Tohle je sloupek, který píšu o muži, kterého vídám v posledních pěti šesti letech kontinuálně zcela jistě nejvíce ze všech. Neboť sedíme u jednoho stolu a dělí nás jen hradba novin a jiného nepořádku, jenž narůstá spíše na jeho straně. Ondřeje Štindla díky tomu nejen vídám, ale také znám i neznám nejlépe ze všech.
Uvědomil jsem si to možná nejsilněji, když jsem poprvé viděl ta jeho Pouta. Z celého filmu i z detailů, z dialogů i jeho tónů na mě naprosto zřetelně mluvila jeho bytost, kterou tu rozložil a zašifroval do sugestivní atmosféry toho přízračného filmu. Jako by to byl autoportrét, který ovšem zůstává pro jiné nezřetelný a vy, kteří tu tvář znáte tak dobře, nejste schopni jednoznačně identifikovat, z jakého úhlu a jaké blízkosti je ona tvář snímána. Sledování filmu Pouta se pro mě stalo dosti fascinující, ovšem zároveň velmi enigmatickou zprávou o vnitřní tváři a podstatě svého doslova bližního. Byl jsem tím doslova vzrušen. (To tady píšu poprvé a doufám, že Ondřej nebude dnes vyžadovat bližší vysvětlení.)
Když jsem se ho v pátek zeptal, zda bude mít v sobotu na Českých lvech kravatu, a on mi řekl, že ano a že si jednu – předpokládám, že první v životě (na dávnou svatbu si ji mohl třeba ještě půjčit) – koupil, bylo zřejmé, že věc je i pro něj vážná. O Českých lvech a podobných ceremoniích si můžeme myslet své, ale když tam jeden sedí a čeká, jestli řeknou jeho jméno, a oni ho pak řeknou a ten člověk potom jde a všichni těch pár vteřin hledí jen na něj – to myslím není jen tak obyčejná chvíle, při níž se člověku chce zívnout. Taky, a to si je nutné přiznat, nepotká jen tak každého. Řekl bych ale, že Ondřeje potkala zcela zákonitě. Já jsem o tom, že dostane cenu za scénář a pak že Pouta vyhrají i film roku (a Radim Špaček režii), byl přesvědčen, i když stát se mohlo ledasco. Zvědavý jsem byl v té souvislosti, jak to Ondřej přijme a co to s ním udělá. To sice ještě nevím, ale velmi bych se divil, kdyby změna šla dál než ke koupi kravaty. Představuju si, že poté, co se tím svým klátivým pohybem odvalil z Lucerny, uzavřel v sobě všechny ty povrchní emoce, které by z jiného tryskaly jak z hydrantu, nasál nad ránem kouř z cigarety (měl by to myslím omezit) a věc zakončil nějakým dobrým krátkým komentářem. Pak si možná pustil nějakou tu svou bluesovou kapelu, v níž mají všichni dlouhé vousy a tklivé pohledy a hlasy, zasnil se a začal si povídat s někým podobným, jako byl ten charismatický fízl Antonín Rusnák z jeho filmu... A byl to drsný hovor.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS redaktor LN
