Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Odškodnění 200 korun za vyhnání komunisty? Cítím křivdu, peníze pošlu zpět, říká senior

Česko

  6:00
PRAHA - Před 66 lety komunisté neoprávněně vysídlili celou jeho rodinu ze statku na Hodonínsku. Navrch ho vyhodili ze školy a odvedli na více než dva roky k pomocnému technickému praporu. Ministerstvo spravedlnosti nyní Milanu Hlobílkovi přisoudilo odškodné ve výši 200 korun. Pětaosmdesátiletý senior v rozhovoru pro Lidovky.cz označuje tuto částku za dehonestující. „Cítím obrovskou křivdu,“ říká Hlobílek v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Rodina Hlobílkova. Milan úplně nejmenší vpředu. foto: Archiv Milana Hlobílka

Před 65 lety ho komunisté vyhnali ze statku. Nyní mu stát dal odškodné 200 korun

Pětaosmdesátiletý Milan Hlobílek ale přiznává, že útrapy, které musel ve svém životě prožít, by mu nevynahradily žádné peníze.

21. dubna 1951. Devatenáctiletý student Milan Hlobílek je právě na internátě v opavské rolnické škole. Ve stejnou chvíli příslušníci Sboru národní bezpečnosti přistavují nákladní vůz ke statku v Mistříně. Během několika desítek minut vystěhovávají v rámci takzvané akce Kulak bez jakéhokoliv právního dokladu celou rodinu.

Objekt musí nuceně opustit celkem deset lidí, včetně Milanova otce, sedláka Metoděje Hlobílka. Naložit smí pouze to, co se do vozu vejde, se zbytkem věcí se musí navždy rozloučit.

Morální satisfakce se Milanu Hlobílkovi dostalo po 65 letech, na podzim loňského roku, kdy se dočkal soudní rehabilitace. Posmrtně rehabilitován byl letos na jaře i jeho otec, odškodněni však Hlobílkovi až dosud nebyli.

Mladý Milan Hlobílek na statku v Mistříně v roce 1935.
Hlobílkovi na svém statku.

Ministerstvo spravedlnosti před týdnem Milanu Hlobílkovi přiznalo odškodné 200 korun. Ačkoliv částku považuje za směšnou, ponechává jej poměrně klidným. „Už mám nějaký rok za sebou. Takových případů jsem prožil od mládí hodně,“ líčí Milan Hlobílek s patřičným nadhledem.

Lidovky.cz: Co konkrétně máte na mysli?
Jednak vyhození ze školy, pak násilné vystěhování a pak službu u PTP (pomocných technických praporů, což byly armádní zařízení pro převýchovu politicky nespolehlivých osob mezi lety 1950 až 1954, vojáci pracovali zejména na stavbách a v dolech – pozn. red.). Takže toto už beru tak, že mě nic horšího nemůže potkat.

Lidovky.cz: Cítíte křivdu?
Obrovskou. Člověk se u našich státních orgánu nemůže dostát pravdy. Mají svou zvláštní rétoriku. Nezajímá je, co bylo před šedesáti lety. Případy lidí, kteří byli takto postiženi, berou povrchově, na lehkou váhu. Mají to za vyřízené a tím to pro ně skončilo. Když za mnou můj advokát přišel, že za vystěhování dostanu dvě stě korun, přišlo mi to směšné. Je to tak dehonestující, nedokážu to pochopit.

Poukázka na 200 korun, které ministerstvo spravedlnosti poslalo Milanu Hlobílkovi.

Lidovky.cz: Přijmete toto „směšné“ odškodnění?
Ne. Pošlu jim to zpátky. Zaplatím i poštovní náklady a napíšu jim k tomu dopis.

Lidovky.cz: Co bude obsahem dopisu?
Napíšu jim, co si o tom myslím. Slušně, nic sprostého. Ještě se poradím s dcerou, ona je právnička.

Dobová fotografie z prostředí statku v Mistříně. Na snímku mimo jiné rodina Hlobílkova.

Lidovky.cz: Odvolávat se už nebudete?
Kdybych to dal zpátky k soudu, vzniknou mi další náklady. V mých letech nemám takové finanční možnosti, abych to mohl zaplatit, kdybych náhodou prohrál. Není totiž stoprocentně jisté, že bych vyhrál. Kdyby ano, tak bych se odvolal, ale takhle asi ne. Ještě se poradím s panem Müllerem (Lubomír, advokát Milana Hlobílka – pozn. red.) a dcerou, podle toho se rozhodneme.

Komunisté mu sebrali statek. Sedlák se po 66 letech dočkal rehabilitace

Lidovky.cz: Ministerstvo spravedlnosti rovněž nepovažuje dvě stě korun za adekvátní odškodnění. Argumentuje ale tím, že výše částky spočívá v zákoně o soudní rehabilitaci. Zároveň tvrdí, že vám soud nemohl přiřknout vyšší částku, neboť jste nebyl omezen na osobní svobodě. Co si o tom myslíte?
To je nesmysl. Nevím, jak k takovému závěru došli. Já byl omezen na osobní svobodě tím, že mě vystěhovali z vlastního bytu. Vystěhovali mě na samotu u lesa, kde nebyla voda ani elektřina, do jedné místnosti, kde jsme byli celá rodina. To není ztráta osobní svobody? A pak mě vyhodili ze školy...

