ODPOVĚĎ: Mé zatčení se odehrálo doma v bytě před šestou hodinou raní 21.srpna. Domů jsem odešel po odvysílání protestního dokumentu vedení strany, které odsoudilo vstup vojsk jako porušení mezinárodních práv, na pokyn Dubčeka, abych se šel na dvě hodinky prospat a vrátil s opět do práce. Z příkazu šéfa Stb Šalgoviče se dostavili tři muži z nichž první, který oznamoval, že mně přichází zatknout, mluvil slovensky. Otevřela jim manželka, které oznámili, že mě přišli zatknout. Na její dotaz: Jak to, zatknout? Změnili formulaci, že mi přišli poskytnout ochranu. Přišla mi to oznámit do koupelny, kde jsem se sprchoval, abych odešel do práce. Odvezli mě vozem do bartolomějské ulice, kde mne dovedli do jedné kanceláře odkud odnesli telefon, rádio a kterou zamkli. Po několika hodinách mi přinesli cosi k jídlu a opět zamkli. Až do dvou hodin odpoledne se neobjevil nikdo, kdo by se mnou promluvil, proč zde vůbec jsem. Mezi druhou a třetí hodinou se objevil ve dveřích profesor právnické fakulty Oldřich Průša, jeden z mých přátel. Právě jsem hovořil, povídá mi, s velitelem Molnárem a ten mi řekl, že tě má tady a neví, co s tebou dělat. Sám jsem řekl, že mi také nikdo neřekl, proč tam jsem. Chvíli jsme spolu hovořili a pak odešel, aby se po chvíli vrátil s tím, že Molnár souhlasí, aby mě někam odvezl. A opět policejní auto, do kterého jsme nasedli a odjeli za Prahu do Kerska, jak rozhodl Oldřich Průša, který tam měl chalupu, a řekl: Zatím budeš tady a já ještě zajedu pro tvou manželku, protože to vypadá tak, že bude nejlíp, aby ses domů nevracel. Od něho jsem se dověděl, že mezi tím proběhlo zatčení těch, koho sovětští emisaři zastihli v budově UV KSČ, především Dubčeka, v budově parlamentu nebo ve vládě, kterou tehdy vedli Vrkovský a Černík. Podrobnosti o tom, kam je zavezli, nikdo nevěděl, ale dnes víme, že byli odvezeni do sovětského svazu. Průšova obava, abych se nevrátil do Prahy tedy pramenila z toho, abych nebyl zatčen sověty. Po příjezdu manželky jsme v Kersku přespali na 22. srpna v obydlí, které patřilo spisovateli Adolfu Branaldovi, jako jejich hosté. Přítel Průša pak přišel s nápadem, abychom se přemístili z Kerska jinam, protože centrála Stb v Praze ví, kam nás odvezli a že se postará, abychom odjeli na jiné místo. Vzpomínám si, že jsme další den byli u výtvarníka Arnošta Padrlíka v Březové u Prahy a potom v takové skoro samotě poblíž Krásné hory u rodičů ženy diplomata Zdeňka Trhlíka. Tam za námi přijeli poslové ze 14. sjezdu, který probíhal ve Vysočanech a kterého jsem se pochopitelně nemohl zúčastnit, kterým jsem nadiktoval vyžádaný pozdrav tomu shromáždění, aniž se odvážili mne převést do Prahy. Jakmile odjela delegace do Moskvy, v čele s Ludvíkem Svobodou, přijeli pro mne z Vysočan Zdeněk Jičínský a Libuše Šilhanová, aby mě dovezli na místo jednání nově zvoleného ÚV KSČ, které sídlilo v Pragovce. A to byl konec mého zatčení a dalších dnů unikání před tím, abych se nedostal do rukou těm, kteří zařizovali odvoz všech aktérů událostí do Moskvy. 16.8.2008 10:13

ODPOVĚĎ: František Kriegel stál tehdy v čele Ústředního výboru Národní fronty. V Akčním programu, který předvídal demokratizační kroky v celém státním systému i ve veřejném životě, počítal s uvolněním samostatné činnosti dosavadních organizací v NF sdružených. Týkalo se to politických stran, národně socialistické a lidové, odborových organizací, různých svazů - ženského, mládežnického, uměleckých organizací. Všechny tyto organizace podle dřívější praxe byly fakticky pod přímým vedením organizací KSČ a podle demokratizačních opatření jim měla být