Když víte, že je po někom pojmenovaná operační metoda Dunglsche osteotomie, pak nezbývá než se na to člověka, který ji pro ortopedický svět vymyslel, rovnou zeptat. Prof. MUDr. Pavel Dungl, DrSc., odběhne ve své pracovně pro model pánve s kyčlí a začne ukazovat, kde všude se to přetne, uvolní, vykloní, posune. Vypravuje dlouho, se zanícením umělce a precizností řemeslníka. A vy tušíte, že to jsou přesně ty vzácné chvíle, kdy nerozumíte ničemu, ale věříte všemu.
* V poslední době se o lékařích hodně mluví. Také jste poděkoval a odešel?
To není otázka pro mě. Je pravda, že já jsem kdysi začínal za daleko těžších podmínek a nedovedu si představit, že by něco takového bylo tehdy možné. Ale jednoznačný názor na to nemám. Každá snaha, která vede ke zvýšení ekonomické úrovně kohokoliv z lékařů, je oprávněná a dovedu ji pochopit. Šťastný však nejsem z toho, že se to celé zvrtlo na úroveň odborářsko-komorovou, a už vůbec nemám rád, když má něco nátlakový charakter.
* Nemáte rád odboráře?
V žádném případě nezpochybňuji roli odborů ve fungování demokratického systému. Ale odbory s jasným posláním, nikoliv nátlakový spolek. Je-li jednou státem nějak nastavena mzdová hladina, pak mají odbory dohlížet především na to, aby se dodržovala. A křičet až v okamžiku, kdy dodržována být přestane. Proč nekřičeli, když tu mladý lékař týdně pracuje sedmdesát a více hodin a na výplatě to nevidí? Proč nebyli slyšet, když odslouží šestnáct hodin navíc a zaplaceno dostane za čtyři? Proč připustí, že se používá na dvacet různých tarifů pro odměňování služeb, když přípustné jsou pouze dva? Já jsem od roku 1988 do 1995, tedy sedm let, pracoval legálně v Rakousku. A řeknu vám, že nikdy v životě jsem se nenadřel jako tam. Taky jsem pracoval na klinice minimálně sedmdesát osmdesát hodin týdně. Ano, ale s vědomím, že to mám na omezenou dobu, že to má smysl pro moji práci i kariéru a že to nedělám zadarmo.
* Vy jste se do ciziny chystal už dřív, na konci šedesátých let. Tehdy jste měl namířeno na studia do Švýcarska, ale nakonec jste si to rozmyslel. Litoval jste někdy?
Víte, že ani ne? Nejde jen o to, že lidé byli v emigraci často vystaveni dost diskriminujícím podmínkám, jako spíš o jejich sklon se nějak vymezovat, scházet se, vytvářet skupinky. Někteří nadávali méně, jiní více, ale ze všech byla cítit touha po domově. Nejsem žádný velký vlastenec – a ani to nemám v rodokmenu –, ale jsou věci, které vás prostě táhnou k této zemi. Můžete si stokrát číst Goetha či Heineho v originále, ale pocit, který ve vás vyvolá český text, z toho nemáte. Když si přečtu Otokara Březinu, to je nádhera. Když si přečtu německý překlad, tak už mě to moc neoslovuje.
* Tedy strach ze stesku?
Nemyslím si, že by ten stesk byl až tak veliký. Ale někdy se člověk prostě rozhodnout musí. Seděl jsem ve vlaku, v kapse pas, studijní plán, zajištěné bydlení v Curychu, mohl jsem tam druhý den nastoupit. A přesto – najednou se ozvalo nějaké volání, či co to bylo, a já z toho vlaku vystoupil.
* Ještě v Praze?
Ne, cestou ve Vídni.
* Ulevilo se vám?
Tak já nejel hned zpátky. Chytl jsem se na pár týdnů u filmu. Legendární americký režisér John Huston tam zrovna pro studio 20th Century Fox natáčel historický film AWalk with Love and Death. Debutovala v něm jeho dcera Anjelica, pozdější žena Jacka Nicholsona. Jí bylo sedmnáct, mně o tři víc a jako pomocník asistenta režie jsem dostal zásadní funkci: stát s vysílačkou u lesa na pěšině a hlídat, aby nikdo nevešel do záběru.
* Proč jste u filmu nezůstal?
