„Já většinou říkám, že jsem se narodil ve tři čtvrtě na pět ráno,“ uvádí Olbram Zoubek náš rozhovor s tím, že to neříká jen jako bonmot, ale dokládá tak, že byl vždycky povaha skřivánčí.
V roce 1926 se Zoubkovi rodiče přistěhovali do Prahy. Matka byla učitelka – na vlastní kůži zažil, že velmi přísná, ale také múzicky nadaná. Takže když na základní škole snil o tom, že bude hercem, jeho rodiče to přijímali snadno, dokonce s radostí. Otec byl zaměstnáním bankovní úředník, ale to ho podle Olbrama Zoubka nevystihuje – pro něj byl spíše „filozof a anděl“, byl neuvěřitelně hodný a vždy nad věcí, hodně četl a stavěl se proti už tehdy rozšířenému materialismu. Říkal, že když se lidé seznamují, nemají se ptát, jakou mají chatu, ale jaký mají světový názor. Maminka později už neučila, protože za první republiky nebylo vhodné, aby žena pracovala ve státní správě, když měl muž slušné zaměstnání. Nechala si tedy vyplatit peníze vložené do pojištění, koupila klavír a rozhodla se, že na něj oba své syny naučí hrát. Olbram se rozhodl, že se jí to nepovede, jak dnes říká, ke své vlastní škodě.
Bydleli v horní části Žižkova a Olbram Zoubek chodil do obecné školy Vlkova. Doma byl hodňoučké dítě, kudrnatý a obtloustlý, jak sám říká „takový jelimánek“, ale do školy chodily děti z dolní, proletářské části Žižkova, takže ve třídě byla vysloveně směs dvou tříd. Až právě podle toho, jaké dostávaly děti „zezdola“ svačiny a jak chodily oblékané, si sám uvědomil, že jeho rodina patří spíše k vyšší společenské třídě.
Jeho bratr později pracoval jako oční lékař, nejprve jako vojenský doktor sloužil v Tachově a po přestupu do civilu byl docentem na Vojenské lékařské fakultě v Hradci Králové. V roce 1968 se hodně angažoval. „Po osmašedesátým ho vykopli velkým obloukem – nejdříve k lopatě asi na pár měsíců, ale pak ho udělali šéflékařem očního střediska v Mostě, kam nikdo nechtěl.“
Od prken k hlíně
Po obecné škole začal Olbram Zoubek navštěvovat reálné gymnázium na Sladkovského náměstí, a i když by to do sebe prý nikdy neřekl, stal se třídním premiantem. V primě měl ale ještě trojku z češtiny a dvojku z kreslení, protože mu špatní profesoři tyhle dva předměty spíše znechutili, stejně jako mu maminka zošklivila hru na klavír. Později si ale češtinu oblíbil a kreslení se mu stalo životním posláním.
Velkou zásluhu na tom měl příchod nového profesora kreslení Miroslava Kužela, sochaře z UMPRUM, který na škole znovu zavedl nepovinné modelování. Nějak vytušil Olbramův talent a lákal ho, ať přijde. Rok odolával, protože měl spoustu jiných zájmů, ale pak opravdu přišel a práci s hlínou si zamiloval, stejně jako profesora Kužela, který ho pak po maturitě v roce 1945 připravoval i na zkoušky na Akademii výtvarných umění.
Za války pracoval Olbram Zoubek jako pomocný dělník v továrně na dámské prádlo. Vyráběly se tam plynové masky, ale i prádélko pro paničky německých oficírů. „Německý paničky tam chodily dávat míru na podprsenky, ale tu já jsem nebral.“ Jen zametal, nakládal a později dělal závozníka.
