Peřinová byla výjimečná především v tom, že vedle tvorby pro děti psala hry, které vybízely k zamyšlení i dospělé publikum. „Velké“ publikum také vždy dokázala svým vtipem a smyslem pro nadsázku báječně pobavit. Ráda si vybírala témata, která vypovídala i o české národní povaze - uměla se na ni podívat s laskavou ironií. Takové byly její hry Jéminkote, Psohlavci, kde do známého příběhu chodských strážců hranic připsala Kašpárka, či Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, kde se na příčiny národního neštěstí podívala z neznámého úhlu. Její profesní život byl spojen s Naivním divadlem v Liberci, kde strávila čtyřiatřicet let.
Narodila se v roce 1944 v Roztokách u Prahy, po gymnáziu absolvovala v roce 1969 loutkoherectví na DAMU a odešla hned do Naivního divadla nejprve jako loutkoherečka a později jako dramaturgyně. První hry začala psát v druhé polovině 70. let; celkem jich bylo přes třicet. Mezi texty, které vznikly do roku 1990, měly obrovský úspěch například Pohádky na draka, které uvedlo přes dvacet loutkových divadel doma i v cizině. Ale i další: Jak chodil Kuba za Markytou, Kolíbá se velryba či Putování Dona Juana aneb Epidemie sevillská.
Oportunista Kašpárek Peřinová skromně říkávala, že k napsání většiny her byla nucena jako dramaturgyně, aby divadlo mělo „co hrát“. A přitom dovedla nápaditě naložit s pohádkovými náměty jako třeba se Třemi zlatými vlasy děda Vševěda nebo s Alibabou a čtyřiceti loupežníky. Půvabná byla i její zpracování starých loutkových her nebo jejich motivů (Loupežníci na Chlumu, Bezhlavý rytíř). Jeden z nejvýstižnějších pohledů na marnost světa nabídla v osobitém zpracování bajek s názvem Zvířecí divadlo.
Skutečně fenomenálního úspěchu ovšem dosáhla hra Jeminkote, Psohlavci - inscenace Tomáše Dvořáka z plzeňské Alfy sbírala ceny, kde se dalo, včetně ceny Nadace Alfréda Radoka za nejlepší dramatický text roku 1999. Peřinová tu trefně pojala českého Kašpárka jako oportunistu a příživníka, který se zájmem přihlíží, ale účastní se jen jako glosátor. A pochopitelně všechno ví a všemu rozumí. Podobně úspěšný a cenami ověnčený (například cena A. Radoka za nejlepší původní hru roku 2005) byl také Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla, líčící osudy mladého hasiče Čeňka Diviše, který se z nešťastné lásky zastřelil a na jeho pohřeb se dostavilo mnoho pražských hasičů, takže když vypukl požár Národního divadla, neměl ho kdo hasit. Inscenace z roku 2005 se nakonec hrála i ve zlaté kapličce, dočkala se rozhlasového nastudování a především se opět s nadsázkou podívala na národní historii v citlivém bodě.
Originální tvorba Ivy Peřinové bude českému divadlu chybět a zdaleka ne jen tomu loutkovému, po roce 1990 některé její hry otiskly časopisy Loutkář a Svět a divadlo.
