Zažila hlad, útěk, bezmoc, léta neplodnosti i soupeření s jinou ženou o to, kdo manželovi zplodí vytouženého potomka. A dokonce i to, že ji manžel přenechával jiným mužům a nakonec se pokusil zabít jejich jediného syna. Příběh Sáry, matky Izáka, a tedy i první ze čtyř pramatek židovského národa, je vůbec dost zvláštní a místy i tak trochu nejasný.
Čtenáře nemůže nenapadnout, proč nechal biblický autor hrdiny svého příběhu z knihy Genesis prožít tak nepříjemné události, proč je vystavil tak obtížným dilematům a proč je nechal, takříkajíc před celým světem, tak těžce selhávat.
Příběh Sáry a Abraháma je vlastně první biblická „rodinná sága“ poté, co jsme ztratili z dohledu Adama a Evu. Manželé pocházejí z Mezopotámie, ale Abrahám se na pokyn Hospodina vydá na cestu na západ, do Kanaánu, kde jsou mu přislíbeny tři věcí — požehnání, vlastní země a početné potomstvo. Právě toto odhodlání z Abraháma udělá klíčovou biblickou postavu, hrdinu, který se spolehne na Hospodina a vypraví se do neznáma. Hrdinu, jejž jednotně vyzdvihují židé, křesťané i muslimové. Zda chce putovat i jeho žena Sára, text neřeší. A přece se jí všechno to, co se cestou děje, velmi bezprostředně dotýká. Je to tedy i její příběh.
První věc, kterou se o Sáře dozvíme, je skutečnost, že je neplodná. Dokonce je vlastně vůbec první osobou, o které se to v Bibli říká. Neplodnost představovala velký problém — pro muže, ale ještě více pro ženu. Jejím hlavním úkolem bylo přivést na svět potomstvo, zejména syny, a pokud se tak nedělo, zásadně to ovlivňovalo její společenské postavení. „Historická“ Sára se nemohla stát plicní lékařkou ani internetovou influencerkou, její téměř jedinou kariérou bylo být manželkou a rodit děti. Bezdětná žena mohla být v podezření, že je trestána za nějaký hřích. V Bibli ovšem nic neplatí absolutně, přesněji řečeno, její text rád podvrací vlastní pravdy. Dlouhou neplodností trpěly tři ze čtyř pramatek, vedle Sáry i Rebeka a Ráchel, stejně jako další význačné hrdinky, třeba Hana, matka proroka Samuela. Problémy s početím v Bibli signalizuji narození důležitého hrdiny.
Také pozdější rabínská debata podrobně rozebírala formulaci, že „Sára neměla děti“, a nabídla různé varianty čtení. Jedni tvrdili, že Sára byla neplodná, a aby mohla mít syna, musel zasáhnout Bůh, právě proto se nejednalo o obyčejné početí. Jiní soudili, že biblická věta „nemohla (Abrahámovi) porodit děti“, čtena pozorně, ve skutečnosti znamenala, že s jiným partnerem by děti mohla mít, a problém byl tedy na manželově straně.
Nájemná matka
Jenže léta ubíhala, Sára ztratila naději – nebo víru – v Boží slib a přišla s vlastním řešením. Ať má Abrahám dítě s náhradní matkou: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“
Instituce náhradního mateřství byla ve starověkém Orientu běžná, je zaznamenána v dokumentech z oblasti Mezopotámie, odkud pocházeli i Abrahám a Sára. V právních textech nalezených v Nuzi například stojí: „Kelim-ninu byla dána Šen-nimovi za ženu. Pokud nebude rodit, Kelim-ninu opatří otrokyni, která bude Šen-nimovi manželkou.“
Situace jsou si podobné, Abrahám má jen jednu ženu, snad se při sňatku zavázal k monogamii nebo jinou ženu, než je Sára, nechce. I v jejich případě tedy po období dlouhé bezdětnosti žena rozhodne o tom, že použije náhradní matku, i to, kdo se ji má stát. A i Sára dává manželovi za tímto účelem svou služebnici, Hagar, jež je de facto jejím majetkem. Podobná situace se v knize Genesis opakuje o dvě generace později, když Lea a Ráchel v soutěži o to, kdo porodí Jakobovi více synů, nasadí do boje i své služebnice.
