Neděle 16. května 2021svátek má Přemysl 8 °C dešťové přeháňky Předplatné LN

V Moskvě by moje kandidatura neprošla

Čestmír Císař | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

UKONČENO

V šedesátých letech byl oblíbeným ministrem školství a kultury. Poté, co se vrátil z Rumunska, kam ho odsunula KSČ, se stal jedním z hlavních protagonistů Pražského jara a zároveň jedním z kandidátů na prezidenta. V den, kdy přijely tanky, byl jako předseda České národní rady zatčen. Podruhé se mohl stát prezidentem po roce 1989, ale své kandidatury se vzdal ve prospěch Václava Havla. V sobotu 16. srpna jste se od 10:00 ptali jedné z osobností Pražského jara a pamětníka srpna 68' Čestmíra Císaře.

položených otázek: 64 | jak se správně ptát | Aktualizovat
  1. Otázka má být stručná a jasná, maximálně tři řádky.
  2. Není možné reagovat na otázku zakládající se na externím odkazu.
  3. Přestože konfrontační otázky vítáme, nesmí překročit hranici slušnosti.
  4. Nepište otázky VELKÝMI PÍSMENY.
  5. Podepište se.
  6. Neopakujte dotazy, které už položili jiní.

Zodpovězené otázky

OTÁZKA (15.8.2008 15:53) Vojta
Dobrý den.Pane Císař já si Vás dobře pamatuji se 68 roku.Mohl by jste popsat jak probíhalo tehdy Vaše zatčení a připomenout také zatčení tehdejších státních představitelů a odvlečení do ruska. Děkuji.Vojta
ODPOVĚĎ (16.8.2008 10:13)
Mé zatčení se odehrálo doma v bytě před šestou hodinou raní 21.srpna. Domů jsem odešel po odvysílání protestního dokumentu vedení strany, které odsoudilo vstup vojsk jako porušení mezinárodních práv, na pokyn Dubčeka, abych se šel na dvě hodinky prospat a vrátil s opět do práce. Z příkazu šéfa Stb Šalgoviče se dostavili tři muži z nichž první, který oznamoval, že mně přichází zatknout, mluvil slovensky. Otevřela jim manželka, které oznámili, že mě přišli zatknout. Na její dotaz: Jak to, zatknout? Změnili formulaci, že mi přišli poskytnout ochranu. Přišla mi to oznámit do koupelny, kde jsem se sprchoval, abych odešel do práce. Odvezli mě vozem do bartolomějské ulice, kde mne dovedli do jedné kanceláře odkud odnesli telefon, rádio a kterou zamkli. Po několika hodinách mi přinesli cosi k jídlu a opět zamkli. Až do dvou hodin odpoledne se neobjevil nikdo, kdo by se mnou promluvil, proč zde vůbec jsem. Mezi druhou a třetí hodinou se objevil ve dveřích profesor právnické fakulty Oldřich Průša, jeden z mých přátel. Právě jsem hovořil, povídá mi, s velitelem Molnárem a ten mi řekl, že tě má tady a neví, co s tebou dělat. Sám jsem řekl, že mi také nikdo neřekl, proč tam jsem. Chvíli jsme spolu hovořili a pak odešel, aby se po chvíli vrátil s tím, že Molnár souhlasí, aby mě někam odvezl. A opět policejní auto, do kterého jsme nasedli a odjeli za Prahu do Kerska, jak rozhodl Oldřich Průša, který tam měl chalupu, a řekl: Zatím budeš tady a já ještě zajedu pro tvou manželku, protože to vypadá tak, že bude nejlíp, aby ses domů nevracel. Od něho jsem se dověděl, že mezi tím proběhlo zatčení těch, koho sovětští emisaři zastihli v budově UV KSČ, především Dubčeka, v budově parlamentu nebo ve vládě, kterou tehdy vedli Vrkovský a Černík. Podrobnosti o tom, kam je zavezli, nikdo nevěděl, ale dnes víme, že byli odvezeni do sovětského svazu. Průšova obava, abych se nevrátil do Prahy tedy pramenila z toho, abych nebyl zatčen sověty. Po příjezdu manželky jsme v Kersku přespali na 22. srpna v obydlí, které patřilo spisovateli Adolfu Branaldovi, jako jejich hosté. Přítel Průša pak přišel s nápadem, abychom se přemístili z Kerska jinam, protože centrála Stb v Praze