Když při Pražském povstání volali na pomoc rozhlasu, bez váhání tam běžel a na křižovatce U Bulhara bojoval na barikádě se zbraní v ruce. Tam viděl také poprvé mrtvého člověka, ženu: „Ležela na chodníku před rozhlasem a měla malinko povyhrnutou sukni, tak do půli stehna. Já jsem si uvědomil, že je mrtvá, protože kdyby byla živá, tak by si ji stáhla.“ Už 5. května večer dostali s bratrem legitimaci Revolučních gard, z nichž ale hned 10. května zase vystoupili, protože „to už pak nebylo hezký potom“.
Na jaře roku 1945 narychlo maturoval spolu s letci z Anglie nebo kluky, kteří studovali v Košicích a pak bojovali ve Svobodově armádě. „Samozřejmě nic neuměli, pochopitelně, uměli střílet, ale odmaturovali samozřejmě taky, protože byli hrdinové – zatímco my jsme se tady flákali ve škole, tak oni létali s letadlama, na Východě se brodili v blátě a tak dále.“
Tři krásné poválečné roky
Hned po maturitě dělal zkoušky na akademii, ale přijat nebyl. „Myslel jsem si, že se mi stala životní křivda, a nepochopil jsem, že se mi stalo životní štěstí.“ Dostal se totiž na UMPRUM do ateliéru profesora Josefa Wagnera. Umělecká průmyslovka byla tehdy velmi pokroková (na rozdíl od AVU, kde se ještě nějakou dobu drželi staří profesoři) – většina osazenstva sympatizovala s komunisty.
To byli ti zajímavější studenti stejně jako vlivní profesoři, jako např. Emil Filla. Někteří jezdili do Ruska a vraceli se se zprávami „o zaslíbené zemi“.
Olbramova matka volila národní socialisty, otec zase sociální demokraty, jeho bratr byl vždycky „hodně doprava“ a měl Olbramovi jeho levicové smýšlení trochu za zlé. Olbram Zoubek měl v živé paměti, jak jim Rusové zachránili zadky na pražských barikádách (to, že bylo vše jinak, samozřejmě ještě nemohl vědět), a navíc byl hodně sociálně citlivý – dodnes vzpomíná, jak prožíval vztah maminky a jejich posluhovačky: „Maminka jí neříkala paní Bačáková, ale říkala: ‚Bačáková, pojďte sem.‘ – Hrozný, pro mě hrozný. A to moje maminka byla lepší než ty jiný paničky, to už si nedovedu skoro představit.“ Tatínek ho zase učil říkat „rukulíbám, milostivá paní“, a jednou z trucu řekl Olbram „rukulíbám“ paní správcové. „Pak mi museli naši dlouho vysvětlovat – a nevysvětlili, proč některým dámám rukulíbám a pro některé jen dobrý den.“
Olbram Zoubek s komunisty tedy sympatizoval a udělal pro ně dost práce: na škole byl jako jednatel fakultního spolku dost oblíbený. Tohle prostředí nemohlo na Olbrama Zoubka nezapůsobit, takže už také nosil přihlášku do strany v kapse, ale nikdy ji nevyplnil. „Byl jsem blbej jako troky, protože i když jsem se pohyboval mezi nimi, nepochopil jsem, co mají za lubem, že to všechno je přetvářka. Když v únoru nastoupily lidový milice do ulic, zděsil jsem se a vystoupil jsem z řady a stál jsem na chodníku. To bylo takový úsloví, že revoluce se dělá v jízdní dráze a ne na chodníku a že váhající intelektuálové nic neprosadí, že se bojuje na ulici – v sevřených šicích s flintama. Úplně jsem se otočil, když jsem viděl, že nejde o demokracii, ale o násilí. Od tý doby už jsem nebyl levej.“
