Krach na newyorské burze z konce října 1929 byl dlouhé roky studován jen úzkým kruhem hospodářských expertů. Od loňska však znovu plní přední stránky světového tisku. Mnoho autorů se pokouší porovnávat soudobou finanční krizi s katastrofou, jež ovládla svět v první polovině 30. let. V Česku se zdá odborný zájem o tuto problematiku slabší: poslední česká vědecká monografie o velké hospodářské krizi pochází z roku 1984 (autorem je Vlastislav Lacina). Před několika měsíci se sice na domácím trhu objevila publikace podobného zaměření od žurnalisty Milana Vodičky, avšak ta, třebaže je velmi čtivá, programově postrádá ambice být vědeckou analýzou.
Burzovní krachy či finanční krize, během nichž v krátké době prudce poklesnou indexy cen akcií, se objevují podstatně častěji než krize hospodářské, a obyčejní lidé je proto mnohdy nijak nepocítí. Zpravidla se musí sejít více okolností, aby finanční krize přerostla v krizi celého hospodářství a následně vyvolala i hlubokou krizi sociální. Právě to se přihodilo po roce 1929 a není to zcela vyloučeno ani dnes. Lapidárně tuto skutečnost vyjádřil loni v září v MF Dnes ekonom Jan Švejnar: „Pokud by se současná nejistota promítla do zásadního útlumu investic a vlády zareagovaly ochranářskými opatřeními, mohli bychom se dočkat i ekonomické krize rozsahem srovnatelné s tou meziválečnou.“ Jedno vysvětlení nestačí Experti se dodnes jednoznačně neshodli na tom, co krizi 30. let zavinilo. Nesporné je jen to, že ji nelze vysvětlit jedinou příčinou a že tehdy došlo k nešťastnému souběhu více negativních procesů, které ve vzájemné kombinaci vedly ke katastrofě. Ekonom Ladislav Tajovský upozorňuje na to, že tehdejší krach burzy krizi nezpůsobil, nýbrž byl jen symptomem dlouhodobých vršících se problémů reálné ekonomiky. Byla tu zemědělská krize, spojená s propadem cen agrárních komodit, která začala ještě dříve než krize finanční a průmyslová; nejpozději v roce 1928. Dnes se nejčastěji připomíná jako klíčová příčina také restriktivní měnová politika, která vedla k akutnímu nedostatku likvidních prostředků pro investice, které by pomohly vybřednout ze začarovaného kruhu ekonomického pádu. Známý historik ekonomie František Vencovský v tomto směru výslovně hovořil o velké krizi jako o krizi v podstatě deflační: Krize výroby, exportu, bank, financí atd. byly jen projevem a důsledkem této měnové krize.
Jako začátek krize bývá často připomínán „černý čtvrtek“ 24. října 1929. Podstatně méně se objevuje 11. prosinec 1930, pro další vývoj stejně zásadní. Tehdy uzavřela své brány silná americká komerční banka s působivým jménem Bank of United States. Tak jako předtím propukla panika na burzách, následovala nyní panika střadatelů, kteří se pokusili zachránit své vklady hromadným výběrem. Série bankovních krizí přetrvala až do března 1933, kdy nový prezident F. D. Roosevelt vyhlásil několikadenní bankovní prázdniny.
Dosud byla sice řeč o USA, ale bankrot velké rakouské banky Creditanstalt v květnu 1931 a brzy poté německé Danatbank vyvolal akutní bankovní krizi také v bezprostředním sousedství Československa. Zatímco zde krizi původně zavinily v zásadě vnější faktory, vyplývající z upadajícího exportu, v roce 1931 se její povaha proměnila a k problémům s vývozem přibyl i nedostatek kapitálu, spojený s prudce rostoucí nezaměstnaností, která dosáhla vrcholu v prvním čtvrtletí roku 1933. Počet lidí bez práce se tehdy v Československu pohyboval kolem jednoho milionu.
V neposlední řadě „anarchistický mezinárodní ekonomický systém“ v době krize neumožnil koordinovat hospodářské politiky jednotlivých států. Zdá se, že schopnosti politických elit přemýšlet a jednat v širších ekonomických souvislostech se od 30. let zlepšily. Ukvapená populistická gesta nicméně nalezneme i dnes: Značnou pozornost například vzbudila v únoru výzva francouzského prezidenta Sarkozyho, aby se vozy francouzských značek pro tamní trh vyráběly ve Francii.