Ano, byla to úžasná doba. Mluvil jsem anglicky, se všemi tam o pauzách hrál fotbal a starý pan Huston povídá: chlapče, tak tady toho nech a pojď s námi do Ameriky. Ale já mu odpověděl, že nemůžu. Že musím studovat. Pro mě bylo nepředstavitelné, že bych na vzdělání rezignoval.
* Nemám rád kdyby, ale přesto. Kdybyste z toho vlaku nevystoupil a do Curychu dojel, byla by cesta stát se špičkovým lékařem jednodušší?
Pro mladého člověka, který splyne s prostředím a naučí se řeč, to problém není, být dobrým lékařem. Problém je dostat se profesně a funkčně dál, do vyšších sfér. Tam venku musíte mít, jak se říká, dobrou anamnézu. To znamená původ a spoustu dalších věcí. Možná maličkostí, ale určujících pro vaše další možné působení. A ty bych tam neměl.
* Co je na ortopedii nejhezčí?
Spíš nejdůležitější. Radím vždy medikům, nechtějte dělat všechno. Vyberte si jeden úsek a dělejte ho pořádně, do hloubky. Kyčelní a kolenní klouby, to dělá devadesát pět procent ortopedů. Chcete-li být však nejlepší, zaměřte se na jednu diagnózu, která není příliš probádaná. Tam nasměrujte úsilí. Zkoušejte nové postupy, zlepšujte se tak dlouho, až tomu pořádně porozumíte. Nakonec zjistíte, že jste na to jediným expertem. Já měl štěstí, že když tahle klinika Na Bulovce v sedmdesátých letech vznikala, přišel jsem mezi posledními a dostal na starost to, co jaksi zbylo: dětskou ortopedii.
* Proč štěstí?
Jednak jsem tu ještě zastihl profesora Pavlanského, který mi s velkou láskou vysvětloval, jak se to má dělat. Ale hlavně dětská ortopedie, to je taková ta pravá ortopedie, kde se moc nepoužívají umělé materiály. V ní máte tu úžasnou možnost odstraňovat, respektive napravovat, to, co se ve vývoji dítěte zaseklo či poškodilo, a tím ten vývoj znovu správně nastartovat. Prošly mi hned od počátku rukama stovky malých pacientů a já najednou viděl děti, které začaly chodit, přestaly kulhat, měly díky nám delší končetiny. To je přece nádhera.
* Jací jsou děti pacienti?
Báječní. Protože vám bezmezně věří. Ale musíte je získat. Nebýt zbytečně nervózní, nedůtklivý, zato trpělivý a umět motivovat jejich rodiče. Když jim řeknete, ta vaše Mařenka bude mít za dva roky nohu o dvacet centimetrů delší, tak je hlavně vyděsíte, co všechno bude muset vytrpět. Ale když jim trpělivě, krůček po krůčku, budete každý týden ukazovat nějaké zlepšení, byť drobounké, tak je máte na své straně.
* Co vlastně nejraději operujete?
Asi kyčelní klouby. Ale já dnes dělám spíš reoperace, jakéhosi opravníka omylů. Panenské pacienty v tom smyslu, že na ně ještě nikdo nikdy nesáhl, skoro nemám. Píšou mi lidi, že mají po operaci kyčle kratší nohu, že se jim něco nehýbe, že jejich dítě trpí deformitou, ačkoliv už osmkrát leželo na operačním stole, ať prý s tím něco udělám. To je většina mých pacientů.
* Jak to děláte, když nemůžete vyhovět všem?
Tak snažím se. Operuji týdně minimálně deset až dvanáct lidí, zhruba čtyři sta za rok. I ze zahraničí. Vloni jsem měl kolem šedesáti pacientů z Emirátů, Kuvajtu a tamtěch zemí.
* Jezdíte operovat ven?
Jezdil jsem čtrnáct let do Kuvajtu. Jednou, někdy i dvakrát ročně na čtrnáctidenní operační pobyt. To tam přijedete, oni vám připraví kolem sto padesáti pacientů, které vyšetříte, z toho zhruba padesát pošlete na operaci a necelou polovinu odoperujete sám, za pomoci kolegů z Egypta nebo Pákistánu.
* Proč ne s Kuvajťany?