Ihned po převratu šel na dva roky na vojnu: ne z touhy sloužit nově vznikajícímu státu, ale protože si podle svých slov naivně myslel, že armáda je „něco mezi skautem a Sokolem“. Nevzal si tedy ani dvouletý odklad, na který měl jako student nárok, a protože byl hodně fyzicky zdatný, hlásil se k nejtěžší službě: horským dělostřelcům, tam ho ale nedali, a tak jel na Slovensko k těžkým kulometům do Košic, aby poznal kus světa. Zpětně to hodnotí jako dobrou zkušenost a říká o sobě, že byl dobrý voják. „Všechno, co dělám, se snažím dělat dobře i tu vojnu, i když byla blbá.“ Skautu ani Sokolu se rozhodně nepodobala: „Z toho mě brzo vyvedli. Vojna byla úplně jiná, ponižující, ale absolvoval jsem ji.“
Z UMPRUM šel se Zoubkem dost dobrý kádrový posudek, za to, že byl pokrokový – v záložní důstojnické škole byl jako první povýšen na podporučíka, a když pak na začátku padesátých let skoro všechny vyšší šarže propustili a povolali do jejich funkcí dělnické kádry, Zoubek mohl zůstat. „Já jsem byl takovej velmi loajální občan, já jsem si ani nevzal odklad, já jsem si říkal, že je lepší, když se ještě vrátím do školy na dva roky, a druhý důvod byl, že když vlast potřebuje vojáky, tak se slouží vlasti.“
Po vojně se vrátil na UPRUM, kde se setkal se sochařkou Evou Kmentovou, do níž se „beznadějně zamiloval“. Eva byla z úplně jiného konce politického spektra – pocházela sice stejně jako Olbram z buržoazní rodiny, její otec byl profesorem na umělecké škole, ale na rozdíl od Olbrama se pravicovému rodinnému smýšlení nevzdálila.
Olbram Zoubek s manželkou Evou Kmentovou a dcerou Polanou Zoubkovou. Léto 1970.
Návrat do školy pro něj byl nepříjemným překvapením. „Předtím se mi zdálo, že ti komunisté byli chytří a schopní diskuse, pak už ne.“ To se projevilo například i v Souboru písní a tanců Ladislava Vycpálka, který Olbram Zoubek předtím navštěvoval. Po únoru 1948 dostali kromě uměleckého vedoucího také vedoucí politickou, a když se tam po vojně vrátil, „byla to samá politika“. Zúčastnil se asi tří zkoušek a přestal soubor navštěvovat.
Ateliér v Salmovské, 1972.
S Evou Kmentovou se brzy vzali se a měli spolu dvě děti. Olbram Zoubek se na škole naštěstí naučil restaurovat, takže v padesátých a na počátku šedesátých let jezdil po kostelích a opravoval kamenné sochy a renesanční sgrafita. Eva jezdila s ním a z měděných drátů dělala bižuterii. To je živilo až do roku 1964. Pak udělali několik soutěží – například na výtvarné prvky fasády novostavby brněnského divadla nebo na průčelí krajského výboru v Ústí nad Labem a později dostali zakázky od architektů a dělali například dekorativní stěnu do učňovského střediska Slovnaftu v Bratislavě – a „malinko z té masy vybublali k povrchu“. V roce 1958 byli na výstavě mladých v Brně, od té doby počítá Olbram Zoubek svůj umělecký život.