Ekonomické versus politické zájmy Zásadní rozdíl mezi dnešní a tehdejší krizí spočívá právě ve snaze najít řešení v globálních souvislostech. Hospodářská politika vyspělých států se v meziválečném období výrazně odlišovala od té dnešní. Historikové často toto období označují za neomerkantilistické, čímž vyjadřují úsilí tehdejších vlád chránit své ekonomiky pomocí vysokých celních bariér a snahou o soběstačnost. Krize tyto tendence dále posílila. Klasickým příkladem je americký Smoot-Hawleyův celní zákon, potvrzený v červnu 1930, který ve snaze chránit americké výrobce uvalením vysokých cel na dovoz do USA přispěl k dalšímu poklesu mezinárodního obchodu. Jiným příkladem může být vytváření velkých, uzavřených hospodářských oblastí, jakou byl systém imperiálních preferencí v rámci Commonwealthu, zavedený roku 1932 na Ottawské konferenci. Do téhož roku se obrat mezinárodního obchodu zredukoval na 40 % předkrizové úrovně. Tyto postupy ze zpětného pohledu oprávněně kritizují přední světoví historikové ekonomie Feinstein, Temin a Toniolo ve své analýze světové meziválečné ekonomiky, která vyšla pod titulem The World Economy between the World Wars: „Tehdy se každá velká země opevnila na obranu vlastních ekonomických a politických zájmů, jak je vnímalo tamní voličstvo. Namísto hledání kompromisů pro vytvoření mezinárodní spolupráce se každá z velkých průmyslových a finančních mocností stala centrem vlastního měnového a obchodního bloku.“
Předchozí odstavce by mohly vést k jednostrannému a mylnému závěru o pouhých sobeckých zájmech a zaslepenosti tehdejších politiků, kteří nebyli ochotni uznat jakési objektivní ekonomické nutnosti. Avšak naše vlastní meziválečné hospodářské dějiny ukazují, jak složité, a někdy nemožné bylo nalézt soulad mezi ekonomickými a politickými zájmy státu.
Československo zdědilo čtvrtinu obyvatelstva bývalé habsburské monarchie, avšak zároveň zhruba tři čtvrtiny její průmyslové základny. Z toho vyplývala existenční závislost na exportu a zájem na hospodářské spolupráci s ostatními nástupnickými státy. Na druhé straně obavy politických elit z toho, že by větší ekonomická integrace mohla nakonec vést k obnově zaniklého soustátí, každé hlubší spolupráci bránily.
Podobné dilema řešila československá obchodní politika ve 30. letech. Německo představovalo klíčového ekonomického partnera. Třebaže německá kapitálová účast v domácích společnostech představovala jen 7 %, což ji stavělo až na páté místo, v zahraničním obchodu si Německo zachovalo prvořadou důležitost po celé období. Zároveň však představovalo pro stát i největší politické nebezpečí.
Start konzumní společnosti Můžeme se poučit? Podle autorů knihy Velká finanční krize – příčiny a následky J. B. Fostera a Freda Magdoffa nelze zkušeností z velké krize po osmdesáti letech opravdu důsledně využít. Ve 30. letech se USA z krize nedostaly ani tak zásluhou výdajů a reforem v rámci takzvaného Nového údělu, ale spíše díky enormní expanzi výdajů na obranu před vypuknutím druhé světové války. Proto autoři uzavírají, že recept na překonání velké krize nelze zopakovat, aniž by světu hrozilo zničení. Jejich názorová pozice je ovšem extrémní. Chování Federálního rezervního systému i ostatních centrálních bank v druhé polovině loňského roku, kdy začaly zvyšovat likviditu v obavách z nesolventnosti globálního finančního systému, ukazují, že poučení z 30. let může být přenosné i do současnosti. Třebaže v říjnu uplyne od černého čtvrtku na newyorské burze již 80 let, není tato doba vzdálená tak, jak by se zdálo. Změny, které do lidských životů přinesla velká krize, ovlivnily budoucnost více, než jsme si zřejmě ochotni připustit. Krize překvapivě znamenala velký krok směrem ke konzumní společnosti. Výrobci se museli živěji zajímat o mínění spotřebitelů a v boji o odbyt svých výrobků začít užívat stále rafinovanějších marketingových metod. Obavy z nežádoucího početí v době hospodářské krize vedly k širšímu společenskému přijetí antikoncepčních prostředků, které dnes považujeme takřka za samozřejmost. A krize rovněž v nemalé míře přispěla k rovnosti pohlaví v euroamerické společnosti. Nejprve to byla první světová válka, kdy muži odcházeli na frontu a na jejich místa ve výrobě nastupovaly ženy. Krize 30. let zase nabourala tradiční patriarchální model rodiny, v jejímž čele stojí otec-živitel. Muži masově ztráceli práci a jako lacinější pracovní síla je nahrazovaly mnohdy ženy. Výstižně to ve své knize komentuje Milan Vodička na příkladu kinematografie: „Ještě na počátku krize je typická žena na muži absolutně závislá. Je pasivní a vlastně se, řečeno obrazně, klidně stává prostitutkou, aby přežila. V druhé polovině krize už je na plátně jiná žena. Je energická, samostatná a ví, co chce.“
A změnilo se také chování a myšlení politiků. Krize legitimizovala masivní státní zásahy do ekonomiky a zpopularizovala teoreticky podložená opatření, která dnes označujeme jako aktivní politiku zaměstnanosti. Změnilo se také chápání role sociální politiky. Zatímco do té doby sociální dávky, zvláště podpory v nezaměstnanosti a dávky sociální pomoci, byly chápány jako jakási „daň proti revoluci“, poté začaly být zdůrazňovány také jejich další aspekty, jako posilování poptávkové strany ekonomiky či doktrína zajištění sociálních práv člověka.
