |
Armáda se proto snaží skutečně striktně udržovat pořádek. V noci na středu se sice skutečně zatýkalo, ale většinou daleko od místa, kde se manifestovalo. Ve městě řádí bandy kriminálníků, včetně těch, kteří zřejmě v minulých dnech uprchli z věznic. Centrum je sice nejbouřlivější, ale také nejspořádanější. Lidé se za každou cenu snaží demonstrovat nejen za to, že jsou nespokojeni s vládou a prezidentem, ale i to, že jsou pořádní – mezi skandováním hesel neustále někdo uklízí odpadky – a mírumilovní – dobrovolné hlídky kontrolují tašky a nedovolují přístup nikomu, kdo má byť jen tyč, natož nějakou zbraň. Vysoká štábní kultura je společným znakem posledních dnů egyptské metropole.
I když prezident vyzval svou novou vládu, aby zahájila dialog s opozicí, slíbil, že v říjnových volbách hlavy státu už kandidovat nebude, netvářil se vůbec pokorně a neoznámil to, na co tady v Egyptě mnozí čekají. Neodstoupil.
Černovlasý muž středních let mi se slzami v očích vtisknul do ruky neuvěřitelně upatlaný sálek s přeslazeným čajem a sušenku. Zvedl se mi žaludek, ale nemohla jsem odmítnout. "Musíte nás podpořit. Z Československa? No to je vynikající, vy nás podpoříte, viďte," řekl muž a odešel rozdávat občerstvení dál. Lidem vyčerpaným po mnohadenních protestech, ale znovu nabitých úpornou snahou prezidenta nepustit otěže .
"Jestli do pátku nepochopí, že je konec, v jednu hodinu, hned po modlitbě ho zabijeme," volal mladík s kudrnatými vlasy. Říkal to nejdřív mne, ale posléze už to provolával k menšímu davu, který se kolem nás hned shlukl. "Musíme ho zabít, jinak neodejde," přizvukoval mu jiný. "Hned po páteční mši," souhlasili ostatní. "Pomodlíme se a půjdeme na to," řvali už i od nás vzdálenější postavy. Pak kdosi zasáhl a výzvy k násilí ukončil krátkým: "Buďte zticha hlupáci, tohle nesmíte říkat, to by byl konec našich protestů. Chcete krveprolití?"
V davu na náměstí je stále hodně lidí, kteří usilují o mírumilovné vyřešení situace. A stále věří, že Mubarak odevzdá moc opozici sám.
