Greenwald si všiml pár věcí. Růst amerického HDP za první půlrok 2025 byl podle ekonoma Jasona Furmana z Harvardu tažen téměř výhradně investicemi do datových center a IT. V téže době dosáhla společnost OpenAI tržeb 4,3 miliardy dolarů, ale vykázala čistou ztrátu 13,5 miliardy. Což ho vede k úvaze: „Ač jsem prakticky finanční analfabet, i já chápu, proč si pozorovatelé trhů myslí, že je to neudržitelné. Je děsivé pomyslet, co by se stalo, kdyby se tyto investiční krátery zhroutily.“
Uplynulých dvacet let ukázalo, že Američané ztrácejí víru v jednu zásadní instituci za druhou: v náboženství, v média, ve vládu, ve vědu. AI může být novým úložištěm této víry.
Greenwald není cvok ani konspirátor. Proti AI nic nemá. Ale nemůže si pomoci a uvažuje o situacích „prasknutí bubliny“. Třeba hypoteční bubliny, což vedlo k finanční krizi z roku 2008. Ta snížila čisté jmění amerických domácností střední třídy na polovinu a rozpoutala bouři zápalu proti establishmentu a kapitalismu, jejíž dozvuky trvají dodnes. V USA posílily radikální levice i pravice.
Mohlo by se to opakovat s AI? Greenwald nestraší, ale vnímá třeba toto: „Umělou inteligenci prodávají jako něco s transcendentálním potenciálem. Jako nevyhnutelnou zázračnou technologii budoucnosti. Jako most k další epoše lidského rozkvětu.“ Má zajistit přelom v medicíně, řešit problémy na úrovni téměř se vzpírající popisu. Jenže kdyby se místo toho ukázalo, že jde o nafouknutý projekt technologických mesiášů, nevíme, co by se rozpoutalo tentokrát.
Uplynulých dvacet let ukázalo, že Američané ztrácejí víru v jednu zásadní instituci za druhou: v náboženství, v média, ve vládu, ve vědu. Podle Greenwalda může být AI novým úložištěm této víry. Na rozdíl od mnoha jiných věcí je něčím, v co lidé opravdu chtějí věřit. Ale je ta víra zárukou před zklamáním?
I autor těchto řádek je finanční i technologický analfabet. Nedokáže posoudit, nakolik jsou tyto obavy oprávněné. Ale myslí si, že skeptické názory mají zaznívat. Už proto, že technoeuforiky přimějí formulovat srozumitelné a přesvědčivé argumenty pro svou věc.
Nahradí brzy umělá inteligence právníky a policisty? AI v právu se stala realitou |
Německá velká koalice rozhodla obnovit povinné vojenské odvody. Tedy ne vojenskou službu jako takovou, ale evidenci branců. Magazín Der Spiegel vyzval několik redaktorů ve věku 45 až 60 let, aby sepsali vzpomínky na téměř zapomenutou proceduru. V lecčems jsou poučné i pro nás. Pár ukázek.
Jens Glüsing, dopisovatel z Mexika, * 1960. Odveden byl v roce 1980. Nechtěl na vojnu a doufal, že mu stačí potvrzení o senné rýmě. Naivně. Když stále nedostával povolávací rozkaz, zavolal na úřad, kde mu milá paní řekla: „Jejda, málem jsme na vás zapomněli.“ Proto dostal na výběr jen dvě možnosti. K tankistům či do námořní zásobovací školy na ostrově Sylt s výcvikem pro štábní úkoly. Vybral si Sylt. „Vojenská služba mě na pozdější novinářskou dráhu připravila dvěma způsoby,“ píše Glüsing. „V armádě mě naučili psát na stroji a léto jsem strávil na Syltu, už tehdy oblíbeném u mnoha žurnalistů.“
Jens Radü, šéf zpravodajství, * 1979. Odvod absolvoval v roce 1998. Líčí, jak se jeho známí pokoušeli vojně vyhnout, a píše: „Tohle se má vrátit? Dejme tomu, ale s výrazně omezenými pruskými móresy. A bez lékaře, jenž prohmatá varlata a během pár sekund rozhodne o roční budoucnosti. Já jsem tehdy vojnu odmítl. ‚Podrobné prohlášení o důvodech odmítnutí vojenské služby z důvodů výhrad svědomí‘ jsem napsal doma do počítače.“
Stefan Kuzmany, vedení redakce, * 1972. Z odvodní prohlídky si pamatuje atmosféru čekání a otázky kolegů: Co dělat, když dojde na „kontrolu varlat“? Co když ji bude provádět lékařka? Smí to vůbec žena dělat? Když na něj přišla řada, jeho osud visel na slabozrakém levém oku. Lékař se zeptal, zda chce opravdu k armádě. „Nemusí to být,“ zněla odpověď, čímž se stal ke službě nezpůsobilým. Shrnuje to takhle: „Někteří z mých přátel na vojně byli. Naučili se tam otvírat pivní lahve jakýmkoli myslitelným předmětem a okamžitě usnout v jakékoli myslitelné poloze. Bylo po pádu berlínské zdi a myšlenka na konflikt s Ruskem či kýmkoli jiným se zdála absurdní. Tehdy mi připadalo, že vojenský život je nudný. Jak by bylo úžasné, říkám si teď, kdyby tomu tak bylo opět.“
