Toulali se krajinou, sbírali hlízy a vrženým bumerangem sem tam zručně ulovili klokana či menší hlodavce. Vyprávěli si magické příběhy z posvátných Dob snění. Sedávali pod skalními převisy, na něž malovali ohromující výjevy v jakoby průhledném, rentgenovém stylu. A hráli přitom na svá dydžerydů hučivé melodie, přičemž se neváhali s jinými lidmi podělit o cenná naleziště vody, okru na malování svalnatých těl anebo lokalit sezonních bobulí...
Tak bývají běžně vykreslováni Austrálci či Aboridžinci, zkrátka nativní obyvatelé nejmenšího světadílu. Tak jako všechno, realita byla složitější. Napovědět může nejen archeologie, ale též etnohistorie a popisy prvních kontaktů s Brity.
Líbivý obraz „ušlechtilého či vznešeného divocha“, který filozofové načrtli, má své šmouhy. Bojovalo se kvůli slávě, ženám, mstě i napajedlům a zdrojům barviv.
Důstojník námořní pěchoty Watkin Tench v roce 1789 popsal domorodé oštěpy, jimiž bylo pár bělochů zabito: „Zjistili jsme, že tyto oštěpy nejsou vždy stejné, některé z nich jsou ozubené jako harpuna a jiné jednoduše špičaté. Jejich útočné zbraně se neomezují na oštěpy, protože kromě nich mají dlouhé dřevěné meče ve tvaru šavle, schopné způsobit smrtelnou ránu, a kyje obrovských rozměrů. Občas jsou mezi nimi také k vidění malé štíty z kůry stromů (...)
Podle toho, co jsme viděli, jsme se domnívali, že tito lidé spolu válčí. Nejednou jsme je pozorovali shromážděné, jako by byli na výpravě. Důstojník jednoho dne potkal čtrnáct z nich, když pochodovali v pravidelném útvaru lesem, každý ozbrojený oštěpem v pravé ruce a velkým kamenem v levé: v jejich čele kráčel náčelník, který se vyznačoval tím, že byl pomalovaný.“
Jak vysloveně zaznívá, nešlo jen o odpor proti kolonizátorům, ale též o boj s dalšími lovci-sběrači. Jak asi v reálu vypadal? To se snažil zjistit antropolog Mark V. Allen z California State Polytechnic University. Spolu se svým kolegou z téže školy Terrym L. Jonesem před dekádou vypravili v renomovaném vydavatelství Routledge knihu Violence and Warfare among Hunter-Gatherers, která právě vyšla v českém překladu v nakladatelství Academia.
Má celkem devatenáct kapitol, 490 stran a s využitím úctyhodného etnografického materiálu z Oceánie, obou Amerik i pravěké Evropy nabízí pozoruhodný vhled do bojůvek, střetů, svárů, nájezdů a konfliktů menších – často i vysoce mobilních – lovecko-sběračských populací, případně i usazených raných zemědělců (třeba na Nové Guineji) či lovců-rybářů (v Arktidě). I deset let po svém zrodu (jedná se již o „klasické dílo oboru“) je to výživné a zajímavé čtení, které však není určeno útlocitnějším čtenářům. Vědecké studie se hemží kosterními nálezy, rozbitými hlavami či „impresivními zlomeninami lebek“ v případě úderů v Austrálii, skalpy a trofejemi z leckteré části těla...
Specializované oštěpy smrti
Allen, hlavní editor svazku, kromě úvodníku a závěru přispěl i jednou z nejzajímavějších kapitol – věnovanou právě Austrálcům, kteří obývají obrovská území přes 40 tisíc let. Do kolegů si rýpl: „Bohužel, australští antropologové o toto téma [válčení a násilí] dosud zájem příliš neprojevují. Stručně se věnují zbraním nebo si všímají ,konkurence’, která vede k potřebě kontrolovat zdroje, ale jak mohla být taková kontrola zajištěna, po tom se nepídí. V tomto opomenutí a zanedbání přetrvává předsudek o ,minulosti v míru’, který se přes veškeré snahy o obrodu archeologie válčení dosud nepodařilo překonat,“ tvrdí Allen.
