LEKCE ZE ŽIVOTA
Tatínek byl obchodník s textilem. Vždycky toužil po tom mít vlastní obchod, což se mu podařilo, když maminka zdědila dům v Praze. Po válce si obchod otevřel, ale v roce 1948 o něj přišel. Pohádal se s domovnicí, že mu neodklízela sníh, a šel za to na nucené práce do kladenských hutí. Tam utrpěl těžký úraz.
Z toho úrazu se už nikdy nedostal. Myslím, že tam byl původ jeho nemoci, rakoviny střev. Ke sklonku života měl umělý vývod, velmi trpěl. Pamatuji si na svoje poslední setkání s ním v nemocnici – jak strašně jsem se k němu tulil a líbal ho. Den nato zemřel. To mi bylo osm a půl.
Zůstali jsme ve třech. Máma, ségra a babička. Jenže ani to netrvalo dlouho. Máma dostala rakovinu prsu. Ale protože měla důchod jen 700 korun, chodila pořád do práce, aby nás uživila. V práci upadla a to už bylo špatné. Zemřela, když mi bylo sedmnáct.
Když je člověk mladej, je blbej. Když máma umírala, byl jsem v pubertě. Pamatuji si, jak ležela v posteli, nemohla se už ani hýbat, ale ještě mě nutila, abych si uklidil pokoj, a já si pomyslel, už aby umřela… Prostě mi to tak nějak problesklo hlavou, že bych měl klid. Pak jsem se za to strašně styděl, jenže to se ona už nedozvěděla.
Ve škole jsem byl uličník. Za trest mě posadili do první lavice vedle největší šprtky, která měla samé jedničky. Těžce jsme se do sebe zamilovali. Největší grázl a největší šprtka. Byla to Michaela Roubíčková, dcera slavného českého sklářského výtvarníka. Míša mě přivedla do své rodiny.
Do děcáku jsem nemusel. Ujali se mě Míšini rodiče a René Roubíček se stal mým poručníkem. Znamenalo to mimo jiné, že dohlížel na to, jak se učím. Na třídní schůzky svých dcer nikdy nechodil, na moje vždycky – dozvídal se tam o mých průšvizích. Jednou jsem si vymyslel, že můj poručník je ministr školství a že umí zařídit vydání knihy jednomu učiteli, od něhož jsem potřeboval na vysvědčení jedničku. Chudáka Roubíčka se pak na třídní schůzce před rodiči zeptal, jestli je ministrem školství. Bylo z toho pěkné haló.
Do Německa jsem utekl na falešné pozvání. Prostě jsem sehnal německou obálku a známku a moje učitelka němčiny mi pomohla napsat zvací dopis. Z Československa jsem odešel 9. ledna 1969. Nic jsem odchodem neztratil, nechal jsem po sobě byt na Vinohradech se sektorovým nábytkem.
Začátky v Bavorsku byly krušné. Pracoval jsem v truhlárně a bydlel u sedláka. Ráno jsem čistil chlívy, pak jsem šel do práce a po práci jsem až do večera zase dělal na statku. Později přijela moje sestra, která se usídlila v Hamburku. Jel jsem ji navštívit a při té příležitosti jsem se šel podívat na fakultu architektury. Udělal jsem zkoušky a vystudoval. Později jsem ještě absolvoval filozofii ve Stuttgartu. Ale Německo mě štvalo. Chtěl jsem pryč.
V architektuře mě začalo zajímat všechno emoční. A to s Němci nešlo, jsou strašně racionální, na všechno potřebovali vysvětlení, proč jsem to udělal právě tak, a ne jinak. Tak jsem odjel do Holandska. Tam mojí práci rozuměli.
Byl jsem mužem v domácnosti. První roky v Holandsku jsem pracoval z domova. Moje žena Bambi vyučovala ve škole a byla tanečnicí a choreografkou v divadle, tak chodila do práce a já se staral o syna Milana. Vedle postýlky jsem měl rozložené papíry a kreslil návrhy. Neměl jsem pocit, že jsem bačkora. Nikdy jsem neuznával tradiční rozdělení rolí v rodině. Navíc jsem se nemusel cítit blbě, protože to nebylo tak, že by mě moje žena živila, vydělával jsem taky.
Nosili mě na rukou. Na konci 80. let se do mojí práce zbláznili Italové. Celé to začalo spoluprací se slavnou nábytkářskou firmou Driade. Jejich nadšení bylo neuvěřitelné, nosili mě na rukou. Byl jsem jejich hlavní hvězda společně s Philippem Starckem. Ale jestli to bylo období největší slávy, můj vrchol? To fakt nemůžu říct. Já jsem na vrcholu pořád. (směje se) Ne, vážně, já nejsem člověk, který žije z minulosti. Pro mě je důležitá přítomnost.
Moje skandály jsou výplodem bulváru. Titulky v novinách jako Šípek opustil ženu kvůli mladší milence, Opilý Šípek na Hradě sundaval českou vlajku nebo Z Hradu mizí výtvory kýčaře Šípka – mě nerozhází. Ničeho z toho, co jsem v životě udělal, nelituji, a kdybych ho měl prožít znova, choval bych se stejně. Znám dost redaktorů a redaktorek z Blesku, kteří jsou věčně opilí. Já sám vím, jak to bylo s vlajkou – že jsem se jen toho sloupu dotknul, a už tam byli vojáci. Paparazzi nás s Leonou (Machálkovou – pozn. red.) vyfotili, ale ti, co napsali článek do novin, tam vůbec nebyli. Prostě si k tomu vymysleli historku. Nejsem hrdý na to, že se mi rozpadla rodina. Ale moji dva starší synové, které mám s první ženou, jsou už dospělí a mají svoje životy. Nemohu říct, že by soužití s Bambi nebylo inspirativní, ale jelikož jsme žili hodně intenzivně, tak jsme se hodně „vyžili“ a stalo se i pár věcí, které našemu vztahu neprospěly. Já musím mít pocit, že žiji s někým, ne pouze vedle někoho. Přišel moment, kdy bylo ukončení lepší než prodlužování trápení.
Leona by si přála ještě jedno dítě. Nebráním se tomu, ale upřímně – trochu mě děsí představa, že budu muset věnovat dalších minimálně šest let téměř výhradně někomu jinému. V šedesáti je to jiné než v pětatřiceti. To je prostě něco, co člověk dává navíc. Ale Leonu naprosto chápu a uvědomuji si i to, že Artur by asi potřeboval sourozence. Směřuji do Číny. Asie mě vždycky přitahovala. Teď jsem si vybudoval zastoupení v Šanghaji, předělávám hotel, navrhuji nové budovy, bude se tam prodávat moje sklo. Těším se na to.
Nejdůležitější je pro mě tolerance. Když chybí, nastanou problémy. Přijedete do ciziny a vadí vám, že lidé jedí jiné jídlo, že jinak žijou, že je moc vedro, že prší… a už je problém. Lidi mají neustále nějaké trable kvůli nedostatku přizpůsobivosti a tolerance. Úplně zbytečně. Dá se toleranci naučit? Nevím, ale hodně věcí přichází s věkem. Když mi bylo čtyřicet, byl jsem hodně dravý a asi i málo tolerantní. V šedesáti člověk víc rozumí sám sobě, trochu víc ví, co dělá a co od života chce, ale hlavně víc rozumí jiným lidem, snaží se na ně brát víc ohled. A to je, myslím, pozitivní.