otevřena samostatná činnost. František Kriegel, který plně za tímto programem stál, byl vhodnou osobou pro jednání se všemi, aby na jedné straně rozvíjeli svou činnost podle vlastních představ, ale současně, aby respektovali zvláštní složitou situaci, která průběh Pražského jara a obrodného procesu provázela, zejména ve vztazích k SSSR a dalším spojeneckým státům. Jeho postoj se vyznačoval vysokou racionalitou, ale také rozhodností a současně přístupností k dialogu se všemi, abychom postupovali obezřetně, ale neustupovali od našich cílů. Ještě bych dodal, že v tu noc, kdy přišla vojska, byl František Kriegel jako předseda UV KSČ přítomen onomu jednání, které vyústilo v protestní dokument proti vstupu vojsk. Když přišla zpráva o invazi, nastalo v jednání tohoto orgánu, jemuž jsem byl přítomen, na jedné straně překvapení, samozřejmě, začaly se projevovat i jisté emoce od udivení až po zklamání, zejména u těch, kteří něco takového neočekávali. Překvapeni nebyli ti, kdo o invazi byli předem informováni a tak trochu se na její realizaci podíleli a jejichž hlavní osobností byl Vasil Bilak. Když nastalo poněkud zmatené vyjadřování oněch emočních nálad, což trvalo dost dlouhé minuty, vystoupil právě František Kriegel a prohlásil: "Dost těchto zmatků. Ty Dubčeku nebudeš podávat žádnou demisi, ani ty Mlynáři. Dubčeku, obnov jednání a budeme se radit o dalším postupu" Jeho energické vystoupení i jeho pozdější chování v Moskvě, kam nebyl připuštěn do ČS delegace, a z toho důvodu odmítl podepsat dokument, který byl bez jeho přítomnosti odsouhlasen, znovu potvrdilo, že to je člověk ve svých postojích pevný, statečný a bojovný i v dalších měsících doma, kdy nastával ústup od programu demokratizace až po pád Dubčekova vedení, nástupu Gustáva Husáka a nastalé postupné vylučování z členství ve straně i ze zaměstnání všech, kdo stáli na straně demokratizačního programu. František Kriegel je v mé paměti člověk, kterého si velice vážím. 16.8.2008 10:26

ODPOVĚĎ: Má prezidentská kandidatura v roce 1968 je epizodou tak dramatickou a pro mne tehdy natolik překvapující, že podnes na těch několik dní, po které se odehrávala, mám ty nejživější vzpomínky. Já jsem potom, kdy mne vedení strany a státu v roce 1965 odvolalo z funkce ministra školství a kultury údajně kvůli liberalismus vůči kritické inteligenci, byl poslán do Bukurešti jako velvyslanec v Rumunské republice. Tam mne zastihly i změny v Praze v roce 1968 a do Prahy jsem byl odvolán z popudu přátel a z příkazu Dubčeka 20. března 1968. Můj návrat do Prahy se odehrál právě v den, kdy na Výstavišti probíhalo veliké shromáždění na podporu obrodného procesu a na odvolání Antonína Novotného z prezidentské funkce. Ten vskutku abdikoval na druhý den. A propukla tzv. prezidentská kampaň. Kandidátů se ze dne na den vynořilo několik. Mne 22. března, první den této kampaně, navštívila delegace svazu mládeže v čele s předsedou Zbyňkem Okrouhlickým, že se postavila za mou kandidaturu, ačkoliv se mnou žádná dosud sjednávána nebyla a já ji sám nenavrhoval. Řekl jsem jim, že jim sice děkuji, ale že jsem doma teprve třetí den, nejsem plně seznámen se situací a nepovažuji jejich návrh za reálný. Po debatě, kde se již hovořilo o více kandidátech, jsem souhlasil, abych se k nim přičlenil i já. V minulosti vždycky byl jen jeden kandidát, kterého určoval ÚV KSČ a proč by tedy, když máme demokratizační proces, nemohlo být kandidátů několik. V dalších dnech probíhaly tzv. ankety, koho navrhují lidé a v médiích vycházely tzv. žebříčky popularity, ve kterých jsem v několika krajích figuroval dokonce i