V neposlední řadě krize přinesla také zkušenosti osudové pro politický řád. Liberální demokracie je příliš křehký politický systém pro situace, kdy se kvůli hospodářskému propadu začnou její rozhodovací mechanismy zdát významné části voličstva příliš těžkopádné, drahé a neefektivní. Jistěže nejznámějším příkladem je Adolf Hitler, kterého v lednu 1933 právě krize přivedla do úřadu německého kancléře. Ovšem zkušenost krize částečně zavinila také popularitu komunismu po válce, což nakonec vedlo k vítěznému únoru 1948.
Od ekonomů často očekáváme, že budou spolehlivými vizionáři, kteří provedou lidstvo úskalími hospodářských cyklů. A když se jejich předpovědi nesplní, dává se to za vinu jejich neodbornosti, či dokonce partikulárním zájmům, které skrytě podporují. Ekonomie však není přírodní věda. Jako jiné sociální vědy musí pracovat s jednáním neurčitého počtu subjektů, které se nechovají jako ideální částice v ideálním prostoru. Lidé jednají na základě svých zkušeností, rozumu či emocí. A takové reakce lze velmi těžko předpovídat.
J. M. Keynes se původně domníval, že propad byl zastaven již kolem Vánoc roku 1929. Podobně s povýšeným úsměvem generálů po bitvě dnes čteme prohlášení tehdejšího kapitána československého bankovnictví, Jaroslava Preisse, z konce roku 1930, kdy ujišťoval, že již co nevidět krize dosáhne dna a přijde zlepšení. Do onoho dna zbývaly tehdy ještě více než dva roky.
Současní ekonomové se sice shodují, že recese bude patrně dlouhodobá, zároveň se však zdráhají srovnávat dnešní krizi se situací v první polovině 30. let. Oporu poskytují nevyvratitelné statistické údaje. Skutečně, když srovnáme pokles mezi roky 1929 a 1933, kdy byla v Československu krize nejhlubší (v západních zemích o rok dříve), je dnešní situace podstatně příznivější. Ovšem od černého čtvrtks do krizového dna uběhly téměř tři, respektive čtyři roky. Banka Bear Stearns zkrachovala teprve v březnu a Lehman Bros v září 2008. Od propuknutí hluboké hypoteční krize máme zhruba o rok více. Žádný z odborníků nedokáže předpovědět, jak politici a obyčejní lidé zareagují v případě dalších neočekávaných turbulencí v ekonomice. Takové předpovědi totiž přesahují možnosti vědy – i kdybychom shromáždili maximum poznatků o chybách z éry té hospodářské krize, jež si vysloužila adjektivum „velká“.
***
Bibliografie
Velká finanční krize
– příčiny a následky
John Bellamy Foster, Fred Magdoff
V překladu Radovana Baroše vydalo
nakladatelství Grimmus, Praha 2009.
160 stran.
Den, kdy došly prachy
Milan Vodička
Vydalo nakladatelství Práh, Praha 2009.
248 stran.
The World Economy between
the World Wars
Charles H. Feinstein, Peter Temin,
Gianni Toniolo
Vydalo nakladatelství Oxford University
Press, Oxford 2008. 240 stran.
The Great Crash
Selwyn Parker
Vydalo nakladatelství Piatakus, London
2008. 320 stran.
Ve 30. letech se USA z krize nedostaly ani tak zásluhou výdajů a reforem v rámci takzvaného Nového údělu, ale spíše díky enormní expanzi výdajů na obranu před vypuknutím druhé světové války
O autorovi| Jakub Rákosník historik, Autor přednáší na FF UK a k tématu vydal knihu Odvrácená tvář meziválečné prosperity. (Karolinum 2008) ; Jakub Rákosník historik