A s gustem si na pestré populace Austrálie posvítil – důkazů o násilí i válčení našel mnoho; v severní Arnhemské zemi i v okolí řeky Murray. Vychází z tamními archeology uznávané teorie intenzifikace (výrazné teritoriality a zvyšujícího se tlaku populací na zdroje, byť s „neochotou popasovat se s konfliktem“), z výroby kamenných nástrojů určených k ublížení člověku, nikoli pro lov (popsal je už výše Tench), a ze skalního umění, které odkazuje na starobylost bojů (postavy ubíjející soky).
Mrkněme se více na zvláštní oštěpy, které jsou ve stínu bumerangů anebo wumer, vrhačů hladkých oštěpů. Australská tradice malých nástrojů (ASTT) čili úštěpů a čepelek se plně rozvinula před asi 5000 lety, přičemž tyto mikrolity mohly být vsazovány do dřevěné násady a připevněny volněji tak, aby se v ráně uvolnily a šly extrémně špatně vyjmout.
Etnografové jim na jihu a západě Austrálie a v Novém Jižním Walesu říkali „oštěpy smrti“. Na klokany nebyly: nedávno se jasným dokladem stal v duně poblíž Sydney nález mužského těla (o stáří 30 až 40 let), který byl v archaické době zabit právě takovými kompozitními zbraněmi: do zad nad levým bokem nebožáka zasáhl ozubený oštěp a v těle zůstaly úštěpy. Navíc měl bodné i řezné zranění hlavy.
Nebyla to ojedinělá oběť. Mark Allen, na nějž navazuje Colin Pardoe kapitolou přímo o osteologických a etnografických dokladech bojů v Austrálii (obranné zlomeniny většinou levé strany těla ve snaze vykrýt útoky spíše praváků, boží soudy čili ordály jedinců čelících šesti sokům vrhajícím zbraně na testovaného se štítem!), uvádí, že jen v Arnhemu mezi lety 1909 až 1929 zemřelo asi 200 nativních mladíků v různém typu válek.
Dle terénního etnografa Lloyda Warnera (1937) se tak dělo v konfliktech od formalizovaných bitev (mohly smluvně končit po zranění soků) až po vyloženě vražedné a tajné útoky, jejichž „cílem bylo zabít co nejvíce lidí“. Mužů, žen i dětí nepřítele. Bojovalo se kvůli slávě, ženám, mstě i napajedlům a zdrojům barviv, která „očividně vlastnily skupiny, které bránily v přístupu cizincům“.
Líbivý obraz onoho „ušlechtilého či vznešeného divocha“, který filozofové včetně Jeana-Jacquese Rousseaua načrtli, má své šmouhy. Nová kniha to v kvalitním překladu Romana Šolce ukazuje poctivě a bez příkras. Ale ještě dávno před tímto sborníkem vyšla kniha Lawrence Keeleyho War before Civilization: The Myth of the Peaceful Savage (1996) i další studie, které „předložily archeologům pádnou výzvu, aby se ve svých záznamech znovu podívali po důkazech svědčících o válčení“ a že „kulturní antropologové a archeologové často ,pacifikovali minulost’ ignorováním dokladů násilí a válčení,“ uvádějí Allen s Jonesem, kteří ještě neměli nejnovější poznatky z masakrů evropského pravěku (Herxheim, Achenheim).