Sára tedy zvolila svou egyptskou otrokyni, Abrahám pokynu manželky uposlechl, názor samotné Hagar znám není, Sára o Hagar řekla: „Skrze ni budu mít syny.“ Tak to obvykle podávají překlady. Doslova ale její slova znamenají: „Zbuduji se skrze ni.“ Buď to znamená, že tak obnoví své postavení vůči Abrahámovi i sobě, nebo v tom vidí i cestu k vlastnímu mateřství. I z dokumentů z Nuzi se zdá, že použití náhradní matky bylo chápáno jako lék na vlastní neplodnost, což odpovídá dnešním psychosomatickým poznatkům. Čtenář Bible už ví, že Sára pak skutečně po letech porodí syna Izáka, zatímco Hagařina (a Abrahámova) syna Izmaela za svého nepřijme.
Plán vychází skvěle. Abrahám „vešel k Hagaře a ona otěhotněla“. Zdánlivě se mělo všem ulevit. Jenže se stal pravý opak.
Dívčí válka
„Když (Hagar) viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit.“ Tuto situaci předvídají i zmíněné starověké zákoníky, podle kterých si „služebnice musí své paní vážit“. Jenže lidé nejsou věci, mají své city a pocity. Hagar pochopila, že svou majitelku v důležité věci předčila, a začala se nad ni povyšovat. Snad se mstila i za to, že byla „použita“. Mezi ženami se rozvinula domácí válka, kterou biblický autor líčí úsporně, ale velmi plasticky.
Když už napětí neunese, vmete Sára manželovi výčitku, kterou ekumenický překlad podává takto: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“
Na tomto výroku lze najít různé zvláštnosti. Zaprvé Abrahám za její neplodnost přece nemůže, vždyť i sama Sára mluvila o tom, že jí dítě „nedopřál Hospodin“. Tím spíše, že teď už je zřejmé, že on plodný je. Dále, řešení pomocí náhradní matky navrhla ona, dokonce ji sama vybrala. A zatřetí, jak máme rozumět požadavku na odčinění „příkoří“?
Sářinu reakci můžeme chápat jako emocionální výlev, v němž manžela viní i za věci, které nezpůsobil. Nicméně jak si všimla Pamela Tamarkin Reissová, poslední část Sářina výroku působí, jako kdyby nebyla adresována Abrahámovi, ale někomu třetímu. Tím by podle Reissové byla mlčící Hagar, kterou s Abrahámem Sára přistihla na lůžku. Problém totiž byl, že Hagar už byla těhotná, takže nebyl důvod, aby s Abrahámem dál spala. Z Hagar by tak náhle nebyla vzpurná otrokyně, ale sokyně.
Je tu ještě ono slovo „příkoří“. V hebrejštině je to „chamas“, něco mnohem závažnějšího než pouhá křivda. Tento pojem má obvykle násilné konotace. Objeví se například v souvislosti s násilím, které lidé páchali předtím, než se Hospodin rozhodl smést je Potopou, nebo když Šimon a Lévi, jejich pravnuci, mstí svou sestru Dínu a dopustí se masakru ve městě Šechem (dnešní Nábulus).
Abrahám na Sářina slova reaguje jako muž: „Hle, otrokyně jev tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Dává tedy od věci ruce pryč. Sára Hagar pokořovala tak krutě, že dívka raději uprchla. Na útěku ji ale Hospodinův anděl vyzve, aby se vrátila a pokořila. Bude mít přece syna, musí jednat v jeho zájmu. Skutečně se jí narodí syn Izmael, leč zůstává u Hagar, Sára jej za svého potomka nepřijala, jak předpokládala zvyklost.