Místo statku benzínka

Statek v době vysídlení měl Metoděj Hlobílek spolu s bratrem v družstvu, kromě statku se jednalo o pozemky o rozloze asi 83 hektarů. Protože byly v družstvu, rodina majetek nemohla získat zpět v restituci. Statek už neexistuje, na jeho místě stojí čerpací stanice.

Lidovky.cz: Co se tehdy přesně stalo?
Po druhém ročníku jsem byl pozvaný na KNV (Krajský národní výbor – pozn. red.) do Ostravy, kde mi řekli, že nemohu dál pokračovat ve studiu. Dali mi podmínku, že musím rok pracovat na státním statku v Osoblaze. A potom, až ukáže čas, mohu školu dál dostudovat. Když jsem na ten státní statek přijel, byly tam takové podmínky, že jsem utekl. Když jsem utíkal, „drapli“ mě poprvé na nádraží a poslali zpátky. Potom jsem to zkoušel podruhé, což už se mi povedlo.

Lidovky.cz: Měl jste namířeno domů?
Šel jsem tři noci pěšky na další nádraží, abych chytil spoj a dostal se domů. Byli u nás esenbáci, ptali se matky, kde jsem a ona nic nevěděla a tvrdila, že na statku. Druhý den jsem přišel domů. Měl jsem na sobě akorát boty, ponožky, kabát a kalhoty, všechno ostatní zůstalo na statku. Skrýval jsem se. Pozvánku na okresní vojenskou správu u nás na obvodu už jsem ale respektovat musel, jinak by mi hrozil kriminál. Přišel jsem tak do Opavy, kam mě odvedli a okamžitě přiřadili k PTP, kde jsem vydržel dva roky a měsíc, než mě pustili domů.

Milan Hlobílek na traktoru zhruba před 80 lety.

Lidovky.cz: Když byla vaše rodina ze statku v Mistříně vysídlena, bylo vám 19 let. Jak jste to vnímal?
Byl jsem na internátě v Opavě v rolnické škole. Domů jsem jezdíval jednou za čtrnáct dní, tři týdny. Jednou jsem dostal od otce dopis, abych nejezdil domů, že nás budou stěhovat, ale ještě neví kdy. Za čtrnáct dní jsem od něj dostal další dopis, že už nás vystěhovali s informacemi, kam mám vlakem přijet. Domluvili jsme se na čase, čekal mě na zastávce Haluzice u Kyjova. Přivítali jsme se a šli přes les asi dva kilometry do vesnice a pak snad ještě další tři. Už se stmívalo, bylo takové šero. Říkám sakra, kde bydlíme, a on najednou, že tady. Žádné světlo, jedna petrolejka.

200 korun? Náhrada nákladů trestního řízení

Rodina nebyla nikdy odškodněna. Jak advokát Lubomír Müller uvedl, na základě soudní rehabilitace ministerstvo 28. srpna Milanu Hlobílkovi přiznalo odškodné 200 Kč. Přiznaná částka je náhrada nákladů trestního řízení. Hlobílek požadoval ještě paušální náhradu ušlého výdělku a nákladů vazby. Podle materiálu ministerstva ale omezení, které žadatel musel nezákonně strpět, nemuselo vést ke ztrátě výdělku. "Platnou právní úpravu pak musíme bohužel vyložit tak, že kompenzací nepochybně způsobené újmy zde zůstává samotné rozhodnutí o účasti na rehabilitaci," stojí v materiálu.

Lidovky.cz: Jak vysídlení snášela rodina? Muselo jít o velký šok.
Otec byl za první světové války odsouzený v Rusku na vojně, kde se dostal do zajetí. Byl tam tři roky. Potom se probili po magistrále do Vladivostoku, nalodili se a odjeli domů. Celkem to Rusko, potažmo Sovětský svaz poznal po (bolševické) revoluci celkem dokonale. Věděl, co se tam odehrálo a tušil, že něco podobného bude u nás. Jak to dostali do rukou komunisté, bylo samozřejmé, že to dopadne jako v tom Rusku.

Lidovky.cz: Nezbylo nic jiného, že se s tím smířit.
Ano. Odporovat režimu v té době opravdu nešlo. Co řekla strana, platilo a tím to končilo. Jinak by nám šlo o život. Byli jsme poddaní, otroci. Bojoval jsem proti režimu, ale třeba v diskuzích, nikoliv ve větší míře.

Lidovky.cz: Pokoušeli jste se vyčíslit, o kolik jste vystěhováním přišli?
Celková cena za statek (, který měl 83 hektarů, byla vyčíslena na tehdejších zhruba 650 tisíc, když jej můj otec s bratrem v roce 1927 kupovali. Dali statek dohromady, vybudovali v něm dva byty. Do všech stájí zavedli napájení, do budov elektrické přípojky, postavili velkou stodolu. Investovali spoustu peněz, v tehdejší měně to mohlo být dohromady tak milion korun. Prakticky o všechno jsme přišli.

Lidovky.cz: Je to tedy částka, kterou byste si představoval jako odškodnění od ministerstva spravedlnosti?
Nemám žádnou představu, kolik by mi měli zaplatit. To, co jsem za 85 let prožil, se nedá nijak nahradit, ani finančně. Života už moc před sebou nemám. Budu tak rád, když těch pár roků v klidu dožiji. Nic jiného, už se nedá dělat.