LN: O svém vztahu s Václavem Havlem jste dlouhou dobu nechtěla mluvit. Co vás přimělo napsat knihu, kde mu věnujete desítky stran?
Mě se neustále nějaké nakladatelství pokoušelo přimět, abych něco sepsala. Zajímal je ovšem povrchně jen Havel. Bulvární chtivost po senzaci. Nesnáším ji. Jako bych byla jen Havel. Nikoho jsem nezajímala jako celek. Takže se mi do toho vůbec nechtělo. Jenže pak o mně různí lidé začali psát různé nesmysly. Týkalo se to i profesora Keana (John Keane: Václav Havel – politická tragédie v šesti dějstvích). To byl solidní profesor britského střihu, bohemista, jemuž jsem věřila, že to, co mu řeknu, sepíše nějakým jemným britským stylem. Když jsem si to pak přečetla, byla jsem zděšená. No a na základě této knihy pak někdo publikoval příšerný pamflet Ženy Václava Havla. Samozřejmě se toho chopil i bulvár. Pro mě nepochopitelný byl i film Jana Nováka Občan Václav Havel jede na dovolenou (2005). To se týkalo naší velké prázdninové cesty po republice, kterou jsme s Václavem podnikli v roce 1985 a o které je v mé knize docela dost povídání, a to včetně našich deníků, které jsme si dohromady psali. Jan Novák mě ani nekontaktoval. Jako bych tam vůbec nebyla! Kristepane, co je tohle za cenzuru?! Nezlobím se, divím se.
LN: V roce 1975 jste porušila svoje předsevzetí se nevdávat a vzala si Jana Vodňanského. Co to?
V té době jsem se už chtěla vdávat. A taky jsem chtěla, aby se moje dítě narodilo do jisté rodiny. S Janem to bylo veselé, hravé i hloubavé. Bavila mě celá ta grupa kolem něj, všichni ti Dienstbierové, Jiránci, Patočkové a Jefim Fištejn a Daňa Horáková. Vodňanský byl můj jediný legální manžel. Když chtěli na obálku knihy dát moji fotku s Havlem, řekla jsem ne. Mým manželem byl Vodňanský – a já manželský svazek velmi ctím. Dodnes se máme rádi, říká mi Luisinko, já jemu Ušíne. I když na začátku to nebylo jednoduché, on neměl vůbec vztah k dětem. Když byl Tomášek malý, řekl mi: „Od šesti do sedmi, Luisinko.“ Jako že se bude starat hodinu denně. Pak se to ale přehouplo a po rozvodu měl s Tomášem krásný vztah. To byly synovi čtyři roky. Jan měl u nás normálně své kupičky věcí, žádná střídavá péče jako dneska. Staral se o syna u nás doma. Nakonec se tam začali potkávat i s Václavem (Havlem) a všechno to nějak fungovalo. On je ten Jan něčím takový nevinný. A podobnou nevinnost měl v sobě i Václav. Takové to až dětské vidění světa spojené se zvídavostí. Zvídavost je jeden z faktorů osvícení. Pozor, nikoli zvědavost.
LN: Dokonce se stávalo, že ve vašem bytě na Zahradním Městě přespal zároveň Václav Havel i Jan Vodňanský. To bylo opravdu všechno tak idylické, bezkonfliktní?
Snad to bylo i tou dobou. Jan podepsal Chartu, čímž jsme se zařadili mezi disidenty. Režim nás natlačil do jednoho klubka, kde spolu všichni drželi. Paradoxně se komunistům podařilo probudit to lepší v nás. Ač je to skoro neuvěřitelné, Václav s Janem vůči sobě opravdu neprojevovali žádnou nevraživost. Ovšem samozřejmě to není zadarmo, musí se na tom pracovat.
Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová
LN: Platila ta tolerance k paralelním vztahům i pro vás a Václava Havla? Kolem něj přece pořád kroužily nějaké ženy...
Je pravda, že on působil na řadu žen jako mucholapka, sváděl je rád. Ale zajímavé je, že já – ačkoli jinak jsem dost žárlivá – jsem docela záhy došla k tomu, že mě nějaké ty jeho příhody z vlastní jistoty nevyvedly. A nevyvedly ani Olgu. Mám pocit, že jsem s ní nějak karmicky spojená.
LN: Nežárlila na vás?
Nevím, možná ano. Olga byla velmi zvláštní. Ale nevím, jestli nějakou jinou ženu nechala tak pravidelně jezdit na Hrádeček. Možná Andulku (Kohoutovou, bývalou manželku Pavla Kohouta, byla milenkou V. H. před Jitkou Vodňanskou).