Dusno mezi ženami trvá. Když po dalších letech čekání Sára přece jen otěhotní a porodí syna Izáka, rozhodne se, že Hagar i Izmael musejí z rodiny fyzicky zmizet: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“ Abrahám Sáře znovu vyhověl, i když text výslovně Abraháma zbavuje odpovědnosti, protože ho Hospodin ujistí, že Hagar a Izmaelovi se nic nestane. Nachmanides, jeden z předních židovských myslitelů středověku, kárá Sáru za špatné zacházení s Hagar a Abraháma za to, že to dopustil.
Kdo si začal – Sára, nebo Hagar? Obě ženy byly samozřejmě obětí situace, kterou nezpůsobily, ale přesto bylo na nich, zda budou kooperovat, nebo soupeřit.
Palácová aféra
Ve filmu Neslušný návrh nabídne „milionář“ Robert Redford milion dolarů Woodymu Harrelsonovi za jednu noc s jeho manželkou, kterou hraje Demi Moore. Pár by se tak snadno dostal z finanční tísně. Manželé nabídku přijmou. Mohla žena nabídku svobodně odmítnout? Co by se stalo, kdyby to udělala? A co znamenalo, že přijala? Co si myslela o svém manželovi a co o muži, který byl ochoten za pár hodin s ní nabídnout tolik peněz? A byla by taková nabídka morálně přijatelná, pokud by někomu, totiž manželovi, zachránila život?
Podobné dilema jako hrdinové ve filmu řeší také Abrahám se Sárou při velmi podivném incidentu. Když se totiž ukáže, že „Zaslíbená země“ trpí hladomorem, sestoupí z Izraele do úrodného Egypta. Prchají před jedním nebezpečím, ovšem druhému jdou vstříc. Abraham Egypťanům ale nevěří, a proto Sáře říká: „Jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, zabijí mne a tebe si ponechají. Říkej tedy, žes mou sestrou, abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ A přesně to se taky stane. „Spatřila ji faraonova knížata a vychválila ji faraonovi. Byla proto vzata do domu faraona.“
Abrahám tedy přiměje Sáru ke lži, kterou později vysvětluje tak, že jsou nevlastní sourozenci. Především je ale ochoten riskovat její počestnost a nijak se nepostaví proti tomu, když je odvedena do vládcova harému. Příběh pak pokračuje konstatováním, že Abrahámovi je díky jeho „sestře“ prokazováno mnoho materiálního dobrodiní — vlastně cosi jako „věno“ za pokrevní příbuznou, pokud ne dokonce „poplatek“ za její „pronájem“.
Nedozvídáme se, zda Abrahamovi skutečně hrozilo nebezpečí, ani to, co přesně se dělo za stěnami paláce. Každopádně do vývoje událostí zasáhl Hospodin, který začal celý faraonův palác trestat „velkými ranami“, až nakonec faraon Sáru propustil, povolal si Abraháma a vyčetl mu jeho proradné jednání, včetně lži o tom, že Sára je jeho sestra. Pak oba nechal volně odejít i s jejich nově nabytým majetkem.
Čtenář je v rozpacích, tím spíše, že podobný incident se ve vyprávění o Abrahámovi a Sáře opakuje ještě jednou, když par dorazí do Geraru, jenž ležel pravděpodobně nedaleko Gazy. Abímelek, tamní král, poslal pro krásnou Sáru, ale ještě téže noci přišel k Abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš, vždyť je provdaná.“ Do třetice se situace reprodukuje v další generaci, opět u Abímeleka v Geraru, kde je tentokrát „hostem“ Izák, syn Abrahámův a Sářin, a jeho žena Rebeka.
Máme tyto příběhy chápat doslova, nebo jako nějaké jinotaje? Nebo se jedna o nějaký starý folklorní motiv, jehož původní smysl nebyl znám už ani tomu, kdo ho do Bible zapsal? Pokud bychom zvolili první variantu, museli bychom si položit otázku, zda bylo Abrahámovo jednání morálně ospravedlnitelné, tedy jak lež o Sáře jako sestře, tak i skutečnost, že souhlasil s odvedením své ženy do domu jiného muže.