ví, kam nás odvezli a že se postará, abychom odjeli na jiné místo. Vzpomínám si, že jsme další den byli u výtvarníka Arnošta Padrlíka v Březové u Prahy a potom v takové skoro samotě poblíž Krásné hory u rodičů ženy diplomata Zdeňka Trhlíka. Tam za námi přijeli poslové ze 14. sjezdu, který probíhal ve Vysočanech a kterého jsem se pochopitelně nemohl zúčastnit, kterým jsem nadiktoval vyžádaný pozdrav tomu shromáždění, aniž se odvážili mne převést do Prahy. Jakmile odjela delegace do Moskvy, v čele s Ludvíkem Svobodou, přijeli pro mne z Vysočan Zdeněk Jičínský a Libuše Šilhanová, aby mě dovezli na místo jednání nově zvoleného ÚV KSČ, které sídlilo v Pragovce. A to byl konec mého zatčení a dalších dnů unikání před tím, abych se nedostal do rukou těm, kteří zařizovali odvoz všech aktérů událostí do Moskvy.
OTÁZKA (15.8.2008 17:24) Dagmar Vaněčková
Prosím o charakteristiku Františka Kriegla v pohnutých dnech, o němž mnozí současníci, zvláště mladí, skoro nic nevědí. Zůstaň stále tak svěží jako dosud !
ODPOVĚĎ (16.8.2008 10:26)
František Kriegel stál tehdy v čele Ústředního výboru Národní fronty. V Akčním programu, který předvídal demokratizační kroky v celém státním systému i ve veřejném životě, počítal s uvolněním samostatné činnosti dosavadních organizací v NF sdružených. Týkalo se to politických stran, národně socialistické a lidové, odborových organizací, různých svazů - ženského, mládežnického, uměleckých organizací. Všechny tyto organizace podle dřívější praxe byly fakticky pod přímým vedením organizací KSČ a podle demokratizačních opatření jim měla být otevřena samostatná činnost. František Kriegel, který plně za tímto programem stál, byl vhodnou osobou pro jednání se všemi, aby na jedné straně rozvíjeli svou činnost podle vlastních představ, ale současně, aby respektovali zvláštní složitou situaci, která průběh Pražského jara a obrodného procesu provázela, zejména ve vztazích k SSSR a dalším spojeneckým státům. Jeho postoj se vyznačoval vysokou racionalitou, ale také rozhodností a současně přístupností k dialogu se všemi, abychom postupovali obezřetně, ale neustupovali od našich cílů. Ještě bych dodal, že v tu noc, kdy přišla vojska, byl František Kriegel jako předseda UV KSČ přítomen onomu jednání, které vyústilo v protestní dokument proti vstupu vojsk. Když přišla zpráva o invazi, nastalo v jednání tohoto orgánu, jemuž jsem byl přítomen, na jedné straně překvapení, samozřejmě, začaly se projevovat i jisté emoce od udivení až po zklamání, zejména u těch, kteří něco takového neočekávali. Překvapeni nebyli ti, kdo o invazi byli předem informováni a tak trochu se na její realizaci podíleli a jejichž hlavní osobností byl Vasil Bilak. Když nastalo poněkud zmatené vyjadřování oněch emočních nálad, což trvalo dost dlouhé minuty, vystoupil právě František Kriegel a prohlásil: "Dost těchto zmatků. Ty Dubčeku nebudeš podávat žádnou demisi, ani ty Mlynáři. Dubčeku, obnov jednání a budeme se radit o dalším postupu" Jeho energické vystoupení i jeho pozdější chování v Moskvě, kam nebyl připuštěn do ČS delegace, a z toho důvodu odmítl podepsat dokument, který byl bez jeho přítomnosti odsouhlasen, znovu potvrdilo, že to je člověk ve svých postojích pevný, statečný a bojovný i v dalších měsících doma, kdy nastával ústup od programu demokratizace až po pád Dubčekova vedení, nástupu Gustáva Husáka a nastalé postupné vylučování z členství ve straně i ze zaměstnání všech, kdo stáli na straně demokratizačního programu. František Kriegel je v mé paměti člověk, kterého si velice vážím.
