Dnes si uděláme výlet do Nedvědice, což je městys v severozápadním cípu Jihomoravského kraje, který leží ve Svratecké hornatině na soutoku Svratky a Nedvědičky.
Je tu krásná krajina, jíž dominuje na kopci se vypínající hrad Pernštejn, jenž patří k našim nejimpozantnějším středověkým památkám. Ovšem když se podíváme na staré pohlednice s panoramatem obce, vedle kostelíku sv. Kunhuty je vidět ještě jedna výrazná věc – lom, kde se těžil pověstný světlý nedvědický mramor.
Neláme se tu jen tak ledajaký kámen. Má mírně našedlý nádech a byl z něj postaven nejen blízký hrad, ale i třeba nedaleký kostel v Doubravníku. Možná si vzpomenete, o jeho zdařilé rekonstrukci jsem psal v Orientaci na těchto stránkách před rokem (1. června 2024).
Dobrá věc se podařila, kostel září znovu v plné kráse. V Doubravníku skončila rekonstrukce významné památky |
Z tohoto kamene také vznikl Santiniho areál v Rajhradě. Pásmo mramorů se táhne podél řeky Svratky od Doubravníku až k Jimramovu.
Loosův lom
Novodobá historie lomu souvisí se slavnou rodinou Loosových. V roce 1865 ho totiž zakoupil jihlavský rodák, sochař Adolf Loos starší (1829–1879). Tento absolvent vídeňské umělecké akademie provozoval v Brně úspěšnou kamenickou dílnu, kde se vyráběly různé architektonické prvky, náhrobky a také plastiky, zdobící honosné neorenesanční brněnské paláce od architektů vídeňského Ringu (např. Besední dům, Kounicův palác, německé gymnázium ad.).
Spekulovalo se, zda se na návrhu domku Loosovy matky nepodílel i její syn Adolf, ale není to pravděpodobné. Enfant terrible celé rodiny měl tehdy s matkou napjaté vztahy.
Loosova firma patřila ve své době k největším kamenickým závodům ve střední Evropě. Na dvoře kamenictví si hrával i malý Adolf Loos junior, sám pak vzpomínal, jak ho toto prostředí formovalo a jak zde získal svůj pověstný vztah k ušlechtilým materiálům.
Ostatně, jeho charakteristické obklady z různých druhů mramorů zdobí mnoho Loosových staveb počínaje třeba obchodním domem Goldman und Salatsch ve Vídni (viz Orientace LN z 25. května) až po třeba pražskou vilu Františka Müllera.
Po předčasné smrti manžela se rodinného podniku, a to včetně nedvědického lomu, ujala vdova Marie Loosová (1833–1921). Dále se tu těžil kámen pro různé pomníky, boží muka nebo architektonické prvky. Je z něj i nedaleký památník padlým z první světové války od významného brněnského sochaře a Myslbekova žáka Josefa Axmanna. Zdejší mramor byl koneckonců použit i na obklad nároží a šambrány malého letního domku, který si tu paní Loosová nechala postavit v rámci jakési vilové minikolonie pro sebe a své dcery na prahu minulého století podle projektu neznámého architekta.
Dnešní stav
Jenom pro zajímavost: spekulovalo se sice v dobách, kdy již byl její syn Adolf (1870–1933) světoznámým architektem a architektonickým teoretikem, zda se i on nemohl na návrhu domku podílet (na plotě je i v tomto smyslu umístěna pamětní destička), ale není to příliš pravděpodobné. Loos, jakýsi enfant terrible celé rodiny, měl tehdy s matkou napjaté vztahy. A navíc si v té době budoval postavení v rakouské metropoli, kde získal své první zakázky.
Ať už je ale za jejím autorstvím kdokoli, tato letní vilka v Nedvědici byla nejprve ve vlastnictví Marie Loosové a jejích dvou dcer Hermíny a Irmy Marie, načež se jejím majitelem stal Irmin syn Walter. Dům s výrazným rizalitem v ose uličního průčelí a červeným keramickým obložením je dochovaný v původním stavu, jen vstupní partie byla později přestavěna.
Jak Adolf Loos šokoval vídeňské měšťáky a pobouřil samotného císaře |
Kousek odtud vede cesta k bývalému lomu. Nedávno jsme se ženou navštívili v Nedvědici naše přátele a ti nás v rámci prohlídky městysu k místu zavedli. Kámen se tu již léta netěží, po první světové válce se tu již velké kamenné bloky nedaly získat. Z těch menších se pak vyráběly různé drobné prvky nebo kamenná drť pro teracové výrobky. Pro ten účel tu tehdy stála řada kamenických řemeslných dílen, které však – až na jednu výjimku – později zanikly.
Stavby v okolí
Dnes je tu alespoň naučná stezka, kde se o dobývání kamene v této oblasti dozvíte více, podobně jako o dalších zajímavých stavbách v okolí. A není jich málo: je to třeba historizující vila Vendolských, která je známá tím, že tu své přátele navštěvoval básník Petr Bezruč, nebo dům Mitrovských, z něhož se do dnešních dní zachoval hezký pozdně klasicistní portikus.
A příště, tedy za čtrnáct dní, opět vyrazíme společně na výlet. Připomeneme si při něm další významnou osobnost – architekta Heinricha Kulku, Loosova věrného žáka a spolupracovníka, který má několik realizací na našem území. Jeho dílo nyní představuje právě probíhající vídeňská výstava.
