BERLÍN/PRAHA „Nacistům nesmí být dopřán klid,“ stálo na transparentu před budovou soudu v německém Aachenu (Cáchách), když začal loni v říjnu projednávat případ osmaosmdesátiletého Heinricha Boereho. Bývalý člen jednotek SS byl obviněn z vraždy tří nizozemských civilistů, které zastřelil na sklonku druhé světové války, v roce 1944. Boere se přiznal, před soudem se však hájil s tím, že jen plnil rozkaz.
„Kdyby jej nesplnil, zastřelili by ho,“ tvrdil Boereho právník Gordon Christiansen. Soud však došel k závěru, že šlo o vraždu, a vyměřil Boeremu doživotí.
Boereho otec byl Nizozemec, matka Němka. Narodil se nedaleko Aachenu, ale krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Nizozemska. V osmnácti letech vstoupil do SS, dobrovolně, krátce poté, co Němci obsadili Maastricht, kde žil. Bojoval pak na ruské frontě, odkud se koncem války vrátil do Nizozemska. Stal se členem záložního oddílu SS nazvaného Silbertanne (Stříbrná jedle), jehož úkolem bylo mj. rozbít místní odboj. A právě v té souvislosti Boere vraždil.
Zbabělá vražda Jeho oběťmi se stali drogista a otec dvanácti dětí, majitel obchodu s bicykly, který ukryl a zachránil několik Židů, a člen odboje. Velení jednotky prý Boeremu řeklo, že jde o odplatu za útoky a zabití německých vojáků, kterých se dopustili členové odboje.
„Kdybych se vzepřel rozkazu, porušil bych přísahu a byl bych sám zastřelen,“ vypověděl Boere před soudem v Aachenu. „V roce 1944 jsem ani nepřemýšlel o tom, jestli se dopouštím zločinu. Zuřila válka. Dnes, po pětašedesáti letech, se na to všechno samozřejmě dívám jinak,“ dodal Boere.
Žaloba však vypověděla něco úplně jiného. Podle ní šlo o „náhodně“ vybrané lidi, civilisty, jejichž zabití nemělo s válkou nic do činění.
„Šlo o vraždy, které co do ohavnosti a zbabělosti nic nepřekoná, o vraždy, které nesmějí být odpuštěny. O vraždy, které se neslučují se ctí vojáka,“ konstatoval předsedající soudce Gerd Nohl.
Členové vražedného komanda podle něj svlékli uniformy a oblékli se do civilu. „Oblékli si dlouhé pláště a vyrazili zabíjet. Své oběti zabíjeli buď brzy po ránu nebo pozdě večer,“ dodal soudce s tím, že si Boere musel být vědom toho, že „nejde do boje“ proti ozbrojeným protivníkům, ale zabíjet bezbranné.
Po skončení války byl Boere zatčen. K vraždám se přiznal a skončil v zajateckém táboře. Z něj se mu však povedlo utéct. Nikam daleko – namířil si to do Německa, kde začal nový život. V Nizozemsku jej mezitím (v roce 1949) odsoudili v nepřítomnosti k trestu smrti, ale rozsudek později zmírnili na doživotí. Když se začátkem 80. let provalilo, že žije v tehdejším Západním Německu, Nizozemci oficiálně požádali o jeho vydání. Soud to ale zamítl s odůvodněním, že musí přezkoumat, jestli Boere má, nebo nemá německé občanství.
Nizozemsko pak změnilo taktiku a chtělo po Německu aspoň to, aby Boere nastoupil trest v německé věznici. I to ale Němci odmítli s argumentem, že soud z roku 1949 nebyl „fér“, protože se před ním Boere nemohl hájit.
Tahanice skončily v roce 2008, kdy byl Boere konečně obviněn. Soud se mu ale ještě další rok dařilo oddalovat tvrzením, že má zdravotní problémy.
***
Soud s nacisty
Pozdě, ale přece
Heinrich Boere není zdaleka jediný nacista, který se dostal před soud až dnes. V Německu se momentálně projednává i případ Johna Demjanjuka, který je souzen za zvěrstva, jichž se měl za války dopustit coby dozorce v koncentračních táborech.
Dalším souzeným nacistou je dnes devadesátiletý Josef Scheungraber, bývalý velitel pěchoty, kterému soud loni v srpnu vyměřil rovněž doživotí. Scheungraber se odvolal, a dokud soud jeho odvolání neprojedná, do vězení nenastoupí.
K nejznámějším kauzám z nedávné minulosti patří případ Antona Mallotha. Bývalý dozorce terezínské káznice žil po válce v Itálii. V roce 1948 byl v Československu odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, později byl ale rozsudek zrušen, aby Mallotha mohla soudit německá justice. Vyšetřování bylo znovu obnoveno v únoru 2000. V květnu 2001 byl Malloth v Mnichově odsouzen k doživotnímu trestu. Zemřel v říjnu 2002.