OTÁZKA (15.8.2008 22:36) Jiří Hovorka
Dobrý den, proč jste si více nestál v roce 68 za svou kandidaturou na prezidenta? Myslíte, že by to nějak následující události změnilo?
ODPOVĚĎ (16.8.2008 10:54)
Má prezidentská kandidatura v roce 1968 je epizodou tak dramatickou a pro mne tehdy natolik překvapující, že podnes na těch několik dní, po které se odehrávala, mám ty nejživější vzpomínky. Já jsem potom, kdy mne vedení strany a státu v roce 1965 odvolalo z funkce ministra školství a kultury údajně kvůli liberalismus vůči kritické inteligenci, byl poslán do Bukurešti jako velvyslanec v Rumunské republice. Tam mne zastihly i změny v Praze v roce 1968 a do Prahy jsem byl odvolán z popudu přátel a z příkazu Dubčeka 20. března 1968. Můj návrat do Prahy se odehrál právě v den, kdy na Výstavišti probíhalo veliké shromáždění na podporu obrodného procesu a na odvolání Antonína Novotného z prezidentské funkce. Ten vskutku abdikoval na druhý den. A propukla tzv. prezidentská kampaň. Kandidátů se ze dne na den vynořilo několik. Mne 22. března, první den této kampaně, navštívila delegace svazu mládeže v čele s předsedou Zbyňkem Okrouhlickým, že se postavila za mou kandidaturu, ačkoliv se mnou žádná dosud sjednávána nebyla a já ji sám nenavrhoval. Řekl jsem jim, že jim sice děkuji, ale že jsem doma teprve třetí den, nejsem plně seznámen se situací a nepovažuji jejich návrh za reálný. Po debatě, kde se již hovořilo o více kandidátech, jsem souhlasil, abych se k nim přičlenil i já. V minulosti vždycky byl jen jeden kandidát, kterého určoval ÚV KSČ a proč by tedy, když máme demokratizační proces, nemohlo být kandidátů několik. V dalších dnech probíhaly tzv. ankety, koho navrhují lidé a v médiích vycházely tzv. žebříčky popularity, ve kterých jsem v několika krajích figuroval dokonce i na prvním nebo druhém místě. Podobným způsobem byli navrhování a podporování i další, např. Smrskovský, Černík, Šik a další. Důležitým momentem pro mé rozhodnutí nepřijmout kandidaturu bylo setkání s Ludvíkem Svobodou po jeho jednání s Dubčekem, který dostal návrh od svazu bojovníků za svobodu. Byl jsem přítomen v kanceláři poblíž Dubčeka, když Svoboda vyšel od jednání s ním, poprvé jsme se viděli po dlouhých letech, a slíbili jsme si, jak budeme podporovat obrodný proces. Od té chvíle jsem věděl, že návrh Dubčeka budu podporovat. Když se 22. března na zasedání ÚV KSČ rozhodovalo o kandidaturách, Dubček oznámil, že vedení strany navrhuje Ludvíka Svobodu a vyzval k diskuzi. Přihlásil jsem se o slovo a podpořil Ludvíka Svobodu jako důvěryhodného kandidáta, člověka, který měl za sebou skvělou dráhu ve dvou národních odbojích za první a druhé světové války, který má důvěru obou našich národů, a který určitě bude respektován i u našich přátel především v Moskvě. Vždyť na ruské půdě vedl české jednotky při osvobozování Československa. Tentýž den večer jsem tuto kandidaturu vyslovil i v televizi, ačkoliv stále v ulicích Prahy probíhaly demonstrace studentů a mládeže i občanů s heslem Císař na hrad. A ještě v den samé volby na hradním nádvoří bylo tisícové shromáždění především mládeže, ke kterým jsem musel promluvit, abych jim znovu potvrdil, že podporuji Ludvíka Svobodu, že se chci plně podílet na demokratizačním