Správný Kuvajťan šéfuje, tomu pracovat nepřísluší.
* Mohl jste tam vyšetřovat ženu?
Samozřejmě. Vždycky však musel být přítomen manžel. Ale je pravda, že když jsem měl vyšetřit kyčel, byl jsem kolikrát rád, že vidím alespoň kotník. Celou pacientku jsem spatřil až na operačním sále, její rentgeny naštěstí mnohem dřív.
* Kuvajt, bohatá země. Důvěřují někomu, kdo přijede z nějaké malé neznámé země uprostřed Evropy?
Oni nerozlišují, jestli jste Čech nebo Rakušan. Pro ně jste prezident Evropské pediatrické ortopedické federace – a to je hlavní. Tečka.
* Když jsme u těch prezidentů. Vy jste operoval i toho našeho, Václava Klause. Přesněji jeho kyčel. Bylo příjemné pracovat pod veřejným dozorem?
To nesmíte tak brát. Každou chvíli operujete člověka, který je pod větší pozorností někoho. Naštěstí v tomto případě – jednak díky prezidentově kondici, jednak z důvodu, že jsme nikde nic nepodcenili – nenastala sebemenší komplikace. Což bylo uklidňující.
* No dobře, ale tehdejší zvěsti o tom, jak se po operaci dražila jeho kyčel na internetu, na klidu moc nepřidají…
Víte, já drby nečtu. Nemám čas na blbosti. Fakt ne. Mě ještě tak zajímají události z Egypta, to, co se děje na Blízkém východě, taková ta globální politika. Ale jestli se Rusové shodnou s Polákama, kdo zavinil smrt Kaczyńského, co nepatřičného pronese Sarkozy, jakou kravinu zase provede Berlusconi, tím se opravdu netrápím.
* Před třemi lety vám bylo šedesát. Jsou šedesátiny zlomem v životě člověka?
Říkají, že jo. Ale já to tak necítím. Je fakt, že najednou máte nejrůznější seniorské slevy, ale já se mentálně i fyzicky cítím stejně jako kdysi.
* Jestli to není i tím, že máte tři a půlletého syna. Je docela možné, že se nedožijete jeho maturity. Jaký je to pocit?
Rozumný člověk dělá – anebo měl by dělat – věci na racionálním základě. Jestliže se vám přihodí mít v šedesáti dítě, pak byste měl mít zároveň zajištěny přinejmenším do věku jeho zralosti prostředky k tomu, aby – pokud tu náhodou nebudete – se mohl o sebe postarat. Aby měl na vzdělání a plnohodnotný život. Což jsem udělal. A navíc si myslím, že maturita i promoce nejsou tak nereálné. V naší rodině odcházíme pozdě. Kolem devadesátky.
* Co to člověku dá, mít v šedesáti potomka?
Nádhera, ale nikomu to neradím.
* Tak vy dítě máte, a neradíte?
Obecně platí, že v době, kdybyste se měl už věnovat jinému způsobu života, se vracíte zpátky do role třicátníka. To je jedna věc. Druhá, že v prostředí jeho kamarádů budete působit exoticky a on pro ně bude navždy tím, kdo má „toho starýho tátu“. No a pak pravděpodobnost, že se nedožijete příštího roku, je opravdu větší než v pětadvaceti.
* Ale v pětadvaceti zase člověk není hotový.
Je pravda, že chlapská zralost přichází kolem čtyřicítky. To je absolutní vrchol. Kdo se v tomhle věku ožení, ušetří minimálně jeden rozvod. Historicky, v dobách neexistující dlouhověkosti, spolu páry žily maximálně dvacet let. A teď? Copak je normální žít s někým čtyřicet pět roků, když už k němu nemáte žádný vztah? Když sexuální aktivita je úplně někde jinde a muž už neplní samčí roli?
* Za tohle vás zejména ženy nebudou mít ale vůbec rády.
Já to přece neříkám, aby mě měly rády, ale protože to tak v životě prostě je… Nebo bývá.
* Vy sám jste před dvěma lety po těžké autonehodě v Rakousku přežil svou smrt. Má vás bůh rád?
Bůh mě má rád především proto, že mým pacientům dává možnost se uzdravit.
* Ano, jenže vám tu možnost dal taky.
