Dynamika literárního prostředí funguje především na objevech, na uvádění nových jmen do oběhu. A stejně tak funguje na znovuobjevení, tedy na vytažení určitého (údajně) pozapomenutého tvůrce, který byl (údajně) pozapomenut neprávem.
Těmi údajně v závorce se zvýrazňuje jeho legenda. Přičemž je pochopitelně dobře, když je spisovatelův život obdobně atraktivní jako jeho dílo. Jestliže totiž tato legenda na jednu nohu kulhá – nudný literátův život či ne až tak úžasné dílo –, potom je samozřejmě nutné o to víc zdůraznit to výrazné a o tom druhém hladce pohovořit či vůbec taktně pomlčet.
Zdá se, že nyní přišla v tomto směru řada na japonského autora Jukia Mišimu (1925–1970). Přičemž u něj je ta výhoda, že je pozoruhodný jak jeho život, tak literární dílo. A ještě jedna věc mu hraje v českém prostředí do karet: japonské literatuře se u nás v poslední době prodejně daří. Ne že by se jednalo vždy o čísla jako v době největší slávy Harukiho Murakamiho, každopádně první náklady bývají rychle vyprodány a musí se dělat dotisky – to se týká jak třeba Osamua Dazaie, tak právě Jukia Mišimy.