Spolu s Evou Kmentovou byl ve tvůrčí skupině Trasa, která se stavěla proti kulturní politice Svazu výtvarníků. Vznikla v roce 1956 a nestraníků tam bylo jen několik. Všechny tvůrčí skupiny, jejichž existenci svaz v polovině šedesátých let povolil, se nakonec obrátily proti oficiální kulturní politice a spojily se v Bloku tvůrčích skupin – na sjezdu Svazu výtvarníků v roce 1964 se jim podařilo přehlasovat tehdejší předsednictvo a vedli svaz až do roku 1968. Olbram Zoubek sám v předsednictvu nebyl, ale pracoval jako místopředseda Výboru volného umění. Zakladatel Trasy Čestmír Kafka je jednou motivoval k většímu angažování se s tím, že fotbal se hraje na hřišti a ne na tribunách – po sovětské okupaci v roce 1968 a po vyhození z KSČ se jim omlouval: „Já jsem na hřišti nikdy nebyl, to se rozhodlo jinde – ne na hřišti a ne při fotbale.“
Deziluze z výsledku osmašedesátého roku zasáhla samozřejmě i Olbrama Zoubka. „My jsme ten osmašedesátej prožívali ohromně silně: to bylo takový, že jsem zažil první republiku, mobilizaci, pak byla okupace – blbý, pak ty tři krásný roky do osmačtyřicátýho – pak zase blbý, pak vojna – zase blbý, a pak začalo svítat: v tom čtyřiašedesátým byl sjezd výtvarníků, tam se to otočilo a my jsme přehlasovali komunisty tenkrát. A komunisti se neposrali před ÚV partaje, takže jsme zvolili vedení Svazu výtvarníků jaksi naše a to byly hezký léta, takže pak to pražský jaro jsem prožíval velmi silně. Pak to jaro pražský bylo vyvrcholení – a pak ta okupace... to bylo zase všecko v prdeli. Okupaci jsem prožil strašně těžce, byl jsem poníženej a nešťastnej...“
„Do té pochmurné atmosféry toho ohýbání se a zapomínání a přizpůsobování přišel ten čin Jana Palacha jako záblesk, zázračnej, pro mě ohromně silnej. Tak jsem po zprávě o jeho činu chodil po bytě a přemýšlel jsem, jak budu žít dál, že to přece nemůžu dost dobře nechat jen tak. Ale že bych měl odvahu to zopakovat, to teda ne. Myšlenky se mi ale hodily hlavou vážný... ale napadlo mě, že mu můžu poskytnout službu, kterou neuměl každý – sejmout mu posmrtnou masku, abych se alespoň nějakým smítečkem, nějakým vláskem mohl podílet taky.“
Posmrtná maska, kterou Janu Palachovi odlil Olbram Zoubek.
Vzal vše potřebné a zavolal spolužákovi, který pracoval jako lékař na popáleninách v Legerově ulici. Když tam ale dojeli, Jan Palach už tam nebyl – byl převezen na soudní lékařství na Albertov. Ale díky spolužákovi – lékaři je tam pustili. I když kvůli tomu měl asi vrátný později velké problémy, „Tenkrát byla atmosféra taková, že jméno Jan Palach otevíralo dveře.“
Prostředí pitevny bylo strašidelné. „Jan Palach ale ležel stranou toho všeho, v rohu v chodbě přikryt vlajkou a obklopen květinami. Dost důstojně. Měl klidný výraz, skoro do úsměvu, i když celá jeho tvář byla jeden puchýř, to nebyla jeho podoba.“
Olbram Zoubek sňal formu dvakrát po sobě. Z té horší udělal ještě ten den odlitek, který odnesl na Václavské náměstí studentům držícím u sv. Václava hladovku. Tam se pravděpodobně setkal i s Janem Zajícem. Z druhé formy nechal profesionálně na UMPRUM udělat dalších pět odlitků, z nichž jeden zůstal celou dobu u něj v ateliéru.
Po pohřbu přišla posmrtná maska na Svaz vysokoškolského studentstva k panu Vilímkovi, u kterého se také sešlo 1 600 000 korun, které se spontánně vybraly na pomník Janu Palachovi. Připravovaly se dvě soutěže: jedna na vnitrostátní pomník do Všetat a druhá mezinárodní. S nastupující normalizací se ale ukázalo, že žádný pomník nebude možné zrealizovat: Olbrama Zoubka tedy napadlo, že by se mohl udělat alespoň nějaký náročnější (a dražší) náhrobek na hrob na Olšanech, aby se peníze nějak využily – nakreslil několik návrhů a po konzultaci s Chalupeckým a Vilímkem udělal bronzovou desku s reliéfem osoby.
