Operetní Orfeus Národního divadla v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Orfeus v Bruselu a Eurydika na Hedvábné stezce

Národní divadla ve své Státní opeře uvedlo na závěr sezóny o svátku 6. července v Hudebním divadle v Karlíně, které se stalo jedním z azylů po dobu rekonstrukce její budovy, operetu Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí v hudebním nastudování Jana Chalupeckého a v režii Michala a Šimona Cabanových. Není neobvyklé, že i velké operní domy typu Metropolitní opery zařazují do svého repertoáru klasikou operetu, která může mít pro soubor ozdravný účinek. V případě Orfea a Státní opery se ale tak nestalo.

Opereta je svébytný žánr a jakkoliv bývá oproti opeře považován za „pokleslý“, každý zkušenější tvůrce i inscenátor dobře ví, že napsat/inscenovat operetu, která diváky opravdu pobaví, je velmi obtížné. Vedle skvělé hudby vyžaduje i herce, kteří nejen dobře zpívají, ale zvládnou plynule přejít k mluveným dialogům a uplatnit i komediální talent a taneční schopnosti. Opereta vyžaduje speciální dovednosti, které se s těmi operními překrývají jen částečně. Tuto lety prověřenou zkušenost nová inscenace Orfea bohužel jen potvrdila.

Opéra-bouffon Orfeus v podsvětí patří už od své pařížské premiéry v roce 1858 k celosvětově nejúspěšnějším dílům Jacquese Offenbacha (1819-1880). Dařilo se mu dobře i u nás – po německém uvedení v Praze hned v roce 1859 se hrál v českém Královském zemském prozatímním divadle v roce 1863 a následně v Národním divadle mezi lety 1888 až 1904 ve čtyřech nastudováních. V roli Jupitera tehdy ve všech 32 představeních zářil výhradně Jindřich Mošna. Do pražského Národního divadla se prostřednictvím Státní opery teď Orfeus vrací po více než století, během kterého byl u nás inscenován v desítkách nastudování nejen v Hudebním divadle v Karlíně a dalších operetních a operních souborech, ale i v adaptacích Ypsilonky nebo hradeckého Draku.

Jacques Offenbach - Orfeus v podsvětí. Národní divadlo.

Orfeus v podsvětí na libreto Ludovica Halévyho a Hectora-Jonathana Crémieuxe vyvolal a stále vyvolává nadšení diváků právem – originální text je vtipný i dnes a Offenbachova hudba má šarm a jiskru. Tklivý příběh o lásce Orfea a Eurydiky autoři v drsné karikatuře „obrátili naruby“: oba bájní milenci a manželé, proslulí svou oddanou láskou, si jsou v této operetě nevěrní, mají se plné zuby a netouží po ničem jiném, než aby se rozešli. „Veřejné mínění“, které zde zastupuje antický chór, ale je pobouřeno a pokrytecky se domáhá návratu k morálce a věčné lásce hrdinů antického mýtu. Libretisté si dělají legraci i z Olympu a jeho bohů, které prezentují s normálními lidskými nedokonalostmi a neřestmi.

Režiséři inscenace bratři Michal a Šimon Cabani mohli být pro komplexní žánr operety příslibem díky svým zkušenostem s nejrůznějšími druhy a žánry od divadla přes film (včetně postmoderní mozartovské adaptace Don Gio), televizi, expozice, ceremoniály po multimediální akce v baletu, činohře, opeře, operetě (Bernsteinův Candide), muzikálu, dokumentu, kabaretu, koncertech. Takto vybaveni se ve spolupráci s překladateli Ivo a Janem Fischerem rozhodli Offenbachovu parodii s vtípky a špílci na dobu druhého císařství Napoleona III. radikálně aktualizovat.

Z antického Olympu učinili současné sídlo Evropského parlamentu v Bruselu, z bohů jeho poslance - nejvyšší z bohů Jupiter byl poněkud opelichaný záletný a v podání Jana Ježka ve zpěvu těžkopádný předseda EP, který se snaží držet na uzdě svou manželkou Junonu, jejíž žárlivost exaltovaně přehrávala Jitka Svobodová. Vládce podsvětí Pluto má být „nevýznamný český politik“ a také drogový dealer a pasák - Jaroslav Březina v lesklém obleku a černých brýlích naplňuje toto zadání jako samolibý vekslák. Merkura inscenátoři přetvořili v podání Tomáše Kořínka do podoby čiperného lobbisty, takového Dalíka, jak zazní v jeho charakteristice, ve dvojroli s podvodníkem Styxem. Amor Yukiko Kinjo je za erotickou manažerku. Roli Veřejného mínění prezentuje Yvona Škvárová jako nepřehlédnutelná redaktorka televizního zpravodajství doprovázená kameramanem. Jenže když se princip natáčení reportážního příspěvku znovu a znovu opakuje, počáteční nápad se stává oním nechvalně pověstným opakovaným vtipem.