Abrahám tvrdí, že se bojí o život. Sáru o „spolupráci“ žádá (v hebrejštině jde o velmi zdvořilou, až úpěnlivou prosbu, nikoli příkaz!) a Sára z těch či oněch důvodů spolupracuje. Je jí ho líto? Budeme-li na věc hledět Sářinýma očima, zarazí nás rychlost a snadnost, s níž se ocitla v domě někoho jiného. Některé novodobé autorky vyslovily rozmanité domněnky: od té, že Abrahám se vlastně staré a neplodné Sáry chtěl ve skutečnosti zbavit, až po opačnou variantu, že situace Sáře nějak vyhovovala. Mohla opovrhovat zbabělým partnerem, navíc pouhým nomádem, zatímco zdvořilý aristokrat na cizím dvoře se mohl jevit jako zajímavá životní změna – tak ostatně dočasně reaguje i hrdinka filmu Neslušný návrh.
Současné biblistky debatují o tom, do jaké míry byla Sára spoluvinicí této situace. Podle Susan Niditschové Sára tichou spolupachatelkou byla, podle Sharon Pace Jeansonnové byla spíše bezmocnou obětí. Cheryl Exumová tvrdí, že Sára je „spolupachatelka“, ovšem v tom smyslu, že její postava je výtvorem „androcentrického vypravěče“, který se svou ženskou postavou dělá to, co potřebuje.
Logika Abrahámovy žádosti je taková, že pro Sáru by nebylo lepší, pokud by ho Egypťané zabili a ona by se ocitla bez jakékoli ochrany. Možná Abraham nepočítal s tím, že se věci vyvinou tak rychle a Sára mu bude okamžitě odebrána, aniž by mohl cokoli udělat.
Německý biblista Klaus Koch soudil, že příběh je nutné číst v kontextu nomádské kultury. Od ženy se očekává, že bude svému muži zcela oddána a pro jeho záchranu bez váhání ztratí svou čest. Chápal to tak i Abrahám? A Sára?
Prodaná nevěsta
Novodobý mužský čtenář pociťuje stud za Abrahámovo jednání, ale také se možná dokáže vžil do jeho ponížení – pokud nějaké pociťoval. V jistém ohledu se ocitl v extrémní podobě situace, kterou zažívají partneři velmi atraktivních žen: totiž neustálé obavy z přítomnosti mnoha agilních soupeřů a nejrůznějších šviháků, kteří kolem jejich poloviček vytrvale krouží. Abrahám je slabý hráč, nomád a osamělý cizinec, jeho protivníky jsou místní monarchové, držitelé politické, symbolické i ekonomické moci.
Toto hledisko je ve skutečnosti možná platné v jiném smyslu. Dlouhodobým tématem židovského myšlení je nebezpečná přitažlivost cizích kultur – egyptské, řecké, křesťanské, německé, ruské nebo americké. Sára, to jsou vlastně Židé, kteří čelí svodům, jimž je snadné podlehnout. Tyto svody ale také anulují přísliby dané kdysi Abrahamovi.
Nicméně Abrahám selhal ještě v jedné věci: v odhadu jednání svých hostitelů. Do Egypta dorazil s představou, že tam bude ohrožen na životě. Ve skutečnosti se mu nic nestane a kvůli svým nepravdivým informacím je nebezpečný spíše on svým hostitelům. A ti se nakonec k Abrahámovi zachovají celkem kavalírsky, posílají ho pryč bohatšího, než přišel.
Motiv Sáry (a poté Rebeky) v paláci místního vládce se opakuje celkem třikrát. Důležité jsou posuny v jednotlivých případech. Faraon vypuzuje Abraháma, aby se zbavil ran, které dopadly na jeho dům, a dodává, že Abrahámovi vrací „jeho ženu“. Později si král Abímelek Abraháma předvolá a osobně mu vyčiní: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ Je to vlastně Abímelek, ne Abrahám, kdo zná a dodržuje mravní zákon.
