Knihy o skladatelích občas bývají smrtelně nudné, zpravidla zahrnují soupis děl, jejž životopisec občas okoření nějakou zajímavou okolností či historkou ze skladatelova života. Zpravidla se ale nedozvíte, jaké bylo skladatelovo oblíbené jídlo, jak rád trávil večery, jakým byl partnerem své ženě či jak se choval k dětem. Stojí to většinou mimo „vědecký“ zájem, ale přitom je to relevantní z hlediska toho, že si čtenář může utvořit představu, jakým byl dotyčný člověkem.
Antonín Dvořák: Portrét člověka
|
Mnohé tyto „marginální“ informace přináší kniha Antonín Dvořák: Portrét člověka. Práce vznikala jako koncept skoro tři desítky let, Ondřej Šupka sám říká, že podobnou knihu si už léta chtěl přečíst a nezbylo mu, než aby si ji napsal sám.
Ovšem pokud se domníváte, že se jedná o nějakou sbírku bulvárních drbů, jste na špatné adrese, publikace sestává z osmi samostatných „strukturalistických“ kapitol, pojednávajících o skladatelově fyzické i psychické kondici, láskách, finančních poměrech, vztazích s ostatními skladateli i postupně všech adresách, na kterých bydlel.
Symfonie Oceán
Autor se opírá o fakta, jež čerpal z monografií, vzpomínek a hlavně bohaté korespondence, a ukazuje Dvořáka v každodenních, zpravidla mimouměleckých situacích. Snad jen v kapitole o vztazích ke skladatelům současníkům se kniha přibližuje konvenčním monografiím, ale to není v tomto případě na závadu.
Hvězdné komorní řadě letošní Dvořákovy Prahy kralovala Kateřina Kněžíková |
Skladatelova láska k vlakům je známa notoricky, vášnivý „trainspotter“ Dvořák se vžil i u širší veřejnosti, ale že podobně vášnivě pozoroval v newyorském přístavu lodě a znal jejich jízdní řády, je známo mnohem méně. Po své nejslavnější symfonii č. 9 Novosvětské skladatel pomýšlel na desátou symfonii, které sám dal pracovní název Oceán. Díky knize se též dozvíte, že byl Dvořák nejen vášnivým chovatelem holubů, ale i rybářem či zdatným hráčem kulečníku.
O Dvořákově slabosti pro karetní hru darda se ví, podobně není tajemstvím, že svou zálibou „terorizoval“ své nejbližší. Méně se ví, že Dvořák byl vášnivým kuřákem dýmky, ale tu nesměl kouřit doma, protože zápach z ní šlo špatně vyvětrat. Doma směl skladatel kouřit jen doutníky a cigarety, dýmku si proto vychutnával v kavárnách a hostincích. Kouření též považoval za důležitý společenský zvyk. Mladému skladateli odmítajícímu jím nabízený doutník řekl: „To z vás nebude žádný komponista. Kdo chce komponovat, musí také kouřit.“
Do kaváren se tehdy chodilo nejen kvůli společenským setkáním, ale též pro informace, byly zásobeny zahraničními novinami a časopisy. Téměř každodenně navštěvoval Pařížskou kavárnu, kde měl dlouhodobě rezervovaný stůl. V devadesátých letech skladatel pravidelně chodil do restaurace U Mahulíků, zde se ve zvláštní místnosti, nazývané kufr, scházela společnost z uměleckých a vědeckých kruhů.
Antonín Dvořák je typická Panna. Jako Slované ho máme v krvi, říkají muzikanti, kteří s ním strávili loňský rok |
V roce 1894 byla ustavena stolní Společnost mahulíkovců a Dvořák byl jmenován jejím protektorem. V šedesátých a sedmdesátých letech pravidelně docházel do restaurace U Zpěváčků v pražské ulici Na Struze. Uvedené by mohlo působit dojmem, že skladatel byl nějaký flamendr, nicméně opak je pravda, Dvořák opouštěl tyto společnosti zpravidla o deváté hodině večerní, neboť celoživotně dbal na pravidelný režim.
Kniha je velmi čtivá, a jak sám autor říká, je přístupná všem, kdo se zajímají o Antonína Dvořáka.
