Před lety jsem šel v noci pěšky na Bleiberg. Musel jsem, byl to důsledek nějaké sázky, oč, už nevím, pamatuju si jen, že mým úkolem bylo vzbudit personál a přesvědčit je, aby mi uvařili borůvkové knedlíky, jinak by mě čekal nějaký strašnější trest (nepamatuju si, co mohlo být příšernější než povinnost vzbudit otrávený personál horské chaty a vyžadovat na nich něco, co nemají na jídelním lístku), jako výbava mi byla povolena jedna lyžařská hůlka a čtvrtlitrová lahvička rumu s lodičkou. Byl jsem vyslán do jiskřivé zimní noci bez velké dávky obav, protože ztratit jsem se nemohl – stačilo jít furt do kopce – a zmrznout taky ne, protože jsem měl rum. Začátek cesty si moc nepamatuju, jen sníh v zánovních sněhulích a rostoucí obavu z toho, že to celé nebyl úplně dobrý nápad, na kraji lesa jsem se začal bát. Tma houstne, končí vyšlapaná cesta, ve sněhových jazycích jsou pohřbené spadlé větve, zakopávám, pak dlouhý kus úvozu, v němž sníh je pokrytý krustou zmrzlých kapek, tahle zmrzlá noc ukončila oblevu, takže si musím každý krok produpnout tou blbou bílou botou s měkkou gumovou podrážkou, samozřejmě spadnu a odřu si ruku, nadávám, zvažuju, zda je ozvěna mého vzteklého hlasu spíš uklidňující, anebo děsivá, po zralé úvaze nadávat přestanu, otočím se zpátky do údolí, někde sejdu z cesty, nemůžu najít obec, z níž jsem vyšel, panikařím, nadávám už zcela bez zábran a pak v dálce spatřím žlutý, zářící obdélník světla.
Toto strhující drama se sice odehrává uprostřed hustě osídleného území v mírném klimatickém pásu za teploty ne o moc nižší než minus pět stupňů Celsia, ale i pro jeho hrdinu byl obdélník světla v temnotě symbolem záchrany.
Už dlouho jsem nebyl ztracen ve tmě, takže jsem zapomněl, co všechno zářící okno v té situaci znamená. Teplo, útulno, laskavé lidi, teplé nápoje, horké nápoje. Ano, je to iracionální pocit, protože osvětlený otvor může samozřejmě vést i do mrazáku, v němž na vás s noži čekají členové Mansonovy rodiny. Přesto si nemůžete pomoci. Klopýtáte k němu jako můra, přestože láká zcela z jiného směru, než kudy by vám velel jít zdravý rozum a poslední metry skoro běžíte. A pak, například jako oné noci já, bez dechu zjistíte, že jste se hnali nocí k opuštěné autobusové zastávce, u níž stojí osvětlená vývěska místní organizace ODS s portréty Václava Klause a Vlastimila Tlustého a vybledlým výstřižkem článku o tom, kdy se na Bublavě otevře akvapark. Pak se mlátíte do hlavy, zase nadáváte nahlas, proč jste se nechali zlákat takovou iracionální pitomostí, naletěli na zářící sliby a jediné, na co si pak budete moci šáhnout, je studené sklo a lejstra o starých tunelech. A zajít si nejmíň tři kilometry.
Nevím, proč tuhle historku zveřejňuju právě teď. Vzpomínám si na ni přece pouze, když se blíží volby. Jo aha, ony vlastně nějaký bejt měly...
***
Ztratit jsem se nemohl a zmrznout taky ne, měl jsem rum
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