Nechal ji na své jméno odlít v podniku Závodů umělecké kovovýroby (ZUKOV), kde na ni vysadili nejmenší možnou cenu – 65 tisíc. Ty musel ale Olbram Zoubek už zaplatit ze svého – vybrané peníze totiž mezitím zmizely: „Než se to odlilo, tak už peníze nebyly. Ukradli – tedy převedli je jinam, prý na vesničky SOS.“
Dne 1. října 1970 v sedm hodin ráno náhrobní desku na Olšanském hřbitově tajně nainstalovali a zakryli ji květinami, pokrývajícími do té doby hrob. Vydržela tam osmnáct dní, než si jí někdo všiml... Asi za měsíc přiběhla za Olbramem Zoubkem paní Palachová s výměrem, že náhrobek musí být ten den odstraněn. Třídenní lhůta uplynula, zatímco byla v lázních.
Ve snaze oddálit datum přesunu se tehdy vypravili do kanceláře prezidenta Svobody. Ten byl na dovolené, přijala je jakási úřednice: „Když jsme jí to řekli, vystoupila zpoza pultu a poklonila se tetičce po pás. To bylo moc krásný. Odešla dozadu a vrátila se za půl hodiny úplně zrůzněná v obličeji, strhaná, plačící a řekla, že kancelář prezidenta pro to nic neudělá. Dostala sprška nějakýho strašnýho vzadu, od někoho, kdo už byl normalizovanej.“
Na správě hřbitovů byl arogantní hulvát, který paní Palachovou urážel – a říkal, že mají na odstranění náhrobní desky právo, protože „znevažuje pietní řád pohřebiště“ a on má prý spousty dopisů, v nichž si na to lidé stěžují. Když Olbram Zoubek chtěl, aby mu ukázal alespoň jeden takový dopis, neukázal mu samozřejmě nic. Snažili se alespoň domluvit odklad, aby mohli desku odvézt. Odklad ale povolen nebyl, takže deska druhý den zmizela neznámo kam. Až po několika měsících se Olbram Zoubek dozvěděl, že byla postavena za skříňkami v šatně horníků.
„Těsně před Vánocema ji v tom samým podniku roztavili. Šéf slévárny řekl soudružkám, aby šly péct pečivo a vynechaly jednu směnu, vzal si dva straníky, povolal je na noční směnu, celý blok obstoupily policejní hlídky. V noci tam přistěhovali náhrobek, který ty dva pověřený rozřezali na kusy a roztavili v pecích. Takže ráno, když přišla ranní směna do práce, byly pece žhavé a na skládce materiálu bylo navíc čtyři sta kilo bronzu. A ten den, když to zotavili, tak poslali tetičce na knížku šedesát tisíc, takže se to vrátilo. Kruh se uzavřel.“
Po smrti Jana Zajíce udělal náhrobek také jemu. Trochu totiž trpěl tím, že čin druhého Jana byl vnímán s menší váhou. Rozhodl se, že nebude jen kopírovat podobu Palachova náhrobku a rozhodl se udělat sarkofág na koulích.
Olbram Zoubek byl mnohokrát vyslýchán na StB – hlavně kvůli náhrobku, pak i kvůli posmrtné masce. Při vyšetřování mu pomohlo, že mohl říkat, že chtěl jen prokázat službu příbuznému (že jsou s Palachovými vzdálení příbuzní, zjistil ale až dávno poté, co mu posmrtnou masku sejmul). Kvůli náhrobku Jana Zajíce byly výslechy tvrdší: „Jan Palach měl kolem sebe takovou svatozáři, že těm fízlům nějak se nechtělo ji moc rušit.“
Nakonec muselo z pražských Olšan zmizet i Palachovo tělo – jeho hrob stále přitahoval pozornost, která nebyla normalizační vládní garnituře po chuti. Než paní Palachová dala souhlas s exhumací, byl na ni vyvíjen velký nátlak – ať už skrze její přítelkyni (a agentku StB) Růženu Machalickou nebo vyhrožováním, že se její vnoučata nedostanou na školu. Asi o čtyři roky později, po obtížích a mnoha urgencích, jim vydali urnu s Janovým popelem, aby ji mohli uložit do rodinného hrobu ve Všetatech.