Konflikt, agrese, nepřátelství
Další klasik výzkumu zrodu války Keith Otterbein, autor díla How War Began (2004), nabídl dichotomii dvou „druhů učenců“. Na jedné straně bádají jestřábové, kteří věří, že válka, boje a s tím související násilí jsou slidmi již od samého počátku věků, kdežto mírnější holubice namítají, že válka je poměrně nová, spjatá až s rozvojem komplexních společností, náčelnictví a koloniálních říší. Rozličné koncepty prehistorie násilí tak rozlišují dlouhé dějiny válčení (typicky Richard Wrangham) a krátké dějiny válčení (třeba Douglas P. Fry).
Není bez zajímavosti, že se antropologové ptají, zda lidé tíhnou k násilí a válčení takříkajíc univerzálně; co spojuje skalpující Černonožce a Komanče, asmatské lovce lebek, mírné kalaharské !Kungy i třeba někdejší Slovany, potažmo dnešní Čechy,s pomlázkovými rituály aplikovanými na ženy. Vědci Lionel Tiger a Robin Fox (1971) našli všude společnou kategorii „organizovaného predátorského násilí“ (spjatého hlavně s muži), nicméně varovali, že pojem (rozsáhlé) války není všudypřítomný: devadesát procent času v historii prý u lovců a sběračů šlo spíše o „nájezdy a šarvátky“ či předvádění sil, kdy nezahynulo až tolik osob.
Hledat všeplatnou „univerzálii“ zkoušeli i další. Donald E. Brown (1991, 2004) identifikoval vzorce jako „konflikt“, „řešení konfliktu“ či „agresi“, pro Clydea Kluckhohna to byly „pocity nepřátelství“ (1959), pro Melvina J. Konnera „zvýšené mužské násilí“ (1982), pro Rudolfa Arnheima „archetypy nepřátelství“ (1988), pro Franze Boase „nenávist“ (1938), pro Carletona S. Coona dokonce „užívání rukou k boji“ (1948), pro Margo Wilsonovou „msta“ (1988), pro Ralpha Lintona „regulace násilí“ (1952) a pro Waltera Lonnera „agrese“ i „vztek“ (1980).
Vědci ovšem hledali i mírumilovné a „bezválečné společnosti“ lovců-sběračů, které staví do opozice „válkychtivých společností“. David Fabbro roku 1978 některé „klidné“ kultury jmenoval a srovnával (malajské Semaje, bolivijské Sirionó, !Kungy z Kalahari, pygmejské populace Mbuti, komunity Hutteritů v Severní Americe, obyvatele ostrova Tristan da Cunha a Měděné Inuity čili Eskymáky z Kanady). Došel k závěru, že se prý 1) neangažují v násilí vůči jiným skupinám, 2) neznají občanskou válku či kolektivní násilí, 3) neudržují stálou vojensko-policejní organizaci, 4) vykazují mizivé interpersonální násilí a 5) postrádají struktury vedoucí k násilí.
Šokující řezničina
Hledání podstaty války – a míru – je dnes nebývale aktuální. Antropologové mohou do debaty hodně přispět. Jak připomínají Allen s Jonesem, i podobné kultury se mohou chovat zcela jinak. Násilné střety v severoarktických oblastech Ameriky se pohybovaly mezi dvěma extrémy: zatímco na severozápadě Aljašky byly „prudké, rozsáhlé, trvalejší, všudypřítomné a brutální“ (a muži cvičeni k válečnictví), ve východním arktiku Kanady nebylo o rozsáhlejších střetech, jež by se daly nazvat „válkou“, mezi Inuity slyšet.
Ale jinde byla míra řezničiny šokující: třeba v konfliktu aljašských Noataků (Inupiaqů) s lovci karibu Kobuky prvně zmínění pobili sokům děti a ženy, jimž všem „vstrčili do vaginy rybu“, ale rok či dva poté čelili kruté odvetě: Kobukové v inuitském ležení pozabíjeli všechny ženy Noataků, jimž na oplátku „uřezali vulvy, navlékli je na šňůru a zamířili k domovu“.
Autor působí na Univerzitě Karlově a v Nadaci Neuron. Nedávno vydal knihu Dějiny skalpování (2025).