procesu a že mohou se mnou počítat nadále v oblastech vědy, vzdělanosti, kultury, ve které jsem v minulých letech vždy pracoval, i jako člen vlády, a kde je i v budoucnu mnoho dobrého co udělat. Nakonec jsem je přesvědčil, aby po volbě prezidentem, kterým se samozřejmě stal Ludvík Svoboda tu ohromnou kytici růží, kterou přinesli mě, odevzdali novému prezidentu na balkoně, ze kterého Ludvík Svoboda pak promluvil. K problému, zda by má volba něco změnila na chodu událostí - pochybuji, spíše si myslím, že bych pro Kremelské vládce byl neskonale méně přijatelný, něž byl Ludvík Svoboda. Má minulost v 60. letech se vyznačovala tak silnou angažovaností a i faktickým přispíváním například k rehabilitacím nespravedlivě stíhaných, mými postoji vůči svobodné tvůrčí práci ve všech oblastech, které jsem tehdy mě možnost ovlivňovat jako ministr školství s kultury, že jsem si vysloužil pověst člověka liberálně zaměřeného, který překračuje limity stranické politiky v těchto oblastech, zač jsem byl zbaven vládní funkce a ostře kritizován jako člověk, který straně škodí. Tohle všechno bylo zaznamenáno i v Moskvě a v dalších zemích a nemohl jsme počítat s tím, že by tam byli mým případným zvolením bůh ví jak nadšení. Naopak jsem přesvědčen, že ještě před volbou by podnikli všechno, aby má kandidatura neprošla. Nemyslím tím vstup vojsk, ale určitě tlak, který by ve vedení strany našel odezvu, protože většina nebyla přesvědčena o tom, že právě já se mám stát tím vyvoleným a naopak mnozí se podivovali, možná i záviděli, že najednou po letech nepřítomnosti, mám se stát reprezentantem státu.
OTÁZKA (15.8.2008 22:44) Petra Honsová
Přeji pěkné dopoledne. Patřím k mladé generaci, které si sotva pamatuje minulý režim, natož události před 40 lety. Ráda bych se Vás proto zeptala, jestli byste mohl určit okamžik, který rozhodl o tom, že demokratické reformy nebudou pokračovat?
ODPOVĚĎ (16.8.2008 11:11)
Až do příchodu invazních armád jsem nepochyboval, že jdeme správnou cestou, i když jsem si byl vědom nezbytné obezřetnosti a dobrého rozmyslu jednotlivých kroků při plnění demokratizačního programu, v jehož úspěch jsem věřil. Jakmile ovšem se invaze stala skutkem, dospěl jsem po návratu delegace z Moskvy na několikadenních jednáních se členy této delegace na Pražském hradě, kde nás "ubytoval" Ludvík Svoboda, že další cesta bude nezbytně alespoň z části ochromena, protože podmínky moskevského protokolu nijak nenasvědčovaly, že všechno bude jako dříve. Já osobně jsem se ocitl v situaci, že konečně se Moskva dočká mé rezignace na tajemníka UV KSC, o kterou již v předchozích měsících usilovala a Břežněv ji dokonce po Dubčekovi několikrát telefonicky žádal, že bych mohl hrát nějakou významnější roli v příštím dění. V té době ovšem od 1O. července, tedy ještě před vstupem vojsk, byla Národním Shromážděním zvolena Česká národní rada a já jejím předsedou s úkolem ve spolupráci se Slovenskou národní radou připravit realizaci jednoho z hlavních bodů Akčního programu, tj. připravit federalizace Československa, jako svazku dvou národních republik. Po mé rezignaci na stranickou funkci jsem v jednáních s Dubčekem a Svobodou setrval ve své funkci, kterou oni považovali za nadále zcela legitimní, a tak