Poslancem EP v podání Josefa Moravce je také Orfeus v kostkovaném saku, který působí usedle a nanicovatě. Z Eurydiky inscenátoři udělali „kariéristku a zlatokopku“. Jana Sibera si v této roli užívá koloratury tak rozverně, že občas ztrácí intonační přesnost. Do bezskrupulózního vzestupu Eurydiky na společenském žebříčku ovšem vkládá obrovskou spoustu energie (z nudy podsvětí se vypomáhá dnes módní hračkou spinner), takže na sebe zaslouženě strhává pozornost.

Jacques Offenbach - Orfeus v podsvětí. Národní divadlo.

Kaufmannův londýnský Otello v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Nové schéma Šimon Caban a Jan Fischer namontovali na český překlad originálního libreta Ivo Fischera pro ostravskou inscenaci Orfea v podsvětí v roce 2011 v režii Pavla Mikuláštíka se scénou a kostýmy Adolfa Borna. Asi třetinu původního textu libreta upravili tak, aby bylo zřejmé, že antičtí bohové jsou zde neméně pokrytečtí poslanci parlamentu. A přidali roli Komedianta: přitáhne před budovu bruselského parlamentu vůz s kočovným loutkovým divadélkem, pod stanovým přístřeškem se pomiliskuje s Eurydikou a vstupuje průběžně do děje jako aktivista domáhající se slyšení u poslanců, kterého co chvíli nahání policie. Zároveň glosuje dění a coby komentátor se snaží ozřejmit divákům vztah originálního příběhu a režijního posunu včetně školometsky poučovacích definic toho kterého boha z wikipedie. Tato multi-role kočovného loutkaře, moderátora, baviče, akrobata, žongléra, chůdaře, jezdce na jednokole, hráče na housle i obsluhy „bouřkostroje“ a beatboxera byla zjevně koncipována podle schopností hereckého všeuměla Petera Strenáčika. Jenže inscenátoři honili příliš mnoho zajíců najednou. Strenáčikovy multioborové vlohy včetně lezení po konstrukci Evropského parlamentu a pouštění Jupiterova dronu podle jeho navigace, byly sice obdivuhodné, ale ani s takovým talentem - nebo možná právě kvůli němu – takto koncipovaná role do půdorysu operety a interpretačního stylu operních sólistů nezapadla a působila cizorodě. Celkovým problémem prakticky všech sólistů byla také špatná srozumitelnost rozsáhlých mluvených částí, takže v orientaci pomáhaly divákům alespoň anglické titulky (pro zpívaná čísla byly k dispozici české a anglické titulky).

Přenesení děje Offenbachova Orfea z Olympu do Evropského parlamentu nebyl sám o sobě špatný nápad. Replika bruselské budovy, která dominuje scéně Šimona Cabana, včetně vlajek „účastníků“ vztyčených před ní, je zdařilá (na rozdíl od prvoplánově křiklavých kostýmů Simony Rybákové) – navíc na točně umožňuje rychlou přestavbu, když dává nahlédnout do „zasedacího“ nitra. Budova podle návrhu Louise Weisse byla otevřena v roce 1999 a vzbuzovala rozpaky nápadnou podobou s biblickou „babylónskou věží“, která chtěla megalomansky vzdorovat Bohu – jak ji ve svých představách zpodobnil Pieter Brueghel starší. Rozpaky trvají dodnes, ba spíše se zesilují s pochybnostmi občanů, zda jim je velkolepý projekt Evropské unie skutečně ku prospěchu. Téma jistě velmi vhodné a naléhavě potřebné, ale způsob, jakým ho tvůrci naroubovali na Offenbachovu operetu, jakkoli také politickou satiru, se dostával za hranici vkusu. Tvůrci s primitivní povrchností semleli narážky na evropské móresy, mezi které ovšem zamotali i drogy, obchod s lidmi a milenky jako „hlavní“ starosti europoslanců, a zesměšňované normy (zde na velikost knedlíků) s narážkami na české poměry: Tvrdíka, Dalíka, Nečase, Nagyovou, Zemana s jeho hůlkou a vrávoráním, korupční aféry Babiše, rekonstrukci Státní opery, stávkovou pohotovost v opeře ND i konec Divadla Komedie. Do tyglíku „satiry“ inscenátoři přimíchali také homosexualitu, protikuřácký zákon, muslimy i Angelu Merkelovou. Největším přešlapem bylo asi téma migrace s utonulými uprchlíky, které „karikují“ tanečníci v záchranných vestách. Celkově druhá půle, ústící do servilního přijetí „čínské delegace“ v čele s prezidentem Ping-Pongem, upadala do čím dál hlubší trapnosti. Eurydika neskončí jako bakchantka, ale protože jí nestačí ani vztah s předsedou EP Jupiterem, s jednomyslným schválením poslanců podstoupí za peníze z repre fondu investic budoucnosti EP plastickou operaci víček a stane se manželkou vůdce čínského lidu.