na prvním nebo druhém místě. Podobným způsobem byli navrhování a podporování i další, např. Smrskovský, Černík, Šik a další. Důležitým momentem pro mé rozhodnutí nepřijmout kandidaturu bylo setkání s Ludvíkem Svobodou po jeho jednání s Dubčekem, který dostal návrh od svazu bojovníků za svobodu. Byl jsem přítomen v kanceláři poblíž Dubčeka, když Svoboda vyšel od jednání s ním, poprvé jsme se viděli po dlouhých letech, a slíbili jsme si, jak budeme podporovat obrodný proces. Od té chvíle jsem věděl, že návrh Dubčeka budu podporovat. Když se 22. března na zasedání ÚV KSČ rozhodovalo o kandidaturách, Dubček oznámil, že vedení strany navrhuje Ludvíka Svobodu a vyzval k diskuzi. Přihlásil jsem se o slovo a podpořil Ludvíka Svobodu jako důvěryhodného kandidáta, člověka, který měl za sebou skvělou dráhu ve dvou národních odbojích za první a druhé světové války, který má důvěru obou našich národů, a který určitě bude respektován i u našich přátel především v Moskvě. Vždyť na ruské půdě vedl české jednotky při osvobozování Československa. Tentýž den večer jsem tuto kandidaturu vyslovil i v televizi, ačkoliv stále v ulicích Prahy probíhaly demonstrace studentů a mládeže i občanů s heslem Císař na hrad. A ještě v den samé volby na hradním nádvoří bylo tisícové shromáždění především mládeže, ke kterým jsem musel promluvit, abych jim znovu potvrdil, že podporuji Ludvíka Svobodu, že se chci plně podílet na demokratizačním procesu a že mohou se mnou počítat nadále v oblastech vědy, vzdělanosti, kultury, ve které jsem v minulých letech vždy pracoval, i jako člen vlády, a kde je i v budoucnu mnoho dobrého co udělat. Nakonec jsem je přesvědčil, aby po volbě prezidentem, kterým se samozřejmě stal Ludvík Svoboda tu ohromnou kytici růží, kterou přinesli mě, odevzdali novému prezidentu na balkoně, ze kterého Ludvík Svoboda pak promluvil. K problému, zda by má volba něco změnila na chodu událostí - pochybuji, spíše si myslím, že bych pro Kremelské vládce byl neskonale méně přijatelný, něž byl Ludvík Svoboda. Má minulost v 60. letech se vyznačovala tak silnou angažovaností a i faktickým přispíváním například k rehabilitacím nespravedlivě stíhaných, mými postoji vůči svobodné tvůrčí práci ve všech oblastech, které jsem tehdy mě možnost ovlivňovat jako ministr školství s kultury, že jsem si vysloužil pověst člověka liberálně zaměřeného, který překračuje limity stranické politiky v těchto oblastech, zač jsem byl zbaven vládní funkce a ostře kritizován jako člověk, který straně škodí. Tohle všechno bylo zaznamenáno i v Moskvě a v dalších zemích a nemohl jsme počítat s tím, že by tam byli mým případným zvolením bůh ví jak nadšení. Naopak jsem přesvědčen, že ještě před volbou by podnikli všechno, aby má kandidatura neprošla. Nemyslím tím vstup vojsk, ale určitě tlak, který by ve vedení strany našel odezvu, protože většina nebyla přesvědčena o tom, že právě já se mám stát tím vyvoleným a naopak mnozí se podivovali, možná i záviděli, že najednou po letech nepřítomnosti, mám se stát reprezentantem státu. 16.8.2008 10:54