Zpět k práci
V roce 1969 byl Svaz výtvarníků zrušen a při prověrkách bylo do nově založeného svazu přijato pouze osm procent původních členů – zasloužilí straníci, profesoři a národní umělci. Postupně se ale mohli do svazu vrátit skoro všichni. Podle toho, jak dlouhá doba uplynula, než se člověk mohl do svazu vrátit, se poznalo, jak špatně na tom v očích strany je. Olbram Zoubek byl čtvrtý od konce a Čestmír Kafka byl ještě za ním – asi proto, že v roce 1968 byl v Koordinačním výboru uměleckých svazů. Všichni umělci ale byli registrováni ve Fondu výtvarných umělců, takže jim nehrozilo, že budou obviněni z příživnictví.
Olbramu Zoubkovi bylo jasné, že si na nějaké oficiální realizace může nechat zajít chuť. Vrátil se tedy k restaurování jako v padesátých letech. A protože měl docela dobrou pověst, dostal se k restaurování litomyšlského zámku – a zůstal tam sedmnáct let, protože se tam nečekaně objevily další vrstvy renesančních sgrafit.
Rád na tuto dobu klidné – protože nepolitické – práce vzpomíná. V té době ovdověl a v Litomyšli si našel svou druhou ženu - Marii Edimanovou: „Nevěděla, koho si bere, myslela si, že si bere takovýho lepšího zedníka. Protože chodil v montérkách, míchal vápno...“
Mohlo by se zdát, že se odtrhl od uměleckého světa, ale nebylo tomu tak úplně: v Litomyšli pracoval jen v letní sezoně od května do října a zimu trávil ve svém pražském ateliéru, kde tvořil jen pro sebe a měl pro práci ty nejlepší podmínky. A i když byla ta doba hodně špatná, nestěžuje si. V Litomyšli totiž navíc pracoval s Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcerem a Stanislavem Podrázským, výkvětem umělců tehdejší doby, s nimiž se neustále scházeli a vedli dlouhé diskuse o umění.
Zájem Státní bezpečnosti o Olbrama Zoubka nepohasl ani v osmdesátých letech. „Jeden fízl, Kovář, byl vyčleněn pro Svaz výtvarníků, a ten sem chodil dost často a zjišťoval náladu mezi opozicí, kterou já jsem trošku spoluvedl. A byl chytrej a říkal, že už nejsou ti v těch kožeňákách, co fackujou, a že jeho úkol je předcházet společenským napětím a krizím. Takže ode mě zjišťoval, co bychom chtěli, a něco z toho dokonce prosadil. Jednou jsem mu říkal, že Havel by mohl být prezidentem, to nechtěl ani slyšet. Já jsem mu říkal: ‚Když byl Husák v nejhlubším Leopoldově ve vězení a pasíroval vlastní lejno přes sejtko, jestli tam nejsou nějaký motáky, tak váš otec taky nevěřil, že může být prezidentem, a je.‘ A pak se ke mně přihlásil po revoluci, velmi mě nasral: udělal si nějakou uměleckou agenturu, protože dobře znal dost lidí mezi výtvarníkama. Jmenoval se Kovář, když za mnou chodil, a pak se najednou jmenoval Šmíd. Tak říkám: ‚Který je to pravý jméno?‘ – ‚No ten Šmíd, tak jsem křtěnej.‘ – ‚A jak to je s tím prezidentem?‘ Mlčel. Já jsem se bál, když byly ty Cibulkovy seznamy, tak tam taky mohu být, páč mě mohli brát, že se s nimi bavím, že je přijímám, ale neuvedli to nikde naštěstí.“
A když se pak později u Olbrama Zoubka v ateliéru konala schůzka, na níž bylo asi dvanáct lidí, a podepisovalo se Několik vět, Kovář velmi dobře věděl, kdo z dvanácti podepsal a kdo ne. „To jste udělal dobře, že jste jí nedal podepsat.“ Po listopadu pro něj byla některá jména v seznamech spolupracovníků nepochopitelná, ale u mnohých věděl, proč tam jsou.