V operetě tak důležitou taneční složku zde reprezentuje „externí skupina“, která v choreografii Jana Kodeta coby asistenti poslanců, stěhováci, uklízeči a již zmínění topící se migranti působí jako další „přílepek“, hlavně aby byl na jevišti pohyb, lhostejno jaký. O míře vkusu a charakteru údajné politické satiry například vypovídalo vlnění „u tyče“ vlajek před parlamentem. Opravdový kankán se všemi jeho konotacemi včetně erotických, který se po premiéře Orfea stal hudebním symbolem Paříže a který například předvedl Karlínský soubor v televizní inscenaci Orfea (na internetu ČT dostupný stále), se vlastně nekonal. Přitom Jan Chalupecký vedl Orchestr Státní opery k břitkým tempům a lesku slavných melodií i tanečních scén, jenže často neudržel potřebnou souhru a zvukovou vyrovnanost vůči sólistům.

Offenbachův Orfeus sestoupil do podsvětí. Státní opera ve svazku s Národním divadlem se s Orfeem propadla do úrovně „béčkové“ estrády. Škoda promarněné šance.

Inspirace na dny příští

Olomoucké barokní slavnosti 2017 (od 7. do 30. července 2017). Letní večery s barokní operou v historických kulisách starobylého města Olomouc v Uměleckém centru Univerzity Palackého, atrium Jezuitského konviktu. Budou uvedeny hned tři nové inscenace – barokní serenaty Leonarda Vinciho La contesa de‘ numi s hádkou bohů, kdo bude vychovávat následníka francouzského trůnu (11.až 14. července), Karla Müllera Il natal di Giove o mylně pochopeném proroctví (19. až 22. července) a Antonia Vivaldiho La Senna festeggiante o usmíření Benátek a Francie prostřednictvím tří alegorických postav (27. až 30. července). Začátky vždy od 19:00 h.

Giuseppe Verdi: Trubadúr. Pro tradiční letní staggionu uvádí jako operní premiéru na Otáčivém krumlovském hledišti Jihočeské divadlo České Budějovice. Hudební nastudování Mario De Rose, režie Tomáš Studený, scéna Aleš Valášek, kostýmy Zuzana Přidalová. Účinkují: Azucena, cikánka - Šárka Hrbáčková / Eliška Weissová, Manrico, trubadúr - Lázaro Calderón / Paolo Lardizzone, Hrabě z Luny - Alexandr Beň / Krum Galabov, Leonora - Yukiko Kinjo / Jana Šafář Doležílková. Premiéra 14. července 2017 ve 21:30 h., další představení kromě pondělí 17. července denně od 15. do 22. července 2017 vždy v 21:30 h.

Heinrich Schütz: Příběh o Kristu. Hudební festival Znojmo (od 7. července do 23. července 2017). Letošní téma - německá hudba pod vlivem reformace - obohatí festival scénickým provedením Schützova Příběhu o Kristu. Dirigent Roman Válek, režie Linda Keprtová. Sólisté: Jakub Kubín, Lukáš Hacek, Markéta Böhmová, Jiří Miroslav Procházka, Pavla Radostivá a další. Kostel sv. Michala ve Znojmě, premiéra čtvrtek 20. července 2017 21:00 h., další představení sobota 22. července a neděle 23. července 2017 vždy 21:00 h.

Letní slavnosti staré hudby: Král nebes. Michel-Richard de Lalande: velká moteta pro slavnostní liturgii. Dirigent Olivier Schneebeli, Chantal Santon-Jeffery - soprán, Reinoud Van Mechelen - tenor, François Joron - tenor, Lisando Abadie - baryron. Sbor Les Pages & les Chantres du Centre de musique baroque de Versailles, orchestr Collegium Marianum. Kostel sv. Šimona a Judy, Praha, úterý 11. července 2017 19:30 h.. Festival probíhá od 11. července do 7. srpna 2017.

Třeboňská nokturna. V rámci festivalu od 11. do 15. července kromě barytonisty Romana Janála vystoupí v sobotu v atraktivním programu pocta Emě Destinnové rumunská sopranistka Elena Moşuc s Jihočeskou filharmonií pod taktovkou Jana Chalupeckého. Slavnostní zahájení festivalu v zámku Třeboň, 11. července 2017 19:30 h., koncert k poctě Emy Destinnové sobota 15. července 2017 19:30 h.