Opuštěné hroby i celé hřbitovy. Funerální umění je plné symboliky, říká fotografka

Lidovky.cz: Urbex se stal jedním z fenoménů poslední doby. Čím dál tím více lidí hledá opuštěná místa, která pak fotí. Jak jste se k tomu dostala vy?
Ke konci třetího semestru jsme dostali za úkol zpracovat fotografickou sérii na zajímavé téma. Tehdy kamaráda napadlo zajet do Milovic, bývalého vojenského prostoru. Vybydlené budovy mi přišly zajímavé a fotogenické a proto jsem časem začala hledat i další místa. Brzo jsem nacházela ohrožené objekty i za hranicemi Česka a záliba byla na světě. Tehdy zničené budovy prolézalo málo lidí a i dnes jich není mnoho.

Lidovky.cz: Když se člověk dívá na fotografie Barrandovských teras, publikovaných ve vaší první knize URBEX, je mu smutno. Vracíte se na místa, která už jste fotografovaly?
Na některá místa se vracím častěji, na jiná s větším časovým odstupem. Záleží na tom, kde se nachází. Místa v Česku mohu navštěvovat častěji než například místa v Belgii. Návraty ale bývají smutné, místa se mění k horšímu.

Lidovky.cz: Je focení opuštěných míst nebezpečné? Ocitly jste se někdy v situaci, která nebyla zrovna příjemná?
Nebezpečí tu může být hodně, třeba špatný technický stav budov, kdy se podlahy i stropy propadají. Nebo potkáváme „obyvatele“ – narkomany či bezdomovce. Ale zatím mě nezaskočilo nic extrémního.

Lidovky.cz: Jezdíte hledat opuštěná místa i do zahraničí? A jak často?
Podle nálady a času. Delší cesty jsou samozřejmě náročnější, proto jich není mnoho a vyplatí se jezdit na více dní. Týden v Belgii, tři dny v Rakousku či dvoudenní Německo jsou jen zlomkem výletů, na které jezdíme.

Lidovky.cz: V cizině jsou mnohá opuštěná místa památkově chráněná, u nás nic takového neexistuje. Snažíte se to změnit?
U nás je také mnoho míst památkově chráněných. Ale i přesto chátrají. A často chátrají tak dlouho, že jediným řešením je demolice.

Lidovky.cz: V listopadu vychází nová kniha Tafofil, která se zabývá funerální tematikou. Proč jste si pro svou další knihu vybraly hřbitovy?
Jsou to zajímavá místa, kam mnoho lidí chodí dobíjet energii a odpočinout si od rušné doby. I přesto koluje o hřbitovech povědomí, které na ně nahlíží jako na strašidelná a divná místa. S Danou Svítilovou jsme chtěly dokázat, že to tak není a naopak kultura pohřbívání a funerální umění je bohaté a plné symboliky, které je dobré rozumět.

Lidovky.cz: Jak jste skoro ztracené hřbitovy hledaly?
Většina z nich není těžko dohledatelná, některé hřbitovy jsou dokonce hodně známé. O těch zapomenutých ale věděla Dana, která je autorkou textů v knize. Přeci jen, když vás tohle téma uchvátí, tak víte, kde se jaký, třeba i sebezapadlejší, hřbitůvek nalézá.

Lidovky.cz: Prozradíte v knize, kde se hřbitovy nachází, nebo raději ne? A z jakého důvodu?
Většina z nich je v knize uvedena pod pravým názvem. Knihu si, doufám, pořídí jen lidé, kteří nebudou mít důvod proč funerální památky ničit...

Lidovky.cz: V knize čtenáři najdou i vysvětlivky znaků, které se na náhrobcích objevují. Jak dlouho trvalo dát knihu dohromady?
Jelikož jsme si práci na knize poctivě rozdělily, Dana měla na starosti texty a já jsem dala dohromady fotky, tak nám to šlo docela od ruky. Zabralo nám přibližně půl roku na všem se dohodnout, texty a fotky seskupit a vše předat do redakce ke korekturám a grafickému zpracování.

Lidovky.cz: Tušíte, kdo vymyslel motto všech lidí, kteří fotí polorozbořené stavby: „zanech pouze stopy, odnes jen fotky“?
Ne. Ale to nevadí, stačí že se tím budou lidé řídit.