To je spíš o souhře šťastných okolností. Kdyby mi tenkrát rakouští záchranáři nedali ještě za volantem nabouraného auta čtyři transfuze, tak se tu dnes s vámi nebavím. Jen si to představte. Jednu plíci máte utrženou, druhou stlačenou, v sobě přes padesát zlomenin, vaše vlastní krev vám stříká kamsi do těla, zatímco v žilách žádnou nemáte. Ty dva litry, co do mě hned napumpovali, mě zachránily. Zhruba dvě minuty od nebytí.
* Už vás nic nebolí?
Mě dlouho bolelo všechno. Takové ty trýznivé bolesti paže, kyčlí, končetin, až jsem si řekl – dost. Zkoncentroval jsem se a tělo během velmi krátké doby přemluvil. Objektivně jsou ty nálezy pořád stejné, ale nebolí mě absolutně nic.
* To opravdu jde přemluvit bolest?
Jsou dva druhy bolesti. Viscerální neboli útrobní, to jsou takové ty srdeční příhody, střevní, ledvinové koliky, bolest žaludku – a těm poručit nejde. To byste taky mohl dopadnout hodně špatně. A pak jsou bolesti svalové, kloubní, kosterní. Ty vedou jinými kanály, jinými nervovými cestami – a těm už poručit můžete. Ještě loni v listopadu jsem chodil o holi, dnes nemusím.
* O jaké holi chodil přední český ortoped?
To není jen tak ledajaká hůl. Když byli v Praze Rolling Stones, nechal jim ředitel Siemensu Pavel Kafka udělat umělecké hole jako dárek. Jenže kovář jich vyrobil místo čtyř jaksi pět. A protože je ředitel úžasný člověk a můj kamarád, tak mi tu jednu navíc věnoval k narozeninám. No vidíte – a teď můžeme s Mickem Jaggerem chodit o stejné holi. To přece nezní špatně.
* Po nehodě jste prohlásil, že jste daleko otevřenější a upřímnější. To jste dřív nebyl?
Každý má v sobě soubor vlastností, které se postupně učíte používat, abyste v tomhle světě vůbec přežil. Je v tom trocha politiky, trocha diplomacie a třeba i pletichaření. Ale náhle, z nejrůznějších důvodů, si řeknete, co se vám může ještě tak stát? A najednou si dovolíte ten luxus být direktní, přísný, někdy možná i výbušný a brutálnější, ale zároveň, doufám, nezáludný a důvěryhodný.
* Je výbušnost pro lékaře dobrá vlastnost?
Samozřejmě mým ideálem by bylo být takovým tím humanistou, laskavým, moudrým doktorem Galénem, málem světcem, oblíbeným všemi. Ale já když zakřičím, tak se mi strašně uleví. Všichni už mě znají a troufám si tvrdit, že jistý stupeň autority požívám. Stále mám na paměti slova starého vlka Akély, který v Mauglím říká: Jako vůdce smečky musíš být připraven skočit vždycky první, protože se to od tebe očekává. Já nechci, když mě zavolají k nějakému případu, tiše stát a říct, tak hoši, na to už nestačím. To bych tu byl z milosti a o tu nestojím.
* Šéf, čerstvý otec, člověk bez bolesti, zato s respektem a autoritou. Vy musíte být šťastný člověk.
Štěstí je vybrat si dobrého partnera, štěstí je mít zdravé děti, štěstí je být člověkem, který má vážnost a úctu ostatních. Tohle štěstí za to stojí. A pak je jiný druh štěstí. Třeba když stojíte před nějakým skalním převisem, on se urve a bouchne to kousek od vás. Ale o takové štěstí já nestojím. A víte proč?
Ne.
Protože udělám všechno pro to, abych pod tu skálu nemusel. ?
MUDR. PAVEl DUNgl ? Narodil se v roce 1948 ve Znojmě. ? Přední český a evropský ortoped, přednosta Ortopedické kliniky FN Na Bulovce. ? Někdejší prezident Evropské pediatrické ortopedické federace (EPOS). ? Autor mnoha nových léčebných postupů, z nichž některé nesou jeho jméno. ? V roce 2008 operoval Václavu Klausovi endoprotézu kyčelního kloubu, o rok později přežil těžkou autohavárii. ? Vášnivý sportovec, otec čtyř synů, z nichž nejmladšímu budou čtyři roky.
