Emilie Kittlová hrála na housle a klavír, zpěv se učila u Marie Loewe-Destinnové (odtud vznikl její pseudonym). Jako začínající zpěvačka se v roce 1897 pokusila získat angažmá v pražském Národním divadle. Byla však odmítnuta, a proto odjela do Německa, kde ji přijala berlínská Dvorní opera.
Umělkyně nadaná sopránem kovového zvuku si zanedlouho získala mezinárodní renomé. V roce 1904 v Londýně poprvé zpívala po boku legendárního Enrica Carusa, který byl častým uměleckým partnerem Destinnové i při jejím následném působení v newyorské Metropolitní opeře. Po úspěších, jež sklízela na jevištích předních operních domů světa, ocenilo Destinnovou v roce 1908 i pražské Národní divadlo, jež ji jmenovalo čestnou členkou.
Ze světa se pravidelně vracela do Prahy a od roku 1914 odpočívala v létě na zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Právě tady byla nucena strávit zbytek první světové války poté, co ji úřady v roce 1916 obvinily z protistátní činnosti a odebraly jí pas. Po roce 1918 se už Destinnové na předchozí zahraniční úspěchy navázat nepodařilo. Postupně se vzdávala veřejného vystupování a těsně před smrtí se začala věnovat výuce zpěvu. Zemřela 28. ledna 1930.
