Zase? Po knize Jaroslava Čvančary Heydrich, po románech Proč Gabčík nestřílel Lubomíra Kubíka, Dva proti Říši Jiřího Šulce a Viditelný svět Marka Slouky nyní byla publikována další kniha věnující se atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 a také událostem, které mu předcházely, i tomu, jaké měl důsledky. Je tedy kniha Františka Emmerta Atentát na Heydricha vydaná nyní nakladatelstvím B4U Publishing pouze zpozdilcem, který se chce rovněž přiživit na tomto velkém historickém příběhu, jichž novodobé česk(slovensk)é dějiny rozhodně příliš nemají? Pokud jako důkaz toho, že autorovi nešlo jen o přiživení se na současné konjunktuře, může sloužit to, že přinesl některé pozoruhodné detaily, pak nikoliv. „Tak oni to myslí doopravdy“ Kniha totiž přináší faksimile dobových dokumentů – například poslední vůli Josefa Gabčíka a Jana Kubiše psanou před odletem, pas Alfreda Bartoše ze Silver A či plán demolice Lidic, dále také tabulku se jmény, které nosili lidé na obou válečných stranách – František Moravec a Emanuel Moravec, Arnošt Heidrich a Reinhard Heydrich... I ten, kdo příběh atentátu procházel několikrát, bude asi zasažen tím, že nyní může držet „opravdu“ v ruce hlášení o nočním letu 28. 12. 1941, během něhož byly na území protektorátu shozeny výsadky Silver A, Silver B a Anthropoid.
Zaujme zde opět nejen to, s kolika problémy – mlha, ostřelování – se musel pilot po dobu celého letu vypořádat, ale rovněž podrobnosti o chování parašutistů v bombardéru. Zmíněno je nerudné chování člena Silver B: „Depresi naznačilo několik poznámek, jako:,Tak oni to myslí doopravdy,,To je štěstí, že jdu, jinak bych to všechno rozházel‘ (obě poznámky rt Zemek, ale zároveň mávnutím odepřel je blíže vysvětlit).“ Jako by chování výsadku předpovědělo smůlu, jakou měl – vysílačka nefungovala a kontakt na uvedené adrese už nebydlel – a tedy jejich neúspěšnou misi.
Zdůrazněno je v knize Františka Emmerta také to, že Karel Čurda měl již v Anglii velmi špatné hodnocení, psalo se o jeho kladném vztahu k alkoholu a prý i k Hitlerovi, takže je otázka, zda bylo správné takového člověka do akce posílat. Podobné to bylo s dalším pozdějším zrádcem Viliamem Gerikem, členem výsadku Zinc. Po prvním, ještě neúspěšném letu do protektorátu u něj byla nalezena fotografie britského tanku.
Nejasnost nás láká Publikace Atentát na Heydricha však nemůže zodpovědět všechny otázky. To je možná také důvod, proč je tento příběh nadále tak vzrušující... Jiné prameny totiž třeba uvádějí, že na palubě letadla před seskokem nebylo možné mluvit – kvůli hluku motorů.
Otázka, proč byly posádky shozeny nepřesně, je vysvětlitelná. To, proč selhal Gabčíkův Sten Gun, už je ale důvodem k dohadům – viz Kubíkův román – stejně jako to, proč parašutisté neopustili Prahu, když se to předtím bez problémů povedlo Čurdovi, jenž se ovšem následně opět vrátil. A co by se bývalo bylo stalo, kdyby vypršelo ultimátum na dopadení atentátníků a parašutisty by se povedlo z krypty odvézt za hranice protektorátní metropole?
Podstatná ale zůstává rovněž již zmíněná základní otázka: co nás na tomto příběhu tak přitahuje? Jistě, odvážný čin československých parašutistů. V dnešním světě, kdy se úzkostlivá racionalita Západu snaží bránit naprosto iracionálním muslimským teroristům, je to možná právě také hraničnost Gabčíkova a Kubišova činu.
Zavraždění Heydricha mělo své důvody a určitě přes všechny následující hrůzy přece jen kladný dopad na vývoj druhé světové války, zároveň ale parašutisté měli minimální šanci, aby z této akce vyvázli živí. A to ještě nebylo zmíněno, že český národ je vnímán (se vnímá) jako notoricky nehrdinský, a proto se rád pochlubí tím, že i on měl ve svém středu někoho, kdo se nebál riskovat.
A co složitá komunikace prostřednictvím vysílaček (a jejich stejně složité vyhledávaní nacisty) – která dnes člověku majícímu v kapse mobilní telefon připadá velmi namáhavá a pro parašutisty politováníhodná? K pozastavení se nad těmito okolnostmi může nyní pomoci i kniha Františka Emmerta.
Je vhodná pro ty, kdo nejsou s heydrichiádou seznámeni, ale najde se snad také něco pro ty, kdo mají pocit, že už o ní všechno četli. Jde minimálně o fakt, že je možno držet v ruce faksimile zmíněných dokumentů, čímž – jak praví klišé – na čtenáře dýchne historie. Otázkou je, zda dnes už nejsou více než samotný příběh zajímavější jeho nejasné pasáže, kde jsou možné – či dokonce nutné – dohady.
