Tvrdit, že Boček slovo nedodržel, ale vlastně není fér. Příběh Marie Kostkové, jejíž rodina v devadesátých letech zámek Kostka restituovala, je totiž (nejspíš) opravdu uzavřený. Ovšem na zámku se děly neskutečné věci i předtím, stejně jako tam působily některé z postav předchozích knih, takže oceňovaný humoristický spisovatel mohl vytvořit tento prequel Poslední aristokratky, aniž by své slovo porušil.
I v nové knize příběh samozřejmě pořád „píše“ komtesa Marie, ovšem pouze se svými slovy snaží převyprávět dávnou historku z roku 1983. Je to pro Kostku klíčový rok: po dlouholeté rekonstrukci se zámek znovuotevírá veřejnosti. Již tu působí nerudný kastelán Josef, věčně opilá kuchařka paní Tichá a právě nastupuje zahradník pan Krása.
Bridgertonovi a milenka Lorda Byrona. Inspiroval se netflixovský hit životem divoké a vášnivé šlechtičny? |
A do toho se na zámku bude konat v předchozích dílech tolik omílaná svatba Helenky Vondráčkové, takže se na Kostce začnou objevovat i komunističtí papaláši, Státní bezpečnost nebo svatební koordinátorka. Jeviště připraveno, vypusťte herce!
Terazky som humoristou
Evžen Boček (1966) je spisovatelským zjevením u nás nevídaným. Debutoval už Deníkem kastelána (2000), solidním, leč nenápadným románem, kde ještě pod pseudonymem Jan Bittner pochmurně zpracovával neveselou kastelánskou realitu devadesátých let. Po dalších čtrnácti letech ale žánrově úplně otočil a přišel s Poslední aristokratkou.
Pustil se do humoru, a to tak úspěšně, že dnes je jedním z nejuznávanějších humoristů u nás. Stal se doslova fenoménem, o čemž svědčí nejen závratné prodeje jeho knih, ale třeba i to, že podle Poslední aristokratky vzniklo i divadelní představení nebo dva (bohužel nepříliš povedené) filmy.
Však se také učil od těch nejlepších. Humor Evžena Bočka se totiž vydává cestou největších klasiků žánru: v mnohém může připomenout třeba Pelhama Grenvilla Wodehouse (na jehož slavný román Vlna zločinnosti na zámku Blandings odkazuje i název jedné z knih Bočkovy série Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka), Jeroma Klapku Jeroma nebo Miloslava Švandrlíka v té nejlepší formě.
I v Aristokratce v Československu se tak na čtenáře valí jedna neuvěřitelnější zápletka za druhou a kniha víc než cokoli jiného připomíná grotesku. Svojí bláznivostí i přirozenou lehkostí a spádem upomene zmíněnou (a některými čtenáři neprávem podceňovanou) Vlnu zločinnosti na zámku Kostka.
I zde dojde ke strhujícímu střetu svérázného zámeckého osazenstva v čele s kastelánem, který nenávidí lidi, jakékoli zvuky a vůbec skoro všechno, s úplně dementními lidmi z okolního světa, kteří se při bližším zkoumání ukážou jako ještě větší pitomci než samotné zámecké panoptikum. A je jedno, zda jde o členy KSČ, anebo svatebního týmu Helenky Vondráčkové.