se stalo, že o v den 50. výročí vzniku Československa mohl být zákon o federativním uspořádání v parlamentu schválen. Byly před námi ovšem další úkoly. Federace měla vzniknout od 1. ledna 1969 a rozběhnout svou působnost v nových podmínkách. Bylo třeba u nás například připravit jmenování první vlády České republiky, jejímž předsedou se tehdy stal Stanislav Rázl a kterou jsem ještě 8.ledna představoval prezidentu republiky a Česká národní rada měla za úkol připravit nové zákony, které by byly platné právě pro Českou republiku, a to znamenalo asi 50 legislativních návrhů a práci na celé měsíce. Dosud fungovalo i vedení strany v čele s Dubčekem a zdálo se nám, i mně osobně, že některé programové úkoly mohou být i nadále realizovány, stejně jako se to stalo s federativním uspořádáním. Tyto naděje padly spolu s rezignací Dubčeka na vedoucí pozici ve straně a s nástupcem Gustáva Husáka, který v plné shodě s Břežněvovým vedením v Moskvě postupně rozvíjel tzv. normalizaci poměrů a defakto návrat k předchozím autoritářským formám socialistického státu. Brzy jsem pochopil, že ani moje další setrvání ve funkci předsedy ČNR ne bude mít smysl, protože i ona začala být orientována v duchu Husákovské normalizace. Z funkce jsem odešel a mým nástupcem se stal Evžen Erban, abych nejprve jako Husákův návrh se vrátil do diplomatických služeb, což se však ukázalo jako pouhá vějička rychle smetená dalším vývojem a mým odchodem z veřejného života, vyloučením ze strany a zbavením možnosti nadále působit ve veřejném životě, tedy přechodem do toho, čemu se tehdy říkalo sféra občanského života.
OTÁZKA (15.8.2008 22:48) Marek Dostál
Dobrý den, zajímalo by mne, jestli když se podívate zpět do roku 1968, jestli byste něco udělal jinak? Například pokud bychom tolik netlačili na reformy a dali věcem volnější průchod, nebylo by pravděpodobnější, že by Moskva nereagovala tak prudce?
ODPOVĚĎ (16.8.2008 11:29)
Náš tehdejší obrodný program, jehož cílem bylo uskutečnit poměrně značné a často i radikální reformy, mohl být úspěšný jenom v podmínkách nejen podpory domácí veřejnosti, ale také s ohledem na existující mezinárodní souvislosti. Zdaleka tehdy ještě neskončila studená válka. A přestože 60. léta znamenala uvolnění napětí a uplatňování mírového soužití obou tehdejších seskupení státně politických a vojenských na západě a východě, nebylo možné ignorovat některé nové změny, například odchod reformátora Chrušřčova, jeho nahrazení Břežněvem, ale i některé další sporné otázky, které tehdy existovaly. Proto jsem se snažili volit postup co nejméně kontroverzní vnitřně i mezinárodně, což se nám ovšem nepodařilo a veškeré úsilí přesvědčit ty, kdo nám celý program vytýkali v našem spojeneckém svazku, bylo marné. Vaše představa o jakémsi volném průchodu událostí by podle mého názoru invazi vojsk spíše urychlila, neboť ve značné části naší veřejnosti se projevovala nálada reformy ještě daleko více zradikalizovat. Nebylo v našich silách v tom případě zabránit nezbytné organizované cestě reforem, aby byly uvážené, promyšlené a vskutku prospěšné.
OTÁZKA (15.8.2008 22:50) Drahoslav Jírů
Pěkný den přeji. Zajímalo by mne, jakou reakci jste v roce 68 od Ruska čekali? Byl příjezd tanků opravdu takové překvapení?
