Olbram Zoubek slaví 90 let a dokončuje sochu faráře Toufara. Zlom byl pro něj Palach

Oba objekty jsou v ateliéru Olbrama Zoubka přikryté igelitem, protože modely ze sochařské hlíny nesmějí vyschnout, pokud se na nich ještě pracuje a nejsou hotové.

Doležalovy knihy na sochaře velmi zapůsobily. „Tak mě to vzalo, že jsem si řekl, že to udělám. Pro sebe. A kdyby se to povedlo, tak bych ji věnoval do Číhoště nebo spíš do Zahrádky,“ řekl ČTK. Sochař jedná s tamním občanským sdružením, jehož zástupci se jezdí do Zoubkova ateliéru na vznikající sochu dívat. Zoubek s ní není zcela spokojen, farářova tvář se prý k jím vytvořené postavě nehodí, a tak to prý nebude „socha pátera Toufara“, ale socha „pro pátera Toufara“. Místo pro ni má sochař naplánované u kostela sv. Víta, původně románského, který je dnes poslední stavbou na bývalém zahrádeckém náměstí. Zahrádka byla v 70. letech 20. století zbourána při stavbě přehrady.

Olbram Zoubek tvoří od 50. let a stále je aktivní.

Postavu Milady Horákové, další oběti komunistického režimu, připravuje pro soutěž vypsanou Klubem Milady Horákové. Socha by měla stát v pražské zahradě Ztracenka mezi Karlovem a Albertovem. Jednu sochu statečné ženě Zoubek už věnoval, stojí na Smíchově. Patří k plastikám, jimiž autor vzdává hold obětem komunismu a k nimž se řadí třeba sousoší v Praze na Újezdě. V Kroměříži stojí Zoubkův památník tamním obětem holokaustu v místě bývalé synagogy.

„Rád dělám sochy živé, které patří na déšť, mráz a vítr,“ říká Zoubek, kterému začíná 29. dubna k jubileu výstava v Litomyšli. Hlavním tématem Zoubkovy tvorby je lidská figura. Protáhlé postavy mužů a žen jsou obecně platnými symboly lidské existence, vztahů, víry či svobody. Inspiruje se vlastními prožitky, rodinou či vztahy k lidem okolo. Do ženských postav často přenáší svou první ženu, již zemřelou významnou sochařku Evu Kmentovou, ale i druhou manželku, galeristku Marii. V mužských pak nejednou promítá sám sebe. Velmi rád čerpá z mytologie a z antického Řecka (například díla Vzpomínka na Agamemnóna či Ífigenie před obětí).

Socha Ifigenie zdobila prezidentskou kancelář Václava Havla.

Zoubkovy figurální plastiky, které jsou typické štíhlou vertikálou, modelací povrchu a výraznými gesty a postoji, jsou dobře rozpoznatelné. Postavy na soklu často drží jen špičkami prstů u nohou, jejich tváře směřují vzhůru, ruce jsou vztyčené nebo se vznášejí. Sochař ke své tvorbě využívá rozličných materiálů, v oblibě má osinkocement, bronz nebo olovo. Plastiky ještě někdy zvýrazňuje polychromováním a zlacením.

Zoubkův život by se možná odvíjel jinak, nebýt jeho angažování se po sebeupálení Palacha.

Posmrtná maska Jana Palacha

„Setkal jsem se s ním až po jeho smrti, to mě velmi ovlivnilo, to byla první moje aktivita tohohle typu,“ říká k té části své tvorby, jíž věnoval lidem, do jejichž života nenávratně zasáhl komunismus či nacismus. Palachovi vytvořil náhrobek, stejně jako jeho následovníkovi Janu Zajícovi, o to jej požádala jeho maminka. „Chtěl jsem aspoň něco udělat, když nejsem takovej hrdina, abych šel s flintou na barikády, tak aspoň tohle,“ vzpomíná na dobu nesvobody, jejíž příchod po euforickém roce 1968 pro něj byl šokem.

Předání posmrtné masky Jana Palacha studentům, Rudolfinum, 16. leden 1990.

Zoubek ve svém ateliéru v Salmovskéulici, 1972.

„Říká se tomu výzva, tomu, co jsem cítil, když Jan Palach zemřel. Byl to takový předěl v mém životě, cítil jsem, že už se nedá žít jako předtím. Tak mě napadlo, že bych mohl poskytnout službu, kterou umí jen málo lidí, nebo je ochotno udělat málo lidí, tedy sejmout jeho posmrtnou masku,“ vzpomíná. Zavolal kamarádovi lékaři na kliniku popálenin v Legerově ulici, kde Jan Palach zemřel a kde předtím v roce 1950 zemřel i Toufar po neúspěšné operaci zranění, které mu způsobili příslušníci Státní bezpečnosti.

„Palach již byl na patologii, kde jsem mu za pomoci lékaře sňal masku, udělal jsem formu a ještě večer jsem tady z ní udělal dvakrát odlitek,“ říká sochař ve svém ateliéru na Novém Městě, kde obklopen na dvorečku svými sochami pracuje a žije už 50 let. Až teprve později se dozvěděl, že Jan Palach, tehdy pro Zoubka světlo v temnotě, byl jeho příbuzný. „To jsem tenkrát nevěděl, byl jsem jeho druhý bratranec, protože můj tatínek a paní Palachová byli bratranec a sestřenice,“ říká muž, jehož Palach a jeho burcující čin „vzal silněji než možná kohokoli jinýho“.