Jak poznáte, že jste největší žijící hudební skladatel? Nakreslí o vás komiks

  16:30
Estonský skladatel Arvo Pärt je hvězdou mezi soudobými autory artificiální hudby. Od roku 2011 do roku 2018 byl celosvětově nejhranějším autorem tohoto žánru, v roce 2019 jej dokázal přeskočit jen autor filmové hudby John Williams. Není divu, že Pärtovy devadesátiny (11. září) jsou letos důvodem pro to, aby se jeho hudba hrála ještě více.

Arvo Pärt, nejen hudební hvězda, ale i hrdina komiksu. | foto: Getty Images

Grafický román, či chcete-li komiks Joonase Sildreho není typickým životopisem. Zachycuje sice lineárně skladatelův životní příběh a umělecký vývoj, končí však 19. lednem roku 1980, dnem, kdy sovětský režim donutil skladatele k vystěhování. Do rodného Estonska se Pärt vrátil až po třiceti letech exilu v Rakousku a Německu.

Joonas Sildre: Mezi dvěma zvuky. Cesta Arvo Pärta k vlastnímu hudebnímu jazyku.

V překladu Jana Marka Šíka vydalo nakladatelství Vlny, Praha 2025.

Osobitě obrazově zpracovaný životopis sice ukazuje „typické“ příhody z dětství a mládí zapáleného hudebníka (o tom, že malý Pärt si zapamatoval všechny písně, které kdy v dětství slyšel, nebo že chodil poslouchat hudbu na tržiště, kde z tlampačů vyhrával rozhlas, že doma neměl klid, protože s rodiči bydlel v domě ještě s rodinou otcova bratra, případně jak chodil do školy hodně brzy a mířil vždy do tzv. rudého koutku, kde byl klavír, na který mohl nerušeně hrát a cvičit).

Zejména pro mladší čtenáře může být příběh zajímavý i faktograficky, pohledem na estonské dějiny či reálie země Sovětů. Výborná je též historka z Pärtovy vojenské služby (mimochodem, tehdy byla tříletá). V rámci vojenské hudby mohl jako klavírista hrát pouze na buben, díky tomu, že na soutěži zaujal, byl oficiálně vyhlášen jako nejlepší vojenský bubeník Pobaltí.

Hledání ideálního jazyka

Leitmotivem knihy je skladatelovo hledání ideálního hudebního jazyka. Pärt zkoušel tehdejší techniky ze Západu, napsal první dodekafonické dílo v Estonsku, první sonoristické, využíval kolážovou metodu, pořádal happeningy, ale nikdy nebyl spokojen. Obrátil se ke staré hudbě, ke gregoriánskému chorálu, k jednohlasu a nakonec v roce 1976 objevil svůj vlastní styl a nazval jej tintinnabuli – zvonečky. Svou techniku popisuje takto: „Pracuju s minimem prostředků, s jedním nebo dvěma hlasy, stavím z toho nejjednoduššího, z trojzvuku, jehož tóny znějí jako zvonění. Nazval jsem to tintinnabuli…“

Autor Joonas Sildre svou knihu připravoval dlouho a se skladatelem i jeho ženou se důkladně seznámil a trávil s nimi mnoho času, proto je kniha ne snad autorizovaným životopisem, takto faktografický komiks ani být nemůže, ale je naprosto autentická, zobrazuje reflexi problémů tak, jak je Pärt prožíval. Prý jsou v ní vyvráceny nějaké mýty, které se o skladateli tradují.

Pražské jaro „jede bomby“ dvacátého století. Kopatchinskaja zářila jako Pierrot

V roce 1968 vyvolala odpor režimu jeho skladba Credo, která měla zřejmý náboženský program, autor byl dokonce vyzýván k tomu, aby se od skladby distancoval, což odmítl. Následně přišel o možnost tvořit koncertní skladby a byl, podobně jako Šostakovič či Schnittke, odkázán jen na tvorbu hudby pro film.

V knize je velmi dobře vykreslena složitost postavení umělce v sovětském režimu. Tlak Moskvy na ideologickou čistotu, jež je v protikladu k touze po svobodné tvorbě a zároveň možnosti hmotného zajištění, které režim nabízel.

Zdálo by se, že komiks není žánrem vhodným pro portrét skladatele, ale není to pravda. Kniha se věnuje podstatnému a zároveň není popisná a přibližuje Pärtův myšlenkový svět.

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.