ODPOVĚĎ (16.8.2008 11:48)
Očekávání reakce z Kremlu nebylo jen záležitostí jednotlivých osob. Na obrodných reformách se pracovalo po celá šedesátá léta a krok za krokem i proti vůli tehdejšího vedení Antonína Novotného se dařilo mnohé reformy připravit. Otázka byla nakolik máme sílu je vnitřně prosadit, což vyřešilo právě Pražské jaro a mohutná podpora veřejnosti, což se v mezinárodním prostředí přijímalo jako významná událost a ani v metropolích spojeneckého seskupení na východě nevznikaly extrémní postoje nám v reformách bránit. Jiná otázka ovšem jsou samy převratné události v průběhu Pražského jara, kdy se program nejen dále doplňoval a rozšiřoval, ale také soustavněji realizoval, což samozřejmě vyvolalo obavy ve spojeneckých zemích, především v Moskvě. Zpětný pohled po 40 letech, kdy již víme přesně, proč a jak došlo k invazi vojsk, a proč byly reformy postupně zastaveny, nemůže nic změnit na tom, že demokratizační pohyb od ledna 68 začal tyto obavy vzbuzovat a byla příliš krátká doba na to, aby nám byla dána možnost je přesvědčit, že tyto reformy nejsou v rozporu s našimi smlouvami o přátelství, spojenectví a spolupráci se všemi ostatním státy sovětského bloku. Netrpělivost zejména v Moskvě, Berlíně a ve Varšavě nám ovšem nedala možnost potřebného času, aby je naše demokratické cíle při zachování všech principů základních idejí socialismu přesvědčily, že v druhé polovině 20. století za probíhajícího prudkého rozvoje vědy a techniky, za podmínek, které daleko překonávaly úroveň první poloviny tohoto století a znamenaly i pro socialistické země potřebu novou situaci respektovat a vyvozovat z ní potřebné důsledky pro další rozvoj naší společnosti. A pokud jde o překvapení, v mém vlastním pojetí bylo způsobeno dlouholetým a hlubokým přesvědčením člověka vzdělaného ve společenských vědách, že nastoupená cesta obrodného procesu pražského jara odpovídá právě potřebám celosvětového pohybu. V Moskvě zřejmě smýšleli ještě postaru, nevzdávali se překonaných dogmat, což přiznávám se, jsem podcenil a nepočítal s tím.
OTÁZKA (15.8.2008 22:54) Pavel
Dvakrát jste byl horkým kandidátem na prezidenta a dvakrát jste (byť za výrazně odlišných podmínek) svoji kandidaturu postoupil konkurentovi. Nebyl jste pak někdy kroky L. Svobody nebo V. Havla překvapen a zklamán? Nekladl jste si otázku, jak byste řešil různé nastalé situace Vy? Ptám se při plném respektu i při vědomí toho, že odpovědnost velmi svazuje ruce pro jednání.
ODPOVĚĎ (16.8.2008 12:33)
K otázce kandidatury v roce 1968 jak ji položil pan Hovorka, jsem se zmínil o důvodech své rezignace na kandidaturu. Pokud jde o samu činnost Ludvíka Svobody v prezidentské funkci, mám za to, že se snažil ji plnit podle svých sil a zkušeností člověka, oddaného vlastence, vojáka od mládí a potom státníka v odpovědné funkci, neshledávám nic co by bylo natolik zklamavšího, abych nepovažoval jeho osobnost za čestnou obstát v povinnostech státníka v okolnostech nepříznivých až tragických, v nichž by se málokomu dařilo lépe. Jestliže první návrh kandidatury v roce 1968 byl pro mne jistým překvapením, potom druhý návrh v roce 1989 byl pro mne absurdním a nepochopitelným zážitkem. Dvacet let jsem byl vyřazen z veřejného života a iniciativa pro mou kandidaturu vyšla od těch, kteří se o ono dvacetiletí mého nebytí zasloužili. První, kdo mne informoval o možnosti návrhu na mé zvolení prezidentem byl 6. prosince 1989 tehdejší vůdčí představitel KSČ pan Beránek. Vyžádal si setkání, kde mi odůvodnil tuto kandidaturu snahou vedení KSČ najít spojení na rok 1968. Namístě jsem mu tento jeho návrh odmítl. Nedokázal jsem si představit, že ze dne na den mám být postaven před shromáždění, které