Pak se král obrací i na Sáru: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra. To bude pro tebe na zadostiučinění v očích všech, kteří jsou s tebou. Tím vším budeš obhájena.“ Otevřeně tiká, že Sáře bylo ublíženo, byť ne jeho vinou. Sám to napravuje a výsměšně Abraháma nazývá „jejím bratrem“, tedy tak, jak patriarcha sám sebe představil.
Abrahám se Abímelekovi pokusil vysvětlit své jednání: věřil, že v jeho zemi „není bázeň před Bohem“. Tedy že tam neplatí morální pravidla. Jenže když se Abímelekovi ve snu zjeví Hospodin a hrozí mu kvůli přítomnosti cizí manželky v harému trestem, pohanský král odpoví: „Panovníku, což vybiješ národ, i když je spravedlivý?“
Oba výroky jsou jasnými narážkami na zničení Sodomy, což je příběh, který je součástí abrahámovského cyklu. Když se Abrahám snaží v rozhovoru s Hospodinem Sodomany zachránit, říká: „Copak ve městě zahubíš i spravedlivé?“ Stejný argument vůči Bohu použije Abímelek: „My jsme nevinní, byl to tvůj oblíbence Abrahám, kdo nás uvedl v omyl.“
Příběh Sodomy obsahuje líčení, jak Boží poslové přijdou do města a jsou tam spolu s Abrahámovým synovcem Lotem sexuálně i jinak ohrožováni místními obyvateli. Abrahám sám sebe chápe jako zranitelného „cizince“ v Egyptě a Geraru, kterého budou ohrožovat domácí zvrhlíci, neznalí bázně před Hospodinem. Ze Sodomy se spolu s posly zachránil jen Abrahámův synovec Lot s dcerami. Krátce poté s nimi v opilosti spáchá incest, z něhož se narodí praotcové dvou národů, Amónovců a Moábců. I v tom je Abrahám Lotovou obdobou. Připustí incestní vztah (se „sestrou“) a později s ní zplodí Izáka, jenž se stane otcem Ezaua a Jákoba, a ledy praotcem dvou národů, Edomitů a Izraelitů.
Akce a reakce
Sára a Rebeka jsou se souhlasem svých manželů přenechány jiným mužům. Co si o tom myslely, se nedozvídáme, je nám to ponecháno k vlastní úvaze. Rabínští komentátoři později dospěli k závěru, že obě „prodané“ ženy, Sára i Rebeka, si to u svých manželů nějak vybraly – první souhlasem s morálně sporným vyhnáním Hagar, Rebeka tím, že obelstila manžela Izáka a dosáhla požehnání pro svého oblíbenějšího syna Jákoba.
Jenže co když příběh není psaný jako román, ale spíš jako podobenství? A jaký klíč k němu přiložit? Nebo je klíčů více? Zde je aspoň jeden: Příběh Abraháma a Sáry v Egyptě úzce souvisí s mnohem pozdějším příběhem Izraelitů, kteří také sestoupili do Egypta kvůli hladu a stali se tam otroky, než se jim podařilo vrátit se do Zaslíbené země.
Hagar je „Egypťanka“, podle pozdější tradice dokonce patřila k čeledi, kterou Abrahám se Sárou dostali jako odškodnění při odchodu z Egypta. Její jméno se tradičně chápe jako „ha-ger“, cizinec, cizinka. Takovými „cizinci“ byli později Izraelité v Egyptě. Když frustrovaná Sára začala Hagar trápit, užívá pro to autor Genesis stejné slovo, jaké je později v Exodu použito pro útrapy Hebrejců zotročených Egypťany. Zmíněný Nachmanides konstatuje, že právě špatné zacházení Sáry s Hagar vedlo k tornu, že později národ, z něhož vzešla Hagar, trápil národ, který vzešel ze Sáry. Dávejte si pozor na to, jak se chováte ke svým bližním!