Nemohl tím, že se s Kovářem vůbec bavil, někomu ublížit? „Já jsem si myslel, jestli nedělám chybu, že komunikuju s ním, ale nemyslím si to. Já si myslím, že spíš něco k lepšímu – nic moc teda, ale on taky moc nemohl. “
Chartu 77 Olbram Zoubek nepodepsal, dostala se k němu až v druhé vlně podpisů, kdy už začaly represálie a několik signatářů z řad výtvarníků bylo dokonce donuceno emigrovat. „Já jsem trochu statečný, ale ne kór moc, takže tam moje statečnost skončila a já jsem si uvědomil, že bych asi musel emigrovat, a to jsem teda nebyl ochoten obětovat, já bych musel nechat práce svý, já bych nikde v cizině nemohl tvořit.“
Zato antichartu šli podepsat mnozí z jeho přátel a doporučovali mu, aby šel podepsat také a nedělal si potíže: „‚Dneska večer to končí, kdyžtak jdi.‘ A já jsem říkal: ‚Nepůjdu.‘ – ‚Ale to skončíš!‘ říkali mi. Já to měl tak polepený, že už to zůstalo polepený a nějakej extra konkrétní důsledek to nemělo.“
Provokatéři neprošli
V prosinci 1988 za ním přišel Alexandr Vondra s Císařovským, že by mohli přes noc pověsit na filozofickou fakultu pamětní desku. Olbram Zoubek odmítl, protože nechtěl dělat desku jen tak za den – chtěl, aby to mělo hlavu a patu. Napadlo je, že by udělali desku na rodný dům, kde už tetička nebydlela. Vypravili se tedy do Všetat a mluvili s majitelkou domu, která nechtěla nic slyšet, ale když to dovolí starosta...
Na úřadě starosta s tajemníkem jedli vánoční cukroví, a když jim řekli, o co jim jde, zasmáli se a vyhnali je. V Rudém právu byl pak malý článeček s výmluvným názvem Neprošli.
Po převratu
„Rok 1989 pro mě byl neočekávaný zázrak. Tušili jsme, že se něco stane, ale nečekali jsme, že to bude takový obrat. Ale udělali jsme všichni, včetně mě, jednu chybu: že jsme od toho očekávali příliš. Čekali jsme, že když se změní politika, tak se změní taky lidi, a to se nestalo. My jsme si mysleli, že když bude ta žába na prameni odstraněna, lidé začnou být hodní, přátelští, poctiví... V to jsme neměli doufat, protože to byl nesmysl. Lidé jsou pořád stejní, a když mají více příležitostí ke zlodějinám, tak jich využívají. Takže jsem byl zklamaný, ale vlastně hloupě, protože jsem od toho neměl tolik očekávat.“
V prvních dnech po převratu se vypravil za Václavem Havlem s tím, že si myslí, že by se měl Jan Palach vrátit do Prahy, odkud byl předtím vyhoštěn. Václav Havel samozřejmě souhlasil, zato narazili na velký odpor ve Všetatech: „Že to je jejich Jenda a jejich Jan, a přitom pro to udělali úplný hovno teda.“ Starosta, který je na Vánoce 1988 vyhnal kvůli desce, zůstal ve Všetatech i po revoluci. A když pak slavnostně osazovali náhrobní desku v Praze, přiskřípl si pod ni prst. „Tak to bylo takové zadostiučinění,“ komentuje to dnes Olbram Zoubek.
Předání posmrtné masky Jana Palacha studentům, Rudolfinum, 16. leden 1990.
Olbram Zoubek vytvořil také pamětní desku Jana Palacha na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dnes žije v Praze a stále tvoří, mimo jiné je autorem Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě.
Příběh Olbrama Zoubka natočil a zpracoval Viktor Portel.