reprezentovalo starý režim odsouzený k zániku. Na druhé straně jsem si byl vědom, že rozhodující silou v převratném dění se stává Občanské fórum, které vyzdvihuje jako svého lídra Václava Havla. Přes toto mé odmítnutí se ozvalo po odstoupení Gustava Husáka 10. prosince z funkce prezidenta vedení socialistického svazu mládeže, abych svou kandidaturu přeci jenom uznal za vhodnou. Přivedli mne trochu do rozpaků. Na jedné straně ohromná kampaň ve prospěch Václava Havla a na druhé straně vyloženě nereálný návrh mládežníků postavit mne do role outsidera. Nicméně usoudil jsem, se vzpomínkou na rok 68, že nemusí být tak docela marné nechat po několik dní běžet jakousi soutěž o příštího prezidenta, což se může dnes zpětně považovat za jakousi troufalost klauna anebo za jistou zlomyslnost vůči nespornému kandidátovi podpořenému veřejnými manifestacemi, ale v této zemi mnohé výměny nejen prezidentů, ale i v minulosti monarchů, knížat a králů, se často odehrávaly v jakýchsi historických divadelních kulisách, kde se snoubili jak komika, tak tragika. Někdy pro pobavení obecenstva, jindy pro jeho zmanipulování a posléze někdy i pro litování, proč jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli. Berte tuto mou zpověď, jako povzdech starého pána nad vlastními osudy. Pokud jde o prezidentství Václava Havla, pokusil jsem se vyjádřit své názory v publikaci Moji českoslovenští prezidenti, kde jsem se podrobně snažil vyjádřit jak o jeho významné úloze v našem vnitřním i mezinárodním vývoji po listopadu 1989. Krátce mohu říci, že respektuji jeho úlohu jako symbolu převratných událostí, které založili soudobý vývoj demokratického systému a četných převratných reforem, kterých se odehrály a nadále odehrávají, ale v nichž jako prezident mohl hrát jen roli jednoho z aktérů, defacto překonávaného celou novou garniturou politických činitelů, kteří spolu s ním nesou zodpovědnost za to pozitivní i negativní, co se odehrálo a nač v tomto krátkém vyjádření nemáme čas ani místo podrobně a důkladně hodnotit.
OTÁZKA (15.8.2008 22:58) Jiřina Šustrová
Jak hodnotite Alexandra Dubceka a jeho roli, kterou sehral v roce 68-69?
ODPOVĚĎ (16.8.2008 12:52)
Charakterizovat Alexandra Dubčeka jako nesporně významnou osobnost nejen událostí pražského jara, ale již předtím i potom pozoruhodného politického činitele není pro mne příliš snadné. Měl jsem možnost poznat a vážit si jeho nesporně hluboce humanitních lidských vlastností. Nebyl to člověk konfliktní, dokázal si vyměňovat názory s každým, ať mu byl jakkoli blízký či vzdálený. K nám všem, kteří jsme tvořili jeho tým, v době kdy byl v čele Pražského jara, se choval absolutně korektně, přátelsky. Nikomu nebránil, aby vyjádřil svůj názor, byť byl souhlasný anebo nepřátelský. Proto jsem se považoval za jeho přítele a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mi toto přátelství vracel. Protože jsem byl svou činností v tomto období pro kremelské vládce černou ovcí, kterou žádali Dubčeka několikrát odvolat z funkce, Dubček mi nikdy neřekl, že je pod tímto tlakem a nikdy mne nepožádal, abych funkci jednoho z jeho spolupracovníků složil. Myslím, že je třeba i připomenout, že Brežněv jako jeden z dokladů tzv. Dubčekova selhání a nutnosti vojensky zasáhnout proti Pražskému jaru uváděl, že nesplnil požadavek, aby odvolal hlavní představitele tzv. kontrarevoluce - Kriegela, Pelikána a Císaře. Uvádím to jen proto, abych Dubčeka, který se oprávněně stal symbolem pražského jara ocenil jako příklad lidské cti a oprávněného symbolu Pražského jara, aniž považuji za potřebné poukazovat na některé jeho omyly nebo chyby, které nikdy neměly podstatný význam v celkovém našem společenském vývoji.
přeposlat e-mailem