Když Abrahám dorazí do Egypta, obává se, že jeho zabijí, ale Sáru jako ženu nechají žít. Podobná slova vyřkne o staletí později v Exodu faraon, když stanovuje, že novorození hebrejští chlapci mají být usmrceni: „Pokud je to syn, zabiješ ho, pokud je to dcera, může žít.“ Když pak Hebrejci chtěli odejít, faraon je propustil až poté, co Hospodin „bil Egypt ranami“ – právě tak čteme, že Hospodin vyprostil Sáru z faraonova harému, „faraona a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abrahámově ženě Sáře“.
Podobných souvislostí je mnohem vice – v tomto smyslu Abrahám a Sára nejsou osobami, jejíchž jednání můžeme posuzovat jako činy obyčejných jednotlivců, ale předobrazy kolektivů a jejich historických zkušeností.
Sářino prvenství
Sářin příběh se točí „jen“ kolem mateřství a partnerství, obé v komplikované podobě. Její muž je naopak v kontaktu s Hospodinem, který s ním uzavírá smlouvu, jaksi i Sářiným jménem. Se Sárou Hospodin promluví jen jednou, když smíchem zpochybnila možnost, že ještě ve vysokém věku bude moci mít syna.
Na velké dějiny je tedy specializovaný Abraham. Obstál lépe? V židovské i křesťanské tradici vystupuje jako klíčová postava, muž, který uvěřil Hospodinu, opustil rodnou zem i otcovský dům a vypravil se do cizí země. Příležitostně projevil velkou odvahu, například když se svými služebníky vysvobodil unesené zajatce (v Izraeli nyní velmi aktuální námět). Také se s Hospodinem odvážně přel o osud nehodné Sodomy. Slovy dánského filozofa Sörena Kierkegaarda se stal rytířem víry, když obstál v zásadní dějinné zkoušce – totiž když byl ochoten obětovat svého (a Sářina) syna Izáka.
Není to ale tak, že Abrahám postupně „obětoval“ několik lidí? Nejdříve Sáru, když ji nechal ve faraonově (a znovu i Abímelekově) paláci, aby on mohl žít; pak Hagar a Izmaela, které nechal napospas rozkacené Sáře a později připustil, aby odešli do pouště? A teprve naposled i Izáka, kterého byl ochoten zabít a spálit na hranici?
Sára tedy zvolila jako náhradní matku egyptskou otrokyni Hagar, Abrahám manželku uposlechl, názor otrokyně znám není. Sára o Hagar řekla: „Skrze ni budu mít syny.“
Příslušná kapitola 22 knihy Genesis říká, že Abrahám vstal před cestou na horu Moria brzy ráno. Rabínská tradice říká, že to bylo proto, aby Sára ještě spala, protože by s takovou věci nikdy nesouhlasila. Po této scéně se Sára v příběhu už neobjevuje. Rabíni dodávají, že když se probudila, pochopila, co se Abrahám chystal udělat, a hrůzou zemřela. Sára nebyla „rytířkou víry“, ale „normální ženou“, což se z určitého pohledu může jevit jako pro čtenáře stravitelnější, i když méně velkolepá role.
O Sáře už se mluví jen v souvislosti s jejím pohřbem, proto vznikla myšlenka, že „obětování Izáka“ nepřežila. Abraham je v tu chvíli stále nomád, Zemi zaslíbenou budou vlastnit až jeho potomci. Osloví proto své usedlé sousedy v oblasti dnešního Hebronu a koupí od nich jeskyni Machpela, aby měl Sáru kde pohřbít. Na stejném místě později bude pochován i Abrahám a další členové rodiny, Izák, Rebeka, Jákob a Lea. Je to ale Sára, kdo jako první spočine v zemi, kterou Hospodin slíbil Abrahámovi a jeho potomstvu.