ODPOVĚĎ: Až do příchodu invazních armád jsem nepochyboval, že jdeme správnou cestou, i když jsem si byl vědom nezbytné obezřetnosti a dobrého rozmyslu jednotlivých kroků při plnění demokratizačního programu, v jehož úspěch jsem věřil. Jakmile ovšem se invaze stala skutkem, dospěl jsem po návratu delegace z Moskvy na několikadenních jednáních se členy této delegace na Pražském hradě, kde nás "ubytoval" Ludvík Svoboda, že další cesta bude nezbytně alespoň z části ochromena, protože podmínky moskevského protokolu nijak nenasvědčovaly, že všechno bude jako dříve. Já osobně jsem se ocitl v situaci, že konečně se Moskva dočká mé rezignace na tajemníka UV KSC, o kterou již v předchozích měsících usilovala a Břežněv ji dokonce po Dubčekovi několikrát telefonicky žádal, že bych mohl hrát nějakou významnější roli v příštím dění. V té době ovšem od 1O. července, tedy ještě před vstupem vojsk, byla Národním Shromážděním zvolena Česká národní rada a já jejím předsedou s úkolem ve spolupráci se Slovenskou národní radou připravit realizaci jednoho z hlavních bodů Akčního programu, tj. připravit federalizace Československa, jako svazku dvou národních republik. Po mé rezignaci na stranickou funkci jsem v jednáních s Dubčekem a Svobodou setrval ve své funkci, kterou oni považovali za nadále zcela legitimní, a tak se stalo, že o v den 50. výročí vzniku Československa mohl být zákon o federativním uspořádání v parlamentu schválen. Byly před námi ovšem další úkoly. Federace měla vzniknout od 1. ledna 1969 a rozběhnout svou působnost v nových podmínkách. Bylo třeba u nás například připravit jmenování první vlády České republiky, jejímž předsedou se tehdy stal Stanislav Rázl a kterou jsem ještě 8.ledna představoval prezidentu republiky a Česká národní rada měla za úkol připravit nové zákony, které by byly platné právě pro Českou republiku, a to znamenalo asi 50 legislativních návrhů a práci na celé měsíce. Dosud fungovalo i vedení strany v čele s Dubčekem a zdálo se nám, i mně osobně, že některé programové úkoly mohou být i nadále realizovány, stejně jako se to stalo s federativním uspořádáním. Tyto naděje padly spolu s rezignací Dubčeka na vedoucí pozici ve straně a s nástupcem Gustáva Husáka, který v plné shodě s Břežněvovým vedením v Moskvě postupně rozvíjel tzv. normalizaci poměrů a defakto návrat k předchozím autoritářským formám socialistického státu. Brzy jsem pochopil, že ani moje další setrvání ve funkci předsedy ČNR ne bude mít smysl, protože i ona začala být orientována v duchu Husákovské normalizace. Z funkce jsem odešel a mým nástupcem se stal Evžen Erban, abych nejprve jako Husákův návrh se vrátil do diplomatických služeb, což se však ukázalo jako pouhá vějička rychle smetená dalším vývojem a mým odchodem z veřejného života, vyloučením ze strany a zbavením možnosti nadále působit ve veřejném životě, tedy přechodem do toho, čemu se tehdy říkalo sféra občanského života. 16.8.2008 11:11

ODPOVĚĎ: Náš tehdejší obrodný program, jehož cílem bylo uskutečnit poměrně značné a často i radikální reformy, mohl být úspěšný jenom v podmínkách nejen podpory domácí veřejnosti, ale také s ohledem na existující mezinárodní souvislosti. Zdaleka tehdy ještě neskončila studená válka. A přestože 60. léta znamenala uvolnění napětí a uplatňování mírového soužití obou tehdejších seskupení státně politických a vojenských na západě a východě, nebylo možné ignorovat některé nové změny, například odchod reformátora Chrušřčova, jeho nahrazení Břežněvem, ale i některé další sporné otázky, které tehdy existovaly. Proto jsem se snažili volit postup co nejméně kontroverzní vnitřně i mezinárodně, což se nám ovšem nepodařilo a veškeré úsilí přesvědčit ty, kdo nám celý program vytýkali v našem spojeneckém svazku, bylo marné. Vaše představa o jakémsi volném průchodu událostí by podle mého názoru invazi vojsk spíše urychlila, neboť ve značné části naší veřejnosti se projevovala nálada reformy ještě daleko více zradikalizovat. Nebylo v našich silách v tom případě zabránit nezbytné organizované cestě reforem, aby byly uvážené, promyšlené a vskutku prospěšné. 16.8.2008 11:29