Konrad Paul Liessmann (1953) přednášel přes dvacet let na Vídeňské univerzitě. Na detailu ukazuje, jak se atmosféra na škole mění a co ho na tom znechucuje.
„Jednoho krásného dne mi přišla zpráva od pracovnice vedení mé fakulty, kde jsem byl osloven jako Vážen* Liessmann. Byl jsem šokován,“ píše. „Znám odesilatelku dvě desítky let a nikdy jsem nedal najevo pochybnost o tom, že v té době užívané oslovení Vážený pane považuji stále za správné. Nyní jsem degradován na pohlavně nespecifikovanou bytost. Instituce, kde léta působím, dělá, jako by nevěděla, s kým má tu čest.“
A co že se to stalo? Vídeňská univerzita se po dlouhých zevrubných diskusích rozhodla, že v osobních osloveních by se měly používat hvězdičky, aby nebylo specifikováno pohlaví. Snaha neurazit někoho, kdo gender považuje za společenskou konstrukci, a nikoli biologickou danost ani se nepovažuje za pohlavně vyhraněného. Jenže uražen je pan profesor Liessmann. A v knize Všude samá lež a jiné pravdy ukazuje, proč má ze současnosti hluboce rozporuplné pocity.
Mimo jiné proto, že se domnívá, že menšiny, jež byly v minulosti přehlíženy a umlčovány, nyní nejenom chtějí získat odpovídající hlas, ale chtějí i umlčet ostatní.
V Británii zatkli slavného scenáristu kvůli tweetům. Policii peskuje i Starmer |
„Téměř vše, co určuje životy a myšlení lidí, působí dojmem přehnanosti. To platí jak pro naděje a očekávání, tak pro starosti a obavy,“ píše Liessmann. Lidé ztrácejí cit pro uměřenost, schopnost argumentace, ochotu naslouchat názorům druhých. Diskuse – o klimatu, genderu, válce, demokracii nebo třeba očkování – se mění v nesmiřitelné spory na téma pravda versus lež, dobro versus zlo, přítel versus nepřítel. Mají až náboženský zápal. Na Západě žijeme v převážně světském prostředí, a tak se novými prostředky hledá nárok na absolutní pravdu, na neomylnost. Ale to hledání nebývá nijak sofistikované. Lidé volí tu nejjednodušší, přímočarou cestu – neomylnost si prostě přisvojí. Deklarují, že ti druzí se mýlí nebo přímo lžou, šíří fake news a konspirační teorie.
Hluboké důvody obav
Nic z toho jistě nejsou žádné převratné postřehy. Liessmann k nim ale dodává něco, co bychom mohli považovat za filozofické východisko textů shrnutých v této knize: „Proč tomu tak je? Proč jsou všechny debaty okamžitě hystericky stylizovány do polohy buď–anebo, která už nepřipouští žádné nuance?“ ptá se. Jistě, jednou z příčin je charakter sociálních sítí, „twitterovaná křivka vzrušení“, logika komunikačních technologií, která dokáže rozlišit pouze mezi obdivem a opovržením.
Ale má to i hlubší důvod: „Moderní člověk je konfrontován s deziluzivním poznáním vlastní nahodilosti a bezvýznamnosti. Filozof Günther Anders to označil pojmem šok z nahodilosti. Je jistě nasnadě mírnit takový otřes snahou rozšiřovat své já v čase a prostoru.“
Musíme nadouvat své ego, abychom zapomněli na marnost svého počínání. Na vlastní vrženost do prázdného světa, ve kterém nás nečeká žádná spása a kde nás nezachrání žádné velké ideje ani ideologie. Jsme opuštění, jsme sami za sebe. Mohlo by to vypadat jako odvážné a hrdé východisko liberalismu, ale je to také pohled do tváře konečnosti. A ten, když je vybaven odpovídajícími technologiemi, se mění ve zběsilý útěk do přehánění a odmítání naslouchat. Není čas zamyslet se, spočinout. Mohla by na nás padnout veškerá ta hrůza. Ten strašlivý šok z nahodilosti.
Akademici se bojí. Všude totiž číhá nějaký cenzor, který by je mohl označit například za transfobní rasisty, kteří navíc schvalují genocidu původních obyvatel Ameriky.
Nejde jen o hvězdičky při oslovení. Je toho mnohem víc: Evropa a bílý muž se omlouvají za všechna bezpráví, která způsobili v dějinách. To by samo o sobě ještě nemuselo být pro diskusi zničující, jenže tu je fatální paradox: západní akademici tuto diskusi otevírají jen formálně. Reprezentují sice tradici evropského myšlení a tradici evropských univerzit, svobodu slova a projevu, ale nyní ustupují ideologickému tlaku. Omlouvají se. Neargumentují. Podrobují se.
„Je paradoxní, že těm, jejichž činnost je založena na svobodě, jako by nyní činilo potěšení se této svobody zbavovat, jen aby stáli na domněle správné straně,“ komentuje to Liessmann, který odmítá nejenom „hvězdičku“ před svým jménem.
A možná se akademici také bojí. Všude totiž číhá nějaký cenzor, který by je mohl označit například za transfobní rasisty, kteří navíc schvalují genocidu původních obyvatel Ameriky. Rozhněvaný profesor Liessmann ale požaduje, aby lidé na univerzitě diskutovali postaru, otevřeně, svobodně. Aby přemýšleli, neztráceli uměřenost. Aby nevítězil náboženský zápal, byť by měl pochopitelné kořeny v minulé diskriminaci a nespravedlnosti. Aby nevznikaly myšlenkové a slovní patvary, které svůj smysl odvozují od toho, že se nikoho nechtějí dotknout. Je to totiž téměř tak mrazivé jako „šok z nahodilosti“. Když se budeme snažit především o to, abychom nikoho neurazili, co z komunikace zbude? Liessmann shrnuje: „Některé touhy by bylo dobré držet raději na uzdě. Jinak by se v určitém okamžiku mohla začít vnucovat myšlenka, že skutečně spravedlivá společnost musí být společnost bez lidí.“
Příklady, kdy to celé vzalo špatný konec, známe dobře. Britská filozofka a feministka Kathleen Stocková, profesorka na univerzitě v Sussexu, v diskusi o genderu prohlásila, že „biologicky dané pohlaví člověka nelze jednoduše zrušit aktem přejmenování“. Z pohledu mnoha studentů i kolegů se ocitla v podezření, že je „transfobní“, a rozpoutala se mediální štvanice, která vyústila v to, že nervově vyčerpaná Kathleen Stocková z univerzity odešla.
Už žádný gender, USA budou uznávat pouze dvě pohlaví, nařídil Trump |
„Tvrzení, že pohlaví člověka je sociální nebo kognitivní konstrukt, který lze kdykoli revidovat a který vzniká pouze na základě subjektivních pocitů, se stalo dogmatem, o němž se už nesmí pochybovat,“ komentuje kauzu Liessmann. A dodává: „Jaká svoboda myšlení a bádání je na univerzitách ještě možná, když malé skupiny s výstředními postoji, avšak prezentovanými pod praporem nadřazené morálky mohou sabotovat jakoukoli otevřenou kontroverzi?“
A to je to, oč jde. Liessmann rozhodně nechce zakázat zastáncům „genderování“, aby mohli vstoupit do otevřené, svobodné diskuse, navíc by poradil všem diskutujícím, ať už mají jakékoli názory, aby byli zdrženliví, aby vnímali argumenty, aby se neuchylovali k rychlým odsudkům. Odmítá ale „prapor morální nadřazenosti“, to, že do diskuse vstupuje někdo s náboženským zápalem a ostatní mu raději ustoupí, protože doba to považuje za správný postoj.
Samozřejmě ale ne vše je tak špatné, jak to vidí rozhněvaný K. P. Liessmann. Příběh profesorky Kathleen Stockové má pointu, kterou Liessmann v době psaní knihy nemohl znát: britský úřad pro dohled nad univerzitami letos na jaře udělil univerzitě v Sussexu rekordní pokutu ve výši 585 000 liber za to, že nebyla schopna ochránit svobodu projevu a akademickou svobodu.
Strach ze slov. A z dějin
„Tam, kde každé slovo může být přešlap, každá věta lapsus, každá metafora pochybení, tam ustrne myšlení. Strach není moudrý rádce ani při mluvení, ani při psaní. To neznamená, že lze kdykoli říci všechno. Ale je třeba nechat na lidech, zda dokážou chápat souvislosti, brát v úvahu historické změny a rozpoznávat významové nuance,“ píše Liessmann.
Jako anekdota může působit, že z jazyka západních zemí se postupně vytrácí pojem „černý pasažér“. Nikoli, historicky tam nebyly žádné konotace s Afroameričany, nicméně by si ten pojem mohl někdo vykládat jako urážlivý… A co „černý trh“ a „černá čísla“? Nebo „červená čísla“, která mohou do rozpaků přivádět původní obyvatele Ameriky nebo sociální demokraty?
U ohýnku „seděly děti – jeden vedle druhé“. Zřejmě ani střední rod už neprošel genderovou prověrkou |
Ano, to jsou anekdoty. Ale atmosféra cancel culture, tedy kultury, která škrtá nejen jednotlivá slova, ale i knihy, obrazy nebo osobnosti, podle Liessmanna úsměvná není. Jak může člověk svobodně přemýšlet a psát, když téměř s každým slovem jako by se pouštěl na minové pole? Co ještě smí akademik říci, aby případně neurazil potomky Inků, kteří nesou kříž Pizarrovy dobyvačné výpravy? A kohokoli, kdo dnes pozvedá kdysi potlačený hlas? Přepisování dějin, strhávání pomníků a škrtání osobností Liessmanna vysloveně týrá. Jako klasický evropský vzdělanec se nechce smířit s tím, že západní kultura dospěla v posledních letech k závěru, že nejlepší způsob, jak se vyrovnat s dějinami, je na ně zapomenout. Nebo je hodnotit prostřednictvím současných morálních norem, snažit se očistit svět od všech historických stop, které se rozcházejí s našimi současnými morálními představami.
To přece nedává smysl! Dějiny se rozplývají, dějepis končí. Už není co studovat, o čem diskutovat. Zůstává jen současnost, aktuální politické a kulturní války. Důsledná cancel culture.
Domýšlivost v omylu
Aby bylo jasno, Liessmann svojí opozicí vůči cancel culture nechce relativizovat nebo zamlčovat bezpráví a tragédie, které dějiny přinášely. Nechce ani zakazovat diskusi o vině a trestu nebo z diskuse vyloučit jakýkoli hlas. Požaduje ale, aby nezmizel předmět, o kterém má smysl přemýšlet a diskutovat. A v diskusích odmítá náboženský zápal, deklarovanou neomylnost a domýšlivost.
„Domýšlivost zračící se v domněnce, že všechna pokolení před námi se mýlila, je nedorozumění. V neposlední řadě jsme výsledkem těchto omylů my sami. Nestanou se z nás lepší lidé a ani nevytvoříme lepší svět, když jej očistíme od všech dokumentů, které by nám mohly připomínat, že dějiny nejsou morální instance.“
Šok z nahodilosti. Dějiny jsou hrozivá připomínka konečnosti. Je lepší překrýt je představou o tom, že jsme vytvořili správně fungující morální společnost.
A rychle zapomenout.
