MNICHOV/PRAHA Stovky novinářů, desítky televizních štábů, strkanice, zmatek, začátek posunutý o hodinu. Soudní proces s 89letým Ivanem „Johnem“ Demjanjukem zajímá celý svět, protože je to jeden z posledních procesů nad nacistickými zločinci z druhé světové války. V případě Demjanjuka je třeba nejen dodat, ale i zdůraznit slůvko „údajný“.
V jeho případě totiž i po mnoha měsících příprav a po letech soudních tahanic a sporů existuje víc domněnek než skutečně prokázaných faktů. Už to, že stejný muž mohl být v roce 1988 izraelským soudem odsouzen k trestu smrti jako údajný dozorce „Ivan Hrozný“ z tábora Treblinka – a o pět let později, kdy se žalobcům nepodařilo prokázat jeho identitu, byl tamním Nejvyšším soudem osvobozen, svědčí o mnohém.
Mnichovským soudem byl obžalován kvůli své činnosti za války v jiném táboře, v Sobiboru, nacistickém vyhlazovacím táboře na východě tehdy okupovaného Polska. Už sama obžaloba je unikátní – Ivanu Demjanjukovi není dáván za vinu žádný konkrétní zločin, ale to že byl „aktivní“ součástí vraždící mašinerie vyhlazovacího tábora. Měl, stejně jako další dozorci, nahánět vězně do plynových komor. Podle obžaloby se na vraždění v táboře, kdy během Demjanjukova pobytu zahynulo osmadvacet tisíc lidí, podílel celý personál tábora – včetně všech 150 sovětských zajatců, kteří tam byli po školení u SS nasazeni v roce 1943 jako dozorci. Což je rozporuplné i v tom, že potrestání unikla velká část esesáků, kteří chod tábora, na rozdíl od lidí typu Demjanjuka, skutečně řídili. Nebo byla dokonce soudy po válce osvobozena, či odsouzena jen k poměrně krátkým trestům.
Otázkou také je, proč vlastně Demjanjuka soudí právě v Německu. Demjanjuk žil po válce přes padesát let ve Spojených státech, kam se dostal ze zajateckého tábora. Amerického občanství byl však zbaven, protože úřady USA zjistily, že v žádosti o občanství zatajil své působení jako dozorce v nacistických koncentračních táborech. Soudní spor o jeho vydání do Německa se táhl dlouhá léta. Po druhém odebrání amerického občanství (v roce 2004) byl jako „osoba bez státní příslušnosti“ nakonec do Německa vydán. Demjanjuk, který německy neumí, potřebuje při procesu tlumočníka. Je to navíc vůbec poprvé, kdy německý soud soudí jako válečného zločince někoho, kdo není německého původu, ani nemá německé občanství.
Po šedesáti šesti letech žije už také velmi málo svědků. Obžaloba povolala pětatřicet většinou nizozemských Židů, kteří v Sobiboru ztratili své rodiče a příbuzné. Z přímých svědků, kteří Demjanjuka jako dozorce v koncentračním táboře zažili, mají před soudem vypovídat dva – dvaaosmdesátiletý Thomas Blatt pocházející z Polska, jeden z posledních žijících účastníků povstání vězňů v Sobiboru v roce 1943. Druhým je osmaosmdesátiletý Nizozemec Jules Schelvic, který stejně jako Blatt ztratil v Sobiboru celou svou rodinu.
Hlavním důkazem je legitimace, kterou Demjanjukovi, jako táborovému dozorci (působil údajně i v Majdanku, Treblince a Flossenburgu) vydalo SS. Ve služebním průkazu číslo 1393 je uveden také záznam: „Odvelen 27. 3. 1943. Sobibor“. Demjanjuk popírá všechno, i to, že někdy dozorcem byl, a tvrdí, že také jeho legitimace je padělek.
Mlčení jako odpověď Dalším limitujícím faktorem soudu je vedle věku Demjanjukův zdravotní stav. Včerejší zahájení procesu, který může podle rozhodnutí lékařů trvat jen dvakrát jeden a půl hodiny denně, strávil Demjanjuk téměř vleže, na invalidním křesle. Oči měl po celou první část líčení zavřené a z jeho úst nevyšlo jediné slovo. Podle mnoha hlasů však svůj téměř kritický zdravotní stav jen předstírá. Soud má skončit příští rok v květnu. I mnozí z těch, kteří přišli proti Demjanjukovi svědčit, pochybují, zda se dočkají odsuzujícího rozsudku. „Netoužím po pomstě za to, co se tehdy stalo. Chci, aby řekl pravdu,“ uvedl korunní svědek obžaloby Thomas Blatt. I on chce však zřejmě příliš. Ivan Demjanjuk se totiž nejspíš rozhodl, že před soudem nepromluví.
***
Podle obžaloby se na vraždění v táboře podílel celý personál, včetně zajatců
„Netoužím po pomstě za to, co se tehdy stalo. Chci jen, aby řekl pravdu.“
