Podle mytického vyprávění si bohyně Afrodita přišla osobně prohlédnout svou vlastní sochu vyhotovenou Praxitelem, jedním z nejvýznamnějších starověkých sochařů. Shledala ji věrnou – dokonce tak moc věrnou, až rozhořčeně zvolala: „Kde mě Praxiteles viděl nahou?“
Jelikož smrtelník nesměl za žádných okolností bohyni spatřit nahou, byla odpovědnost i trest přenesena – na jeho dláto. Praxiteles tak neviděl a neudělal nic, co je zakázané. Sochu prostě vytvořilo dláto, které během tvorby držel v ruce. A tento nástroj měl ve skutečnosti vést bůh Ares, Afroditin božský milenec, patron železa a všech z něj zhotovených nástrojů. Nástrojů s duší.
Dary, které se chtějí vrátit
Podle představ členů mnohých preliterárních společností věci skutečně měly svou vlastní duši; případně v nich byla, byť třeba jen přechodně, uložena duše člověka. (Kdyby náhodou tento text četli čtenáři vyrůstající na YouTube, tak animismus je religionistický termín podle latinského anima – duše, nikoli podle oblíbených japonských komiksů a seriálů.) Například pokud v takových společnostech žena rodila, její duše byla ve zvláštním ohrožení a bylo třeba ji bezpečně fyzicky uschovat; třeba do železného tesáku. Případně tito „lidé primitivní“ věřili ve spojitost mezi duší člověka a částí jeho těla, jako jsou vlasy, anebo mezi zraněním a inkriminovanou zbraní: v německém pohoří Harz podle antropologa Jamese Frazera nůž, který člověku způsobil ránu, natírali sádlem a předpokládali, že jak bude sádlo vysychat, bude se hojit i rána.
Podle autorů knihy Planeta Nippon se nelze divit, že pro Japonce je zcela normální, když si vytvoří hlubší a intimnější vztah s vlastním počítačem než s živými tvory.
Věci byly chápány jako mocné, ale i nebezpečné, byly-li předány někomu dalšímu, jak popsal francouzský sociolog Marcel Mauss ve svém Eseji o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech (1925). Pokud někomu něco dáme, dáváme mu tak něco ze sebe samých. A když něco dokonce ukradneme, bereme si něco, co je ve skutečnosti součástí podstaty či duše druhého. Ponechat si danou věc by bylo životu nebezpečné! Patří jinému i duchovně a mohla by nám uškodit. Taková věc podle Mausse nebyla prostým předmětem: snažila se vrátit do svého původního domova nebo vytvořit pro rod a půdu, ze kterých vzešla, rovnocennou protihodnotu.
Mauss přibližoval například situaci domorodců na Trobriandských ostrovech, kde jednotlivé rody vlastní určité cenné předměty, z nichž každý má svou osobitost, jméno, vlastnosti i moc. Ať jsou to velké mušle abalone, štíty, jež jsou jimi pokryté, nebo opasky a přikrývky s rodovými znaky, vetkanými či vyšitými vzory očí či lidských i zvířecích hlav. Nebo i celé domy a trámy: „Vše mluví, střecha, oheň, sošky, malby. Každá z těchto cenností má tvořivou moc. Není jen znakem a zárukou; je i znakem a zárukou bohatství.“ Přežívání této víry v oživené věci autor sleduje i u francouzských či německých venkovanů. Někteří z nich prý ještě v Maussově době věřili, že se prodaná věc musí odpoutat